nokturno

Violou bez strun být

a z vody víno učinit,

v náruči ticha dlít

a svoji vinu odčinit,

to moc bych chtěl.

Snad je to moc.

Snad víc bych směl,

až padne noc:

pak já se stanu violou

a z vody bude víno.

Naplním se pokorou

a vše obejme ticho.

Démonova Flétna

Otevřel oči a zamžikal do tmy. Zašátral kolem sebe rukama a nahmatal ostatky své včerejší večeře. Zvedl ze země lebku a přičichl k ní. Voněla hlínou a jídlem. Měl ukrutný hlad. Zatleskal, odkudsi se vynořilo světlo a zalilo tmavou jeskyni. Tleskl podruhé a země se pokryla koberci a poduškami. Objevily se nízké stoly a na nich ovoce a víno. Přistoupil ke svému kostěnému trůnu, vzal z jeho sedátka  nádhernou stříbrnou flétnu a pohodlně se usadil. Pozvedl ji ke svým rtům a začal hrát. Do ticha vytryskly tóny, které se navzájem proplétaly a kroutily v podivném rytmu. Zhmotňovaly se ve vzduchu a padaly v podobě perel na podušky. Nemusel hrát dlouho a už tu byla návštěva. Hoch vstoupil do jeskyně a fascinovaně hleděl na hráče i jeho nástroj. Ten přestal hrát a mladík k němu přistoupil.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly  v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však  nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil  mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.

Vánice

I.
Jdu polem.
Vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Bolí. Štípají.
Jsou horké.
Jsou krvavé.
Z lesa se ozývá křik podřezávané zvěře.
Nebo to řve člověk?
Nevím.
Jdu polem a vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Jsou krvavé.


II.
Vidím stín.
Obrys, skvrna černého světla.
Sníh mě oslepuje.
Snad je to stín vlka, co žije na měsíci.
Žije na měsíci a když má hlad,
sestupuje na Zem a pojídá naše mrtvé.
Jeho spáry trhají shnilé maso
a z ran se drolí zaschlá krev.
Vidím stín.
Sníh mě oslepuje.

Grafomaniakální psycho aneb Svetr, sirka, pálenka…

Vysvětlivka: Do dnešního dne minimální zlepšení psychického stavu. Ovšem protože v takových chvílích člověk dělá nejrůznější věci, aby se zabavil, našel jsem na svém počítači něco, co jsem napsal kdysi, zhruba v době, kdy mi odeznívalo poslední psycho. Inspirativní...

Svetr, sirka, pálenka…
Rozhodl jsem se vyhodit svůj svetr do smetí. Byl už celkem špinavý. Mám ten pocit, že dokonce zapáchal. Nač však hned volit velká slova, že? Řekněme, že prostě pamatoval lepší časy. Ale jak jsem tak stál u popelnic, připraven zanechat ten kus oděvu bezdomovcům, začalo mi jich být trochu líto. Ne bezdomovců, těch ne, těch je mi líto už dávno. Myslím líto těch let, která se mnou můj věrný svetr zažil.
Byl cítit olejem z friťáku, který jsem jím vyčistil odpoledne, já ale místo toho ucítil svěží vůni rozkvetlé louky, po které jsem kdysi rázoval se svými přáteli. Ve vzduchu se vznášelo aroma volně rostoucího oregána. My se dřeli s batohy do kopce, funěli a já proklínal idiota, který designoval krajinu kolem mne. Přede mnou se hýbala postava mě více než povědomá. Postava figurující ve všech mých erotických fantaziích toho týdne.
Ano, i tohle byl můj svetr. Mé hipízácké já, které jsem držel v náručí. Smích a korálky. Oujé, sentimentalita je fajn věc. Zamáčkl jsem slzu dojetí, ale musel jsem to udělat. Vyňal jsem ze záňadří baňatou láhev... Protože jsem nechtěl pustit svetr, opřel jsem si ji o prsa a volnou rukou ji odzátkoval. Zvedl jsem ji k ústům. Pořádně jsem si vychutnával nebývale přesnou koordinaci své ruky. Tu slast přiblblého valčíku masa. Přitiskl jsem hrdlo lahve na svá dychtící ústa. Došlo k další extenzi a pronaci několika svazků mých svalových vláken. Láhev se vztyčila nad mou tváří jako fénix zrozený z popela. A přesně jako fénix i ona byla plná vroucího ohně, který mi sežehl vnitřnosti. Serval jsem tu bájnou nestvůru ze své hlavy a toporně se nadechl. Položil jsem svetr na šedivé víko onoho plastikového hranolu, kterému se z nedostatku jiných, přesnějších výrazů, stále říká popelnice. Potom jsem s dlouhodobě cvičeným zamyšleným výrazem vylil zbytek fénixova ohně na svůj ušmudlaný svetýrek, odhodil láhev do kouta a poodstoupil.
Je vždy praktické vědět, kde máte zrovna sirky. Já je nosím vždy v pravé dolní kapse mých navy blue cargo kalhot (Kenvelo, 1200,- Kč). Pokud se nalézáte v divočině a pronásleduje vás smečka vlků, můžete je potom zastrašit hořící větví. Když jste naopak na širém moři a blížíte se na svém vratkém člunu k neznámé pevnině, je dobré mít jistotu, že když už pojmenujete tuhle hroudu Ohňová země, bude to mít alespoň pořádný důvod.
A existuje rovněž důvod, proč jsem zrovna tady, a proč potřebuji sirky. U nás v domě zcela náhle vypnuli topení… Usmějete se a možná se i optáte: „Proč Vám, mistře, vadí vypnuté topení?“ A já vám odpovím: "Možná je mi semotamo zima, no tak co?“ Ale vy v hloubi svých malých zčernalých srdcí víte, že to není to, co mě na chladném doteku radiátoru pálí ze všeho nejvíc. Ne. Je to ona ošklivá diskrepance v čase a prostoru, která mi dělá starosti. Řekněme, že mi vadí jisté esoterické vlny, které okolo sebe vyzařuje ta trhlina v samotné materii vesmíru, která, jak cítím, se kolem mne neustále rozšiřuje. Nakonec z ní bude, obávám se, rozšklebená hnisavá rána, zející jícen nekonečna, který mně bude chtít pohltit.
Tohle sídlištní pseudoměsto se totiž jmenuje Žárov. A mě nenasere nic tak jako nepřesně pojmenované věci. Možná jsem to zdědil po předcích, protože se říká, že němčina je téměř puntičkářský jazyk a v mých žilách koluje více než ein viertel echtes Deutches Blut. Já osobně si ale myslím, že je to tím, že už jsem zkrátka takový. A právě proto jsem se rozhodl k tomu jedinému správnému činu. Teď se všichni zahřejeme, drazí sousedé. Ano i vy, paní Pohanková. A propos, paní Pohanková, myslím, že vy mě už svým věčným bušením smetákem do stěny dlouho srát nebudete.
Vytahuji z krabičky sirku. Opřu ji zlehka o škrtátko jediným precizním pohybem své paže. Realita kolem mne je napnutá k prasknutí. I sirka je vzrušením bez sebe. Toto je okamžik, pro který rostla v lese, pro který byl ten její strom rozřezán, rozmělněn a omočen v pravé Peruánské síře. Ano, toto je okamžik, pro který každá správná sirka žije. Ví, že už brzy zahraje svou dokonalou etudu o jednom herci. Rozbíhá se po běžecké dráze svého osudu. Její drama je krátké, leč vroucí. Sirka proletěla vzduchem, krátce zablikala a dopadla na můj černý kentusácký svetýreček. Chvíli nic a pak najednou prásk a on vzplane jako fagule.
Netrvá dlouho a s ním i celá popelnice, celá místnost, celý dům. Radostně běžím ven. „POMOC HOŘÍ!!!“ Křičím zplna hrdla. Lidé se valí ven na ulici, někteří volají mobilem hasiče.
Já se rochním v teplém světle požáru a nastavuji své tělo blahodárnému teplu. Ano, hýbat světem je pokaždé srdeční záležitost. Naplňuje to člověka zvláštním, sladkobolným pocitem viny a roztouženosti. Je to podobné pocitu ženicha, který ulehá s pannou. I když tahle dáma zvaná Svět už rozhodně není panna. Pravdou ale je, že každý pokus zapsat se do historie je jedinečný, neopakovatelný a proto ze své samotné podstaty panenský.
Zdá se, že každý touží po oněch příslovečných pěti minutách slávy. Ano, i já. A co je ten důvod, proč lidé touží po slávě? Je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Dokud si nás lidé pamatují, jsme stále naživu, no ne? To je přeci esence naší existence – vstupovat do mysli ostatních a zde pobývat. Pobýváme zde přeci pouze a jedině tehdy, když nás někdo vnímá. Jakmile by nás celé lidstvo začalo ignorovat a masově uvěřilo v naši neexistenci, okamžitě bychom zmizeli, stejně jako zástupy našich předků, které spolykalo zapomnění. Mnoho naivních lidí se domnívá, že pokud zanechají v tomto slzavém údolí potomka, záleží na tom. Myslí si, že pokud mají děti, žijí v nich dále, a i když jejich těla zeslábnou, zastaví se, rozpadnou, že potom skutečně nezemřou, že jejich část žije dál. To je ale jen iluze. Každý ví, že jediný život věčný má Ježíš Kristus, Cézar, Atila, Král Artuš (a ten se k získání nesmrtelnosti ani nemusel narodit) a Pepa Rádecký z Horního Dvořiště, který každý rok slaví své slavné předzrozeniny a upřímně věří, že je stvořitelem všehomíra. (A on jím taky je a největší tragédií katolické církve je, že ho ještě nestihla posadit po pravici Bóží.)
Ano. Sláva je esencí věčného bytí. Neříká se snad Bohu Ten, který dlí ve slávě? Ano. A proto jsem Autorem Velkého Londýnského Požáru i Slavného Požáru sídliště Žárov. Proto s odleskem plamenů ve skle svých brýlí tupě vraždím důchodce i matky s dětmi, které proti mně s jekotem vybíhají z plamenů. Spoušť mé značkové ostřelovací pušky Dragonov je chladná i v rostoucím vedru burácejících plamenů. Je tak hladinká a černá. Je odlitá z roztavených zubů poslední bledé Mátohy Obrovské, vyhubené sibiřskými lovci v roce 1892. Je mou paží, mými ústy i mým jazykem. Píšu jí rudě žhoucí verše do bílých hrdel křičících mužů.
Myslím na ona nespočetná akvária, jejichž obyvatelstvo se dávno uvařilo ve svých mokrých domovech. Na psy a kočky, kteří se smaží v uzamčených bytech. Na špatné komediální herce, zaznamenané na nekonečných kilometrech videopásků, kteří právě konečně letí ke hvězdám.
Mrazivým vzduchem se nese čpící pach spáleniny. Popel usedá do korun zasněžených stromů a dělá z nich černé vdovy uprostřed smutných polí.
Vzpomínám si na příběh lišky a černého kmene Indiánů Cree. Liška běžela polem. Zanechávala za sebou jasnou stopu. Běžela zrcadlem čistého vzduchu. Nad obzorem se vznášel lehký opar. Něco jako ledová fata morgána. Krajka z ledu utkaná na obrovském stavu jinovatky. Liška se otočila k západu a chvíli běžela podél zamrzlé řeky. Ve vzduchu cítila brusinky pod sněhem a vlhké zdání jara. Proběhla lesem a vyběhla do polí. Uprostřed lánu stál starý strom. Jabloň. Pokroucené větve obalené sněhem. A o kmen bylo opřeno zrcadlo. Liška se velmi podivila. Dosud znala pouze své odrazy na vodní hladině. Ty vždy ležely na zemi a když jste po nich vyjeli tlapkou, rozpadly se. Tohle bylo něco nového. Liška si sedla, zírala na zrcadlo a umrzla. To je konec toho příběhu.
Poučení je prosté: Nikdy nedej na to, co vidíš. Proto můj svetr, můj požár, jméno mého sídliště i moje já si jsou svým způsobem rovnocenné. Rovnocenné v prožitku smrti, který jsem uštědřil tolika živým bytostem.
Musel jsem své staré já zničit, aby mohlo povstat mé já nové.
Musel jsem uvést v soulad všechny nesrovnalosti ve jménech věcí. I já přijmu svou pravou podobu. Budu jako Baal, Astaroth a Azaziel - budu vládnout věnci času a vesmíru.

A to je konec tohohle příběhu. Můžeš se stát svým vlastním vládcem a Bohem, když nedáš na to co vidíš.

End 19.3.2003

What is it, you chose from life, old man?

Pruhy zázraků v blyštivé
temnotě sivých hvězd
zní jako hlahol zvonu.

My jsme jako drobné fazety života,
biologická informace námi proudí
jako nespoutaná řeka dat.

Zdá se nám o našem pádu
za světlem těch hvězd,
co objímají naše těla svou září
a spolu s námi se modlí

za zázraky Jara.