autoportrét mého otce

loutkoherec

Vyschly slzy a vyschl smích.
Prostřední syn byl otráven.
Shořely všechny sny.

Tvá ramena se netřesou:
jen sedíš, zíráš před sebe,
prázdný a vyprázdněný.

Loutka ze dřeva,
drátky z oceli.

Rozpůlím jablko
a půlku Ti ho podám.

A pak sedím s loutkou
v šedé místnosti bez oken,
bez pohnutí.

vlastní provaz

Uzavřeni v tělesnosti okamžiku,

rozdrceni tlakem krve a masa,

redukovaní na vědomý bod.

Na souřadnici v síti osudu.

             Tma.

                    Prázdno.

                                 Exitus.

Nohy co pomalu škrtají o udupanou zem.

A jak vidím - dokonce sis přinesl vlastní provaz...

evangelium podle charlese millese mansona

Osmnáct tváří a osmnáct duší

se v samotě sloučí v jednu tvář,

v jednu duši, v jednu zář,

v jednotu fazet černých hmyzích očí.

...a potom vše vyvrcholí v holokaustu apokalypsy...

HEALTER SKELTER!!!!

Totální válka!

Totální bomby!

Totální všechno!

Totální bajonety!

Totální kontrola!

Totální! Totální!

Totální stát!

Totální stát!

Jen já přetrvám a mí věrní budou zachováni.
 

kluci

cesta

Pruhy nočních světel drtí tmu.

Planou spoře, ponuře

a v obětí Lásky hledají vykoupení.

Noční stíny se komíhají šedě, bledě

a s tápavým šepotem hledají ukotvení.

Větve stromů a větve šeříků,

naříkají a říkají mrtvá jména.

Prosí a klejí ohněm popela.

Projdi světlem, projdi tmou, projdi stínem.

To za Tebou se stezka uzavírá.

william blake: tygr

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?
V hloubi kde, kde v nebesích
planul oheň očí tvých?
Na čích perutích se vznese?
Která ruka plamen snese?
Který fortel, které ruce
utkaly tkáň tvého srdce?
Kdo, když srdce začlo bít,
strašný spár moh' vytvořit?
Kdo dal řetěz, kdo jej kul?
V které výhni mozek žhnul?
Která kovadlina, hmat
smí tu hrůzu do ruk brát?
Když pak hvězdy vrhly kopí,
jejich slzy nebe kropí,
moh' se, kdo tě stvořil, smát?
Beránka moh' udělat?
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo kdy smrti vezme moc
a dá ti strašnou souměrnost?

naposled

Tvé paže v zahanbení objímaly

obliny tvých kolen

a déšť modrých slov

ti vzlínal po tváři.

Tvé vlasy,

prosycené kouřem z cigaret,

si přitom pohrávaly s Tvými prsty

jak slepec hledající oporu.

Hezky postaru

jsi na mne promluvila,

jakoby ses nadýchala

dechu divných dní.

Pak - vzpomínáš? -

jsi jej pohladila po vlasech

a rozloučila se se námi všemi navždy. Naposled.

zjevení svatého jana 12:12

"Proto se veselte, nebesa i vy, kteří v nich přebýváte. Běda těm, kdo bydlí na zemi a na moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velikým hněvem, protože ví, že má málo času."

bez názvu

Tužby jsou jak prázdné obaly bonbónů,
voní po svém obsahu a dá se z nich setřít cukrový prach.

alcohol my only friend

Dnes jdu pít. Má slečna má noční a já du vlastně do kina s kámoškou, pročež jsem zakoupil podle interních normativních instrukcí půlčíka rumu, abysme to natajňačko společně v sále vyzunkli. Moc se na to těším, protože bude LEGRA! Těším se na to tak moc, že jsem se rozhodl hledat inspiraci a duševní podporu a znovu jsem několikrát po sobě shlédl tohle mé oblíbené video. Je naprosto báječné, jedinečné a myslím, že mne dnes cele vystihuje. Je sice středa, ale co, jsem na pracáku, zítra hovno co dělat, kapitalizoval jsem poslední zásoby drog a mám už jen dost fetu na jeden večírek, tak proč se trošku nepobavit. Mám pocit, že lítám co se nálady týče ode zdi ke zdi, ale to ať za mě řeší moje psychařka. Nasrat! Let's get fucked up! Kalbační terorismus žije, boj pokračuje. Ať HOVNA lítají luftem!

raison d'etre

Jsem roztrhán na kusy. Jak vyvržená mršina toulavého psa. Mé paže se hemží červy a mé vlasy sežral svrab. Prokletý a proklínající nesu však pochodeň dál. Raison d'etre. Vznešený výraz pro velmi prostou věc. Vznešený výraz pro věc, která mi bolestně schází. Prozřel jsem. Jsem prázdný jako vypitá sklenice. Přišel jsem o dužinu sebe sama.

V poslední době mne opět trápí zlé sny. Noční můry se jim říkat nedá. Jsou jen tíživé. Neobyčejně tíživé. Znám jejich význam, vím co mi chtějí říct. Se sny jsem konec konců pracoval v minulosti sdostatek, abych je dokázal interpretovat. Ale co mi říkají, nedokážu vyslovit. Nesmím to vyslovit, protože mne to příliš děsí.

Ztratil jsem raison d'etre. Jsem zmítán silami vnějšku jako pápěří ve vichru. Vím, jaké mám možnosti: na tu první nemám odvahu, na druhou mám možná málo sil. Vím, měl jsem zemřít už dávno. Ale ačkoliv se smrti nebojím tím samým způsobem, jakým jsem se jí bával dříve, ačkoliv jsem nejméně dvakrát zemřel a znovu se probudil k životu, ačkoliv jsem pohlédl do hlubiny tmy a zapomění, přesto se smrti instinktivně štítím. Jsem jako moucha polapená v místnosti za letního odpoledne. Zmítám se proti stěnám, narážím do skla. A pootevřené okno nevidím.

Stále lpím na čemsi, čím jsem dříve býval. Stále teskním po tom, co jsem měl i neměl zároveň. A dal bych všechno, skutečně všechno za to, abych se mohl vrátit a směl se znovu dotknout, znovu pohledět, znovu se nadechnout té opojné vůně dechu jejího života. Ona byla ten nejvznešenější a nejhlubší raison d'etre, který kdy kdo může mít!

Padám a padám. Nedokážu zastavit. Marně hledám čeho se zachytit...

Znovu beru prášky. Nevím, jestli pomáhají. Znovu hulím. Znovu piju.

Nevím už asi nic a nedokážu asi ani říct nic víc.

iocus nazaretus

Pastor Lars měl ze svého kázání dobrý pocit. Miloval to. Stát v čele kongregace. Všechny oči upřené jen na něj. Dnes kázal z epištoly Korynťanům - jeho oblíbená pasáž Knihy. Nikdy si to tak úplně nepřiznal, ale v hloubi duše vždycky tak trochu litoval, že nežije v éře prvních křesťanů. Stát tak hrdě v aréně, s hlavou vztyčenou se vysmívat smrti, protože smrt těla je jen branou do Království Kristova. Být mučedníkem, to byl sen pastora Larse. Jediný spravedlivý mezi hříšníky.
Položil kalich na stůl, vedle něj štólu a chvíli se na ně zálibně díval. Pak štólu velmi pečlivě  poskládal do kalicha a obojí uložil na horní polici veliké dřevěné skříně, která stála v rohu sakristie. Upravil si kolárek, odkašlal si a před zrcadlem si upravil své řídnoucí černé vlasy. Zamračil se na svou začínající pleš a v duchu si povzdechl. Pak ale myšlenky na dávno ztracenou bujnou kštici zavrhl jako marnivost nehodnou pravého služebníka Božího, oblékl si svou tmavou bundu, ještě jednou se ohlédl do zrcadla a zhasnul světlo. Vyšel ze dveří, přibouchl a začal hledat v kapse klíče.
Kostel vypadal jako velká šedá kočka. Lars cítil, jak se na něj dívá slepýma očima oken. Rychle schoval ruce do kapes bundy, prudce se otočil a svižným krokem vyrazil přes trávník ke svému autu. Z okna nejbližšího domu ho pozoroval jakýsi starý muž s mírně potměšilým výrazem v obličeji. Lars nechápal, jak může být ten člověk v takové zimě jen tak vykloněný z okna jakoby nic. Soudil, že jediné vysvětlení je, že je buďto velmi otužilý anebo blázen. A v jeho věku... Vždyť mu musí být alespoň osmdesát. Ta vrásčitá tvář, ruce založené klidně na parapetu, ctihodný plnovous a špičatý nos, to vše Larse kdoví proč nějak znepokojovalo. Stařec si všiml knězova pátravého pohledu a lehce mu pokynul hlavou na pozdrav. Lars s mírným zaváháním gesto opětoval.
Přidal do kroku a v kapse pevněji sevřel svazek klíčů. Po hmatu zmáčkl tlačítko dálkového ovládání a jeho auto se s jemným zakviknutím odemčelo. Nastoupil, odemkl volant a nastartoval. Nechal chvíli běžet motor, aby se před cestou trochu zahřál. Přitom uvažoval, zda starce někdy viděl na některém ze svých kázání. K pravidelným návštěvníkům rozhodně nepatřil - své farníky znal Lars více než dobře. Převážnou většinu znal jménem a těch několik málo ostatních dokázal alespoň přiřadit k místům, kde při mši obvykle sedávali. Měl pocit, že muže snad párkrát zahlédl, jak čas od času stává v hloučku pozdních příchozích a čumilů, který se při větších svátcích tvořil těsně za chrámovými dveřmi. Dobrý, zbožný křesťan to jistě nebude, když bydlí hned naproti kostelu a přitom na mši svatou nechodí.
Lars si odfrkl, zařadil rychlost, odpíchl se od chodníku a rozjel se směrem k domovu. Takové vlažné duše neměl moc rád. Zastával názor, že člověk má buďto v Boha věřit a potom má pravidelně světit obřady, nebo má být pohan jak se patří a potom nemá v domě Božím co dělat. Vůbec mu přitom nevadilo, že s podobnými názory by mezi prvními křesťany asi zrovna nezapadl. Ale co, Lars měl svá léta, své ovečky, svou ženu Viktorii a dcerku Ronju a to mu ke štěstí stačilo. Byl jak se říká mužem zvyku. Cestou domů, která mu netrvala ani deset minut si pastor Lars stihl zrekapitulovat ještě jednou průběh celé dnešní mše. Paní G. se nemodlila tak vroucně jako obvykle. Zdála se rozrušená a vypadalo to, že ji něco trápí - snad by bylo vhodné si s ní promluvit... Zjistit, o co jde, co jí leží na srdci... A jak se měl B. k té mladé F... Ha. Třeba se může brzy těšit na novou svatbu! Tak a podobně Lars uvažoval, když se svou červenou Toyotou parkoval na vyhrazeném místě před domem.
Zamčel centrál a křepce vyběhl krátké schůdky k domovním dveřím. Předtím si ani neuvědomil, jaký měl vlastně hlad, ale teď už se vážně těšil na večeři. Viktorie určitě už prostřela a jenom čeká na něj - jako obvykle. Viktorie byla podle Larse ta nejlepší kuchařka na světě. Zmáčkl kliku a otevřel dveře. Začichal ve vzduchu, aby odhadl, co bude dobrého - ale nic necítil. Ani pečínka, ani rajčatová omáčka. Nic. Lars necítil vůbec nic. Co se děje?
"Viktorie? Miláčku...?"
Sundal si bundu, pověsil ji na věšák, vyšel tři strmé schody z předsíně do haly a nakoukl do obýváku. Nikdo. Kuchyňský kout vypadal opuštěně. Na plotně žádný hrnec, nic. Televize vypnutá, pohovka prázdná. Židle u stolu z modré skandinávské borovice mírně vysunuté nakřivo do místnosti. Drobné předměty jejich společné domácnosti poházené na obvyklých místech.
"Viktorie? Ronjo?" Lars se chytil zábradlí a začal stoupat do patra. V ložnici bylo rozsvíceno, tak zlehka stiskl kliku a otevřel dveře.
Viktorie sedí obkročmo na obrácené židli u okna. Dívá se ven do houstnoucího šera a mlčí. Úzká ramena, rovné vlasy. Vrásky kolem očí. "Viktorie, copak je, miláčku?" Lars k ní přistoupí a skloní se nad ní. Do nosu jej udeří nezaměnitelný pach alkoholu. "Viktorie? Ty jsi zase pila?" Jeho hlas zhrubne. Viktorie se nehýbe - její pohled je zcela prázdný. Kdybychom nevěděli, jak se věci ve skutečnosti mají, mohli bychom si myslet, že Lars, ten nešťastný mučedník Boží, že je nějaký směšný aranžér a Viktorie je jeho figurína, model, loutka. Viktorie pomalu zvedne pohled a pokouší se ostřit.
"Larsi?" Její hlas je rozmazaný chlastem, zastřený, mastný a nepříjemný jako rozbitá ústa...
Kněz zkřiví obličej do zvířecí grimasy a vycení přitom zuby. "Je mi z tebe na blití," vyštěkne a  na jeho čele se objeví pulzující žíla. "Ty že máš být má žena? Ty ožralá flundro!" Jeho paže vystřelí do vzduchu a udeří loutku do tváře celou plochou dlaně. Viktorie sletí ze židle jako hadrový panák. její tvář, zrudlá alkoholem, začíná blednout na místě, kam dopadla manželova ruka. Lars je viditelně nepříčetný vzteky. Křičí. Spílá jí do sviní a kurev. Znovu a znovu vylívá svůj  hněv na ochablé postavě pod ním. Padají další rány. Facky. Pěsti. Kopance. Viktorie vzlyká. Na obranu nemá dostatek sil. Její tvář je mokrá slzami, soplem, slinami a krví. Muž ji nakonec popadne za vlasy a vleče ji k posteli... Povalí ji na břicho a rozepne si poklopec. Viktore zatne zuby. Ví co přijde. Tak, jako vždycky.

protože noc není stvořena pro milence

Pulzující zloba se mi vkrádá pod víčka, když si uvědomím, jak jsem spoutaný vším, po čem toužím. Propadl jsem vlastním snům a zrůdně snadno jsem se zaprodal vlastnímu životu.

Proklínám den, kdy jsem se narodil. Proklínám den, kdy jsem Tě spatřil. Proklínám Tě! Proklínám!

Už chci jen spát. Nechci s Tebou mluvit. Nechci Tě vidět, ani slyšet. Už chci jen spát. Zapomenout na okamžik, kdy jsem vířil vstříc odlesku Tvé záře. Proboha! Chci už jen spát!

Vytrhni mi duši z těla. Probodni mou hruď a plivni mi do tváře. Svaž můj jazyk a mé oči nech vyschnout v písku času. Mé vnitřnosti dej krkavcům a mou krev nech smísit s prachem.

Nech mě už spát. Ach, prosím... Nech mě už spát.

kniha mých snů

Plameny odlesků Tvého nitra
se odrážejí v mých očích
a já se propadám za nimi.
Jsi má ztělesněná touha.

Prosím, ráno probuď mne svým polibkem.

Proč Tě nedokážu popsat?
Chci Tebou listovat
jako otevřenou knihou.
Chci pokrýt Tvé tělo verši.
Verši v klínovém písmu.

Proč jen Tě nedokážu popsat?

má šíji jak píseň luny

Rozťatý sen a ve snu žal.
Prázdný klín, prázdnoty tvar...
Chceš snad vyprosit si odpuštění?

Slabý povzdech: "Miluji Tě."
Co lze říct víc?
Ty blázne! Nic.

vidím tvůj obraz v temnotách

V hloubi noci ozvy střel,

vůkol rudočerná tma.
Dřív jsem možná k světlu spěl,
však stále tonu ve svých snách.

Prosit nemá nikdy smysl:
nenávist je nenávist.
Jak zášť halí trudnou mysl,
na zádech pálí biče svist.

Tvůj obraz světím svojí krví,
ač z něj prýští hořký chlad.
Tak duše v mukách stále trpí
a v srdci sytí strašný hlad.

povzdech

Palčivá chuť vzpomínek se mi zarývá do mozku jako jestřábí pařáty do zad kořisti. Prosím smrt, aby přišla, ale ona se směje, otálí a lelkuje v nějakém pajzlu, kde si vylívá mozek z bílé lebky. Mé prsty mají vlastní pameť. Zjistil jsem, že si dokážou vybavit každou křivku Tvého těla.

zášť

Jsi v zášti vlk a v zášti blýn,
proč, ach proč
ten tichý splín,
tě posedá a pláče pláč,
bodláčí a bodlák v tvář.

Posedlý a posetmělý,
nahý oblouk, zapomění.

rty

Miloval jsem.
A už nemiluji.
A přesto pro Tvůj úsměv
na hrotu jehly noci toužím zemřít.
Na křídlech snu
pít život ze Tvých rtů.
Miloval jsem.
Už nemiluji?

stařec a růže

Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!

Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.

Vánice

I.
Jdu polem.
Vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Bolí. Štípají.
Jsou horké.
Jsou krvavé.
Z lesa se ozývá křik podřezávané zvěře.
Nebo to řve člověk?
Nevím.
Jdu polem a vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Jsou krvavé.


II.
Vidím stín.
Obrys, skvrna černého světla.
Sníh mě oslepuje.
Snad je to stín vlka, co žije na měsíci.
Žije na měsíci a když má hlad,
sestupuje na Zem a pojídá naše mrtvé.
Jeho spáry trhají shnilé maso
a z ran se drolí zaschlá krev.
Vidím stín.
Sníh mě oslepuje.

bez názvu

Tvář svou skrývám do Tvých dlaní,
o lásku prosím bez ustání,
o Tvůj úsměv, o Tvou něhu,
na kolenou - bez úspěchu.

černota po půlnoci

Dnes je to několik týdnů, spíš měsíců, co nepiju a nehulím trávu. Pokud jeden nepočítá těch pár excesů. No, excesů... Jak se to vezme. Například když jsem se takhle jednou opil a zhulil se známým, pro kterýho jsou tyhle činnosti prakticky jedinou náplní dne. Chtěl jsem si vzpomenout, jak to celý vypadá. Jak nejsem zvyklej, bylo mi pak skoro na umření. A nepomohlo to. Líp mi nebylo. Tak jsem se na to vykašlal úplně. Mám pocit, že moje předchozí přesvědčení, že mám s hulením a s chlastem jakýkoli problémy, byla jen hra, kterou jsem obelhal snad i sám sebe. Nic z toho mi doopravdy nechybí - hulit ani chlastat nechci, nechutná mi to a nepřitahuje. Takže co z toho?

No, ale že mi to nechybí možná není až tak pravda. Nevím. Mám pocit, že můj život teď nestojí za nic. Dřív mě bavilo si povídat s lidma, držet s nima krok, dělat pitomosti, chlastat kafe a valit, dokud jsem nepadl. Dnes se většinou nudím, nebo jsem ze všech okolo pořádně vyděšenej. Nevím, jmožná se bez drog a chlastu zkrátka nedokážu bavit. Jediný, co vím, je že se mi to ani trošku nelíbí. Svět je jenom zaplivanej bar, plnej prázdnejch a šedivejch sklenic. Takže jestli mi chlast a hulení opravdu neschází? Možná mám pocit, že bych se měl radši začít tiše upíjet k smrti. Kdybych ale jen mohl a hlavně kdyby mi to jelo. Vymazat si mozek a zapomenout. Nemyslet. Hlavně nemyslet a nepřemýšlet. A necítit. Necítit už nenávist, vztek, smutek, strach, ani hnus. Necítit sžíravou lásku a hořkou radost, necítit už vůbec nic. Anestezie vědomí a negace života.

Dnes kámoši sjížděli speed. Já si dával matonku a nudil se. Dýler, co si sedl vedle mě, dělal před hochama ramena, že si prý zrovna tenhle večer s partnerem pro neshody dělili "firmu". Údajně měli ve skladě fetu za milion osm set tisíc. Ubožák. Přišlo mi to k smíchu a šel jsem domů.

život

Jsem prach a v prach se obrátím.
Promlouvám k větru, k dešti,
ke kapkám oblohy i k hlíně zemské,
ale práh Tvého domu nepřekročím.

Prosil jsem Tě, přemlouval i podváděl,
ale tys oslyšel má slova.

K mým nářkům hluchý,
plášť potřísněný krví,
dál kráčíš obrovský, neznámý, neproniknutelný.
A já? Já stojím opodál.

bez názvu

Tvé ruce jsou studené jak kámen.
Tvůj úsměv ztuh' v něžnou grimasu.
Probuzení bývá surové, zdá se.
A po nás temnota?

my soul is a stump

- Vtip. To je německy "der Witz", ne?
- Aha, od toho musí pocházet jméno "Auschwitz" - tam asi lidé umírají smíchy.

A. Goldflam: Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic Kuchyně

Občas se člověk zastaví a zjistí, že je někde, kde nikdy nechtěl být. Zjistíte to ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jediný člověk, ke kterému jste schopní být úplně upřímní, je váš psychiatr jednou za tři týdny na půl hodiny. Pálit mosty nemá cenu. Jen polykáte pilulky a čekáte, až vám duše vroste zpátky do těla. A nikdy už nebude celá. Pamatujete si přesně, kde jste poztráceli její kusy a jak. Dokonce i kdyby jste šli ve svých stopách zpátky a snad se je pokusili najít, nebylo by vám to nic platné. Byli by jste stejně směšní jako člověk, kterému cirkulárka utrhla prsty a on teď sedí nevěřícně na dvorku v kaluži vlastní krve, přikládá je zdravou rukou zpět na otevřené rány a snad si myslí, že samy od sebe přirostou.

Myslím na ně každý den. Na ztracené kusy mojí duše. Dokážu je přesně spočítat. Znám je jménem. Pamatuji si každičký jejich detail. Jen je nemám ani v sobě, ani u sebe.

noctambul

Skřípavý hlas ženy bez minulosti se při styku s mrazivým nočním vzduchem tříští jako kus ledu, který padá z okraje střechy. Muž, něco přes třicet, černá kožená bunda pošitá cvoky. Vlasy do culíku. Plnovous.
"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.

bez názvu

Pro Tvůj svět bych přestal dýchat,
tak proč nemohu zapomenout?
Jsem prázdný, jako sláma
a má mysl šla už dávno spát.
Jenom ve snu, kde budem spolu tančit,
ruku v ruce, ret na rtu,
budeš mou.
Jen v tom snu budeš mou.

unrequited love may drive you crazy

Jako hřeby do kostí,
jsou jazyky Tvých radostí;
hezky řádek po řádku
na vaječnou skořápku
popíšu ti svými slovy
kdy, kde, proč a jak to bolí.

Probereme spolu zlehka,
že jsou lidská srdce křehká;
náš rozhovor snad odhalí
čím mou lásku spoutali
a povím ti pak, třebas krátce,
proč se chci houpat na oprátce.

večírek

V očích všech zní smutek, povadlé tváře a duše zlomené. Tak staří si připadají a přitom jim není ani třicet let. Sedí kolem stolu a vzpomínají na doby, kdy bývali mladí. Starci v mladých tělech. A v jejich očích jim zní jen smutek. Nepředstírají. Jsou už takoví. Vzpomínají na ztracené přátele a mluví o nich, jako by byli mrtví. Někteří z nich snad už jsou. Mrtví. Ztracení na dnech láhví a v šitu šlukovek. Bez pomoci, bez reflexe, řítí se vstříc vlastní zkáze. A to byli ještě před několika lety tak plní života!
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.

narcis a psýché

Sirých paží obětí -
- sám sebe v rukou svíráš.
To nejsou slzy dojetí,
to jen z čela svůj pot stíráš.

Dnes propad jsi snad sám sobě,
peklu co má každý z nás,
v hrudi, v hlavě, v rakvi, v hrobě,
neutečeš - ztroskotáš.

a co na to švábi?

Jsme prach a v prach se obrátíme. Bůh nás nestvořil
a modlitby našich otců do prachu padají a svíjejí se,
než je kazatel zašlápne podpatkem své boty.

Plameny hněvu, prosby o odpuštění.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Generace vyvražděné v jediném okamžiku. Holokaustu na dosah,
dav v supermarketu brakuje slevněné tenisky,
které jim všem jenom zničí nohy.

Sekera zakousnutá do dětské hlavy.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Píseň zmaru plná dechu jara.
Doutnající domy a na chodnících světlé stíny označují místa,
kde ještě včera kdosi stál.

Alespoň že ti švábi to přežili. Díky Vám!

bestia triumphans aneb něco pro zasmání

Šepot deště splývá s Tvým dechem, synu,
když otec všech hříchů světa
Ti na čelo obtiskne svou pečeť.
Pak zaživa vyvrhne Tvé vnitřnosti
a bude s Tebou tančit valčík smrti.

Dance macabre.

Pištec zešílel a loutnista si podřezal žíly.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš udělat někoho součástí svého života.
Zachytit nit jeho mysli a vzpomínek a proplést ji s tou svou.
Ve vzájemné síti sociálních vazeb umisťuješ pasti a vrše s úmyslem
dotyčného lapit. A přitom si neuvědomuješ, nebo si nechceš uvědomit,
že čím víc se snažíš, tím víc Ti Tvůj cíl uniká.
Nakonec neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš někoho vytěsnit ze svého života.
Vykořenit poslední vzpomínku na něj, smazat jeho existenci, přetnout nit,
která Tě k němu kdysi poutala. Ale ta nit je z pavoučího vlákna, je lepkavá,
tvárná a pevnější než lana z ocele. A když se Tvůj nůž ztupí,
když jsi své nehty rozedřel do živého masa a Tvé svaly se chvějí vyčerpáním,
pak neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

malé radosti

Křik krkavců kráčí středem nebe.
Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.

Déšť se skryl v prázdné zřítelnici lebky a jeho šum, znásoben jejími stěnami se odrazil tisícerou ozvěnou jako příliv oceánu mokrých hlasů. Pootočil hlavu. Přehlédl zástup náhrobních kamenů, přikrčil se a jediným cvaknutím rozžal zapalovač, který vzápětí přiložil k lačným ústům a nasál vřelý plamen skrze tabákový smotek cigarety. Sklidil zapalovač zpět do kapsy kalhot a ležérně se opírajíc o lopatu, dlouze vyfoukl kouř. Nemyslel venkoncem na nic. Jeho vědomí halil stejný závoj deště, jaký se pomalu snášel na čerstvě vykopanou jámu před jeho chodidly. Ta nestvůrná ústa otevřeného hrobu, která se jej zdála už už pohltit, jako by k němu ve skutečnosti šeptala uklidňující slova, jimž jen on sám mohl rozumět. V pažích cítil příjemnou únavu, jakou cítí jen fyzicky pracující člověk, který právě lopatou vepsal do kypré černé prsti svůj pomíjivý podpis. S každým dalším potáhnutím, nikotinového dýmu se mu pomalu vracela síla, jeho postoj se zpevňoval, hlava se zdvíhala a plíce mocně nasávaly ten životadárný jed a předávaly jej dál. Krev jej nesla k jeho srdci, mozku a dalším orgánům, aby tam vykonal své vlastní podivuhodné dílo.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.

"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.

zima tisíce jiter aneb krajina mých dní

Nechci nikoho vidět, nechci nikoho slyšet. Lidská společnost mě děsí a odpuzuje zároveň. Lidé, kteří byli ještě včera mými přáteli jsou mi dnes cizí. Bez dívky, s níž žiji v našem malém bytě, je mi většinou lépe než s ní. Občas jí zavolám do práce, což je mi milejší, než když je se mnou doma. Většinou na ní sotva promluvím. Když spolu sedíme u stolu a snídáme, ona něco řekne, nějakou naprostou banalitu. Já se na ni v tu chvíli utrhnu, načež mne zavalí vlna smutku a bezdůvodného strachu, beze slova vstanu a odejdu do vedlejšího pokoje. Tam se posadím na postel, nehýbu se a zírám upřeně do zdi, dokud se neuklidním. Dělám to hlavně proto, že se zoufale snažím, aby můj pohled nepadl na nic červené barvy. Červená je má oblíbená. Že se jí v takových chvílích štítím a bojím, je věc, která mne upřímně zaráží.

Těsně po probuzení, nebo když ráno vyjdu z domu na prázdnou ulici, mívám záchvaty děsu. Přepadá mě bez varování. Na čele mi vystoupí pot, v ústech cítím sucho, srdce mi buší a kolena mi začínají podklesávat. Pak vždy zatnu zuby a snažím se plně soustředit na fyzickou realitu kolem. Většinou to zabere a brzy jsem zas v normálu.

Když si jdeme s přítelkyní lehnout, ona brzy usne. Já se dívám do tmy za svými víčky a v hlavě se mi odehrávají rozhovory s lidmi, se kterými jsem dlouho nemluvil. Představuju si, jak jim vykládám o tom, co dělám a jak se mám a jak mi oni zas vykládají, co všechno prožili. Většinou ale mluvím já - asi jsem špatný posluchač. Pak si uvědomím, že takhle neusnu a cíleně dám průchod hypnagogickým vizím. Celé tělo mi ztěžkne a před očima se mi začnou odvíjet surrealistické obrazy psané vodou na stříbrném písku měsíčních pouští. Hlasy lidí, se kterými jsem dlouho nemluvil ale začnou štěbetat jeden přes druhého, jako by se chtěly navzájem překřičet. Sem tam získá některý z nich navrch, ale to, co říká, nedává smysl. Připomíná mi to den, kdy jsem vedl svého schizofrenního bratrance do blázince, z úst se mu sypal slovní guláš a vytřeštěnýma očima mě prosil o pomoc. Totální afázie. Postupně zjistím, že spánek stejně nepřichází. Otevřu oči a podívám se na hodinky - už tu ležím padesát minut, dívka po mém boku tiše oddechuje a já ne a ne usnout. Vstanu, jdu do koupelny, vymočím se a v kuchyni si připravím Granko. Vypiju ho, jdu si lehnout a zkouším to celé znovu. Nic. Opět tedy vstanu, v obýváku zapnu počítač, dám si zvuk do sluchátek a pustím nějaký seriál. Čas sviští kolem. Když zjistím, že jsou tři nebo čtyři ráno, vypnu bezduché americké sračky, lehnu si do postele a konečně vyčerpaný usínám.

Zdají se mi noční můry plné násilí. Staré dobré násilí. Občas někomu chybí půlka obličeje. Někdy je můj prostřední syn zlovolně otráven. Někdy se nad nehmotnou krajinou vznáší podivné přelívající se bytosti a já se ukrývám za průhlednými skalami. Někdy ale spolu s nahou modrou ženou lovím ohnivé hady v moři hořících polámaných pušek. Když nám pak na zlatavém písku pod tmavě modrou oblohou posetou tísíci hvězdami bosá chodidla olizuje plamenný příboj, když oba bez pohnutí a beze slov hlídáme své udice, jsem plný hořkosladkého štěstí.