bez názvu

Pro Tvůj svět bych přestal dýchat,
tak proč nemohu zapomenout?
Jsem prázdný, jako sláma
a má mysl šla už dávno spát.
Jenom ve snu, kde budem spolu tančit,
ruku v ruce, ret na rtu,
budeš mou.
Jen v tom snu budeš mou.

unrequited love may drive you crazy

Jako hřeby do kostí,
jsou jazyky Tvých radostí;
hezky řádek po řádku
na vaječnou skořápku
popíšu ti svými slovy
kdy, kde, proč a jak to bolí.

Probereme spolu zlehka,
že jsou lidská srdce křehká;
náš rozhovor snad odhalí
čím mou lásku spoutali
a povím ti pak, třebas krátce,
proč se chci houpat na oprátce.

večírek

V očích všech zní smutek, povadlé tváře a duše zlomené. Tak staří si připadají a přitom jim není ani třicet let. Sedí kolem stolu a vzpomínají na doby, kdy bývali mladí. Starci v mladých tělech. A v jejich očích jim zní jen smutek. Nepředstírají. Jsou už takoví. Vzpomínají na ztracené přátele a mluví o nich, jako by byli mrtví. Někteří z nich snad už jsou. Mrtví. Ztracení na dnech láhví a v šitu šlukovek. Bez pomoci, bez reflexe, řítí se vstříc vlastní zkáze. A to byli ještě před několika lety tak plní života!
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.

narcis a psýché

Sirých paží obětí -
- sám sebe v rukou svíráš.
To nejsou slzy dojetí,
to jen z čela svůj pot stíráš.

Dnes propad jsi snad sám sobě,
peklu co má každý z nás,
v hrudi, v hlavě, v rakvi, v hrobě,
neutečeš - ztroskotáš.

a co na to švábi?

Jsme prach a v prach se obrátíme. Bůh nás nestvořil
a modlitby našich otců do prachu padají a svíjejí se,
než je kazatel zašlápne podpatkem své boty.

Plameny hněvu, prosby o odpuštění.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Generace vyvražděné v jediném okamžiku. Holokaustu na dosah,
dav v supermarketu brakuje slevněné tenisky,
které jim všem jenom zničí nohy.

Sekera zakousnutá do dětské hlavy.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Píseň zmaru plná dechu jara.
Doutnající domy a na chodnících světlé stíny označují místa,
kde ještě včera kdosi stál.

Alespoň že ti švábi to přežili. Díky Vám!

bestia triumphans aneb něco pro zasmání

Šepot deště splývá s Tvým dechem, synu,
když otec všech hříchů světa
Ti na čelo obtiskne svou pečeť.
Pak zaživa vyvrhne Tvé vnitřnosti
a bude s Tebou tančit valčík smrti.

Dance macabre.

Pištec zešílel a loutnista si podřezal žíly.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš udělat někoho součástí svého života.
Zachytit nit jeho mysli a vzpomínek a proplést ji s tou svou.
Ve vzájemné síti sociálních vazeb umisťuješ pasti a vrše s úmyslem
dotyčného lapit. A přitom si neuvědomuješ, nebo si nechceš uvědomit,
že čím víc se snažíš, tím víc Ti Tvůj cíl uniká.
Nakonec neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš někoho vytěsnit ze svého života.
Vykořenit poslední vzpomínku na něj, smazat jeho existenci, přetnout nit,
která Tě k němu kdysi poutala. Ale ta nit je z pavoučího vlákna, je lepkavá,
tvárná a pevnější než lana z ocele. A když se Tvůj nůž ztupí,
když jsi své nehty rozedřel do živého masa a Tvé svaly se chvějí vyčerpáním,
pak neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

malé radosti

Křik krkavců kráčí středem nebe.
Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.

Déšť se skryl v prázdné zřítelnici lebky a jeho šum, znásoben jejími stěnami se odrazil tisícerou ozvěnou jako příliv oceánu mokrých hlasů. Pootočil hlavu. Přehlédl zástup náhrobních kamenů, přikrčil se a jediným cvaknutím rozžal zapalovač, který vzápětí přiložil k lačným ústům a nasál vřelý plamen skrze tabákový smotek cigarety. Sklidil zapalovač zpět do kapsy kalhot a ležérně se opírajíc o lopatu, dlouze vyfoukl kouř. Nemyslel venkoncem na nic. Jeho vědomí halil stejný závoj deště, jaký se pomalu snášel na čerstvě vykopanou jámu před jeho chodidly. Ta nestvůrná ústa otevřeného hrobu, která se jej zdála už už pohltit, jako by k němu ve skutečnosti šeptala uklidňující slova, jimž jen on sám mohl rozumět. V pažích cítil příjemnou únavu, jakou cítí jen fyzicky pracující člověk, který právě lopatou vepsal do kypré černé prsti svůj pomíjivý podpis. S každým dalším potáhnutím, nikotinového dýmu se mu pomalu vracela síla, jeho postoj se zpevňoval, hlava se zdvíhala a plíce mocně nasávaly ten životadárný jed a předávaly jej dál. Krev jej nesla k jeho srdci, mozku a dalším orgánům, aby tam vykonal své vlastní podivuhodné dílo.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.

"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.

zima tisíce jiter aneb krajina mých dní

Nechci nikoho vidět, nechci nikoho slyšet. Lidská společnost mě děsí a odpuzuje zároveň. Lidé, kteří byli ještě včera mými přáteli jsou mi dnes cizí. Bez dívky, s níž žiji v našem malém bytě, je mi většinou lépe než s ní. Občas jí zavolám do práce, což je mi milejší, než když je se mnou doma. Většinou na ní sotva promluvím. Když spolu sedíme u stolu a snídáme, ona něco řekne, nějakou naprostou banalitu. Já se na ni v tu chvíli utrhnu, načež mne zavalí vlna smutku a bezdůvodného strachu, beze slova vstanu a odejdu do vedlejšího pokoje. Tam se posadím na postel, nehýbu se a zírám upřeně do zdi, dokud se neuklidním. Dělám to hlavně proto, že se zoufale snažím, aby můj pohled nepadl na nic červené barvy. Červená je má oblíbená. Že se jí v takových chvílích štítím a bojím, je věc, která mne upřímně zaráží.

Těsně po probuzení, nebo když ráno vyjdu z domu na prázdnou ulici, mívám záchvaty děsu. Přepadá mě bez varování. Na čele mi vystoupí pot, v ústech cítím sucho, srdce mi buší a kolena mi začínají podklesávat. Pak vždy zatnu zuby a snažím se plně soustředit na fyzickou realitu kolem. Většinou to zabere a brzy jsem zas v normálu.

Když si jdeme s přítelkyní lehnout, ona brzy usne. Já se dívám do tmy za svými víčky a v hlavě se mi odehrávají rozhovory s lidmi, se kterými jsem dlouho nemluvil. Představuju si, jak jim vykládám o tom, co dělám a jak se mám a jak mi oni zas vykládají, co všechno prožili. Většinou ale mluvím já - asi jsem špatný posluchač. Pak si uvědomím, že takhle neusnu a cíleně dám průchod hypnagogickým vizím. Celé tělo mi ztěžkne a před očima se mi začnou odvíjet surrealistické obrazy psané vodou na stříbrném písku měsíčních pouští. Hlasy lidí, se kterými jsem dlouho nemluvil ale začnou štěbetat jeden přes druhého, jako by se chtěly navzájem překřičet. Sem tam získá některý z nich navrch, ale to, co říká, nedává smysl. Připomíná mi to den, kdy jsem vedl svého schizofrenního bratrance do blázince, z úst se mu sypal slovní guláš a vytřeštěnýma očima mě prosil o pomoc. Totální afázie. Postupně zjistím, že spánek stejně nepřichází. Otevřu oči a podívám se na hodinky - už tu ležím padesát minut, dívka po mém boku tiše oddechuje a já ne a ne usnout. Vstanu, jdu do koupelny, vymočím se a v kuchyni si připravím Granko. Vypiju ho, jdu si lehnout a zkouším to celé znovu. Nic. Opět tedy vstanu, v obýváku zapnu počítač, dám si zvuk do sluchátek a pustím nějaký seriál. Čas sviští kolem. Když zjistím, že jsou tři nebo čtyři ráno, vypnu bezduché americké sračky, lehnu si do postele a konečně vyčerpaný usínám.

Zdají se mi noční můry plné násilí. Staré dobré násilí. Občas někomu chybí půlka obličeje. Někdy je můj prostřední syn zlovolně otráven. Někdy se nad nehmotnou krajinou vznáší podivné přelívající se bytosti a já se ukrývám za průhlednými skalami. Někdy ale spolu s nahou modrou ženou lovím ohnivé hady v moři hořících polámaných pušek. Když nám pak na zlatavém písku pod tmavě modrou oblohou posetou tísíci hvězdami bosá chodidla olizuje plamenný příboj, když oba bez pohnutí a beze slov hlídáme své udice, jsem plný hořkosladkého štěstí.

první noční můra, kterou si pamatuju

Kdy se mi tato noční můra zdála si nejsem přesně jistý. Byly mi tři roky? Dva? Čtyři? Kdo ví, nejspíš ne víc. Pamatuji se, že když jsem se z ní probudil, byl jsem ve své dětské postýlce. Takové té s vysokými bočnicemi po všech čtyřech stranách, aby dítě nevypadlo.

Potácel jsem se temným tunelem, na jehož konci slabě zářila jiskra světla. Strop se náhle začal svažovat a já se tak musel spustit na kolena a plazit se po všech čtyřech. Jít za světlem byla má jediná možnost záchrany. Za mnou zněla kovovým echem tma jako sametová pokrývka. Neprostupná, neprodyšná, vedoucí až někam do žlutých chodeb pod povrchem světa, v nichž se osaměle prohání beztvaré, slepé noční můry. Tvorové bez tváří a bez očí, s nestvůrnými ústy vprostřed hrudníku, plnými včelích žihadel a se železným jazykem. Tvorové, kteří jsou vždy jednu zatáčku chodby za Vámi. Stále blízko, ale stále neviditelní - skrytí za žlutými zdmi s nekonečnou spletí odporně páchnoucích žlutých trubek.
Plazím se krok sum krok. Koleno, levá ruka, pravá ruka. Malíkovou hranu si rozškrábnu o nějaký výčnělek ostrého kovu. Zastavím se a strčím poraněnou ruku mezi rty a zkoumavě přejedu po ráně jazykem. Železitá chuť vlastní krve mne laškovně šimrá na patře a chuťových pohárcích. Znovu na všechny čtyři a dál. Ústí tunelu se blíží. Už rozeznávám ulici venku. Po chodníku jdou chlapec s dívkou a drží se za ruce. Něčemu se bezstarostně smějí. Po kočičích hlavách vozovky přihrká stará červená škodovka a zaparkuje u chodníku. Vystoupí z ní muž středního věku, natáhne se zpět do nitra vozu a vytáhne nějaký balík. Do tváře mu není vidět, ale všimnu si, že má veliké ruce. Jako dvě lopaty. Přistoupí k ústí tunelu, vší silou do něj šoupne balík a pošle jej tak mým směrem. Nevím proč, ale skrčený tiše klečím na místě a čekám, až za ním zabouchnou dvířka škodovky, která vzápětí po krátkém zakašlání nastartuje a odpíchne se od chodníku. Teprve pak pokračuji směrem k ústí tunelu, ke světlu, k temnému čtverci balíku, který mi nyní leží v cestě.
Nemohu jej nijak oblézt, neboť je najednou zničeho nic jaksi příliš velký. Není jiného vyhnutí - abych se dostal ven, musím se dotknout toho žlutavého voskovaného papíru, který tvoří jeho obal a pokusit se jej nějak odstrčit stranou, nebo jej snad dokonce budu muset vystrkat až k ústí tunelu a tam jej před sebou vyhodit ven. Na omak je balík měkký, lepkavý a jaksi podivně teplý. V příšeří tunelu se podívám na ruku, jíž jsem se jej dotknul. Je rudá čerstvou krví. To jsem se snad prve tak moc pořezal? Najednou si uvědomím, že i pod koleny cítím vlhkost. Ta krev vytéká z toho balíku! Začnu křičet a to už se balík sám od sebe rozpadá a já se dívám na zničené, zmučené torzo lidského těla bez hlavy a bez končetin. Ječím, řvu, seč mi plíce stačí. Přede mnou krvavá hrůza, za mnou temný tunel plný nočních můr. A světlo? Světlo je na dohled, ale nikoliv na dosah.

PF '09

vymýtání

Zakryj si tvář a pospěš do dvanáctého domu.

V chrámu půlnočního světla,
té zšeřelé ulici věčné nicoty,
dej vykvést hlasu svého nitra,
a potom, s dechem pavoučím,
se postav lidské sběři.

Potři si víčka popelem a zpívej.
Zpívej hymny našemu Pánu,
který v bolestech kříčí "Satanas!"

Zaboř zmučené prsty do chladivé lázně krve!
Slyš plakat ozvěnu ticha
a se skomírajícím plamenem svíce
pak zhasni sám!

hromada hoven

Doteky zla na zátylku
mně nenechají ani chvilku
spát, či bdít, či snít, či žít.

Souží mě když v jitra stínu,
chutnám hořké plody spleenu,
zlo vidím, slyším, cítím, jím.

Labyrint zla, stěny ze skla,
skřípot bot a v prachu pot,
v prstech mrazu mravenčení,
skelný pohled, hnusu chvění.

Ráno, za dne, večer, v noci,
nikdo není ku pomoci,
jak kámen klesám hloub a hloub
a ve zlu hrozím utonout.

Grafomaniakální psycho aneb Svetr, sirka, pálenka…

Vysvětlivka: Do dnešního dne minimální zlepšení psychického stavu. Ovšem protože v takových chvílích člověk dělá nejrůznější věci, aby se zabavil, našel jsem na svém počítači něco, co jsem napsal kdysi, zhruba v době, kdy mi odeznívalo poslední psycho. Inspirativní...

Svetr, sirka, pálenka…
Rozhodl jsem se vyhodit svůj svetr do smetí. Byl už celkem špinavý. Mám ten pocit, že dokonce zapáchal. Nač však hned volit velká slova, že? Řekněme, že prostě pamatoval lepší časy. Ale jak jsem tak stál u popelnic, připraven zanechat ten kus oděvu bezdomovcům, začalo mi jich být trochu líto. Ne bezdomovců, těch ne, těch je mi líto už dávno. Myslím líto těch let, která se mnou můj věrný svetr zažil.
Byl cítit olejem z friťáku, který jsem jím vyčistil odpoledne, já ale místo toho ucítil svěží vůni rozkvetlé louky, po které jsem kdysi rázoval se svými přáteli. Ve vzduchu se vznášelo aroma volně rostoucího oregána. My se dřeli s batohy do kopce, funěli a já proklínal idiota, který designoval krajinu kolem mne. Přede mnou se hýbala postava mě více než povědomá. Postava figurující ve všech mých erotických fantaziích toho týdne.
Ano, i tohle byl můj svetr. Mé hipízácké já, které jsem držel v náručí. Smích a korálky. Oujé, sentimentalita je fajn věc. Zamáčkl jsem slzu dojetí, ale musel jsem to udělat. Vyňal jsem ze záňadří baňatou láhev... Protože jsem nechtěl pustit svetr, opřel jsem si ji o prsa a volnou rukou ji odzátkoval. Zvedl jsem ji k ústům. Pořádně jsem si vychutnával nebývale přesnou koordinaci své ruky. Tu slast přiblblého valčíku masa. Přitiskl jsem hrdlo lahve na svá dychtící ústa. Došlo k další extenzi a pronaci několika svazků mých svalových vláken. Láhev se vztyčila nad mou tváří jako fénix zrozený z popela. A přesně jako fénix i ona byla plná vroucího ohně, který mi sežehl vnitřnosti. Serval jsem tu bájnou nestvůru ze své hlavy a toporně se nadechl. Položil jsem svetr na šedivé víko onoho plastikového hranolu, kterému se z nedostatku jiných, přesnějších výrazů, stále říká popelnice. Potom jsem s dlouhodobě cvičeným zamyšleným výrazem vylil zbytek fénixova ohně na svůj ušmudlaný svetýrek, odhodil láhev do kouta a poodstoupil.
Je vždy praktické vědět, kde máte zrovna sirky. Já je nosím vždy v pravé dolní kapse mých navy blue cargo kalhot (Kenvelo, 1200,- Kč). Pokud se nalézáte v divočině a pronásleduje vás smečka vlků, můžete je potom zastrašit hořící větví. Když jste naopak na širém moři a blížíte se na svém vratkém člunu k neznámé pevnině, je dobré mít jistotu, že když už pojmenujete tuhle hroudu Ohňová země, bude to mít alespoň pořádný důvod.
A existuje rovněž důvod, proč jsem zrovna tady, a proč potřebuji sirky. U nás v domě zcela náhle vypnuli topení… Usmějete se a možná se i optáte: „Proč Vám, mistře, vadí vypnuté topení?“ A já vám odpovím: "Možná je mi semotamo zima, no tak co?“ Ale vy v hloubi svých malých zčernalých srdcí víte, že to není to, co mě na chladném doteku radiátoru pálí ze všeho nejvíc. Ne. Je to ona ošklivá diskrepance v čase a prostoru, která mi dělá starosti. Řekněme, že mi vadí jisté esoterické vlny, které okolo sebe vyzařuje ta trhlina v samotné materii vesmíru, která, jak cítím, se kolem mne neustále rozšiřuje. Nakonec z ní bude, obávám se, rozšklebená hnisavá rána, zející jícen nekonečna, který mně bude chtít pohltit.
Tohle sídlištní pseudoměsto se totiž jmenuje Žárov. A mě nenasere nic tak jako nepřesně pojmenované věci. Možná jsem to zdědil po předcích, protože se říká, že němčina je téměř puntičkářský jazyk a v mých žilách koluje více než ein viertel echtes Deutches Blut. Já osobně si ale myslím, že je to tím, že už jsem zkrátka takový. A právě proto jsem se rozhodl k tomu jedinému správnému činu. Teď se všichni zahřejeme, drazí sousedé. Ano i vy, paní Pohanková. A propos, paní Pohanková, myslím, že vy mě už svým věčným bušením smetákem do stěny dlouho srát nebudete.
Vytahuji z krabičky sirku. Opřu ji zlehka o škrtátko jediným precizním pohybem své paže. Realita kolem mne je napnutá k prasknutí. I sirka je vzrušením bez sebe. Toto je okamžik, pro který rostla v lese, pro který byl ten její strom rozřezán, rozmělněn a omočen v pravé Peruánské síře. Ano, toto je okamžik, pro který každá správná sirka žije. Ví, že už brzy zahraje svou dokonalou etudu o jednom herci. Rozbíhá se po běžecké dráze svého osudu. Její drama je krátké, leč vroucí. Sirka proletěla vzduchem, krátce zablikala a dopadla na můj černý kentusácký svetýreček. Chvíli nic a pak najednou prásk a on vzplane jako fagule.
Netrvá dlouho a s ním i celá popelnice, celá místnost, celý dům. Radostně běžím ven. „POMOC HOŘÍ!!!“ Křičím zplna hrdla. Lidé se valí ven na ulici, někteří volají mobilem hasiče.
Já se rochním v teplém světle požáru a nastavuji své tělo blahodárnému teplu. Ano, hýbat světem je pokaždé srdeční záležitost. Naplňuje to člověka zvláštním, sladkobolným pocitem viny a roztouženosti. Je to podobné pocitu ženicha, který ulehá s pannou. I když tahle dáma zvaná Svět už rozhodně není panna. Pravdou ale je, že každý pokus zapsat se do historie je jedinečný, neopakovatelný a proto ze své samotné podstaty panenský.
Zdá se, že každý touží po oněch příslovečných pěti minutách slávy. Ano, i já. A co je ten důvod, proč lidé touží po slávě? Je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Dokud si nás lidé pamatují, jsme stále naživu, no ne? To je přeci esence naší existence – vstupovat do mysli ostatních a zde pobývat. Pobýváme zde přeci pouze a jedině tehdy, když nás někdo vnímá. Jakmile by nás celé lidstvo začalo ignorovat a masově uvěřilo v naši neexistenci, okamžitě bychom zmizeli, stejně jako zástupy našich předků, které spolykalo zapomnění. Mnoho naivních lidí se domnívá, že pokud zanechají v tomto slzavém údolí potomka, záleží na tom. Myslí si, že pokud mají děti, žijí v nich dále, a i když jejich těla zeslábnou, zastaví se, rozpadnou, že potom skutečně nezemřou, že jejich část žije dál. To je ale jen iluze. Každý ví, že jediný život věčný má Ježíš Kristus, Cézar, Atila, Král Artuš (a ten se k získání nesmrtelnosti ani nemusel narodit) a Pepa Rádecký z Horního Dvořiště, který každý rok slaví své slavné předzrozeniny a upřímně věří, že je stvořitelem všehomíra. (A on jím taky je a největší tragédií katolické církve je, že ho ještě nestihla posadit po pravici Bóží.)
Ano. Sláva je esencí věčného bytí. Neříká se snad Bohu Ten, který dlí ve slávě? Ano. A proto jsem Autorem Velkého Londýnského Požáru i Slavného Požáru sídliště Žárov. Proto s odleskem plamenů ve skle svých brýlí tupě vraždím důchodce i matky s dětmi, které proti mně s jekotem vybíhají z plamenů. Spoušť mé značkové ostřelovací pušky Dragonov je chladná i v rostoucím vedru burácejících plamenů. Je tak hladinká a černá. Je odlitá z roztavených zubů poslední bledé Mátohy Obrovské, vyhubené sibiřskými lovci v roce 1892. Je mou paží, mými ústy i mým jazykem. Píšu jí rudě žhoucí verše do bílých hrdel křičících mužů.
Myslím na ona nespočetná akvária, jejichž obyvatelstvo se dávno uvařilo ve svých mokrých domovech. Na psy a kočky, kteří se smaží v uzamčených bytech. Na špatné komediální herce, zaznamenané na nekonečných kilometrech videopásků, kteří právě konečně letí ke hvězdám.
Mrazivým vzduchem se nese čpící pach spáleniny. Popel usedá do korun zasněžených stromů a dělá z nich černé vdovy uprostřed smutných polí.
Vzpomínám si na příběh lišky a černého kmene Indiánů Cree. Liška běžela polem. Zanechávala za sebou jasnou stopu. Běžela zrcadlem čistého vzduchu. Nad obzorem se vznášel lehký opar. Něco jako ledová fata morgána. Krajka z ledu utkaná na obrovském stavu jinovatky. Liška se otočila k západu a chvíli běžela podél zamrzlé řeky. Ve vzduchu cítila brusinky pod sněhem a vlhké zdání jara. Proběhla lesem a vyběhla do polí. Uprostřed lánu stál starý strom. Jabloň. Pokroucené větve obalené sněhem. A o kmen bylo opřeno zrcadlo. Liška se velmi podivila. Dosud znala pouze své odrazy na vodní hladině. Ty vždy ležely na zemi a když jste po nich vyjeli tlapkou, rozpadly se. Tohle bylo něco nového. Liška si sedla, zírala na zrcadlo a umrzla. To je konec toho příběhu.
Poučení je prosté: Nikdy nedej na to, co vidíš. Proto můj svetr, můj požár, jméno mého sídliště i moje já si jsou svým způsobem rovnocenné. Rovnocenné v prožitku smrti, který jsem uštědřil tolika živým bytostem.
Musel jsem své staré já zničit, aby mohlo povstat mé já nové.
Musel jsem uvést v soulad všechny nesrovnalosti ve jménech věcí. I já přijmu svou pravou podobu. Budu jako Baal, Astaroth a Azaziel - budu vládnout věnci času a vesmíru.

A to je konec tohohle příběhu. Můžeš se stát svým vlastním vládcem a Bohem, když nedáš na to co vidíš.

End 19.3.2003

Kosmický vítr

Dnes jsem se po dlouhé době znova potácel na pokraji propasti šílenství. Z nějakého nejasného důvodu jsem zas zažíval stavy změněného vnímání. Svět měl divné barvy a všechno jsem viděl jakoby skrze nějaký tunel (ačkoliv periferní vnímání bylo nejspíš zachováno). Zvuky byly tiché, hlasy lidí zněly jako šustot muších křídel a i červi v hlíně pod mýma nohama křičeli hlasitěji než celé město kolem mě. Moji mysl ovládal sled podivných černých myšlenek zhouby, šedivé touhy a hnusu. Za mýma očima explodovaly nože, nůžky, jehly a pokroucený plech. V ústech hořko a na čele pot. V hrudi jsem cítil oheň.
Flashback to nebyl, na to byl stav moc dlouhý. Deprese taky ne, na to mi to myslelo moc jasně. I když jsem zažíval pocity, kterým pracovně říkám "impending doom", stále jsem si byl nejasně vědom, že nejspíš ten nůž ležící na kuchyňské lince neuchopím a nevrazím si ho do břicha, jako mne k tomu pudilo vnitřní pnutí rozhárané mysli. Jednu chvíli jsem už už cítil, že co nevidět začnu všude vidět krev - že dostanu tu nejpříšernější vizuální halucinaci, kterou jsem zažíval při stavech blízkých šílenství, které mi před lety přivodila kombinace dlouhodobého požívání koktejlu psychedelických drog.
Zvláštním způsobem jsem věděl, že stačí jen málo a mohu kdykoliv navázat tam, kde jsem před lety couvl. Vrhnout se do náruče šílenství. Vysmát se konvenčnímu vnímání reality a odplout tam, kam za mnou žádná jiná mysl nemůže. Mé tělo by se dost možná změnilo na obyčejnou blekotající hmotu bez mozku, bez duše, o kterou by se snad staral někdo z rodiny. Sral bych, žrádlo by do mně cpali hadičkou a prdel by mi pucovaly zdravotní sestry. Waking coma. Nebo bych spadl pod tramvaj či projíždějící auto dřív, než by mně doktoři dostali. Kdo ví.
Cítil jsem žíravé doteky Pekla na vnitřní stěně lebky. A to bez drog či alkoholu, bez vědomé snahy stav vyvolat, bez spánkové deprivace (i když v poslední době spím celkem špatně), bez bezprostředního spouštěče traumatické zkušenosti. Osobně si myslím, že to je dlouhodobý stres, který si vybírá svou daň. Pravda je, že tohle prostě zrovinka není můj rok... Budou-li se opakovat a stupňovat stavy, které jsem prožil dnes - pak možná opět prožiju změnu osobnosti, jako už jednou v minulosti. Nemohu říct, že jsem nebyl se současnou verzí toho člověka, kterého lidé znají pod mým jménem, spokojenější, než s verzí první. Ale co by tomu říkal ten starý, ten mrtvý, ten co obýval tohle tělo před tím, než to definitivně posral s LSD a pustil sem mně, to vážně netuším. Třeba i mě čeká stejný osud a taky budu nahrazen - kdo ví.
Poslední dobou mívám divné chvilky. Stavy fyzické strnulosti, kdy mou mysl ovládne myšlenka smrti, zmaru, černého smutku, ale ty zatím nikdy netrvaly celý den tak jako dnes... A poprvé od svých experimentů se Sněním jsem cítil to volání kosmických hlubin, do nichž bych mohl své vědomí ponořit a už nikdy nenajít tělo, do kterého bych se vrátil. A dnes jsem se toho volání nebál, ale byl odevzdaný.

Jdu spát. Mé tělo křičí po temném spánku zapomění...

ples příšer

Prázdný prožitek prázdných dní.
Prázdné láhve, strach a splín,
prázdnota kolem
a prázdnota uvnitř.

Šepot deště proniká ztichlým domem.
Ty vůkol slyšíš hlasy sov,
šustot křídel,
kroky bot...
Tanec párů v parukách.

Pudr se jim sype z ramen
a stříbří okna
jinovatkou zimy.