Friday, 15 October 2010

zenebuddhizmus

A lelked a dallam
/Tvoje duše je melodie/
/Your soul is melody/

A tested a ritmus
/Tvoje tělo je rytmus/
/Your body is rhythm/

Az elme az rím
/Mysl je rým/
/Mind is rhyme/

Ez Zenebuddhizmus*
/To je Zenebuddhismus/
/This is Zenebuddhismus/

*("zene" = maďarsky "hudba")
*("zene" = "music" in Hungarian)

tiché štěstí

Ďábel tiše teše
krvavé verše
do kmenů stromů
a do kamení.

To rudé písmo pálí
jak pláč znesvěcených světic
ve stínech starých světnic:
i zdi zde oněměly hrůzou.

Křik křiví úsměv,
brní v uších a ničí duši,
rána co nepřichází
a rány co padají
hloub a hloub...

To ďábel kráčí tmou,
dláta krví zbrocená.

Wednesday, 13 October 2010

slastná ohavnost



Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.

Sunday, 26 September 2010

nenávist III

A znovu promlouvá nenávist. Je šedá jako kámen a je chladná jako led. Její dotek pálí vlasy a tříští kosti. Její pohled je propastí plnou prachu a rozdrceného skla. Nelze jinak, než začít brousit nůž a přejíždět po čepeli bříškem prstu. Vezmi tu čepel, ten nůž a přilož jej ke kůži. Zatlač na něj a rychle zatáhni.  Vidíš tu rudou linku, co teď zdobí tvou tvář? Zajeď nožem hloub. Několik málo řezů - teď zatáhni, opatrně... Stahuješ si kůži z obličeje jako rudou, vlhkou plachtu, beztvarou masku. Díry očí visí zplihle jako shnilá jablka, jako slaná voda, jako pelyněk. Mačkáš ji a odhazuješ pryč jako něco nechtěného. Válí se v koutě - maso pohozené na jatkách. Odpad. Teď vezmi sůl a vetři si ji do ran. Přidej kovové špony, popel, žluč... A stejně necítíš bolest a stejně jsi stále prázdný. Zvedneš zkrvavenou karikaturu hlavy. Nenávist uhýbá pohledem a smutně kráčí pryč. Odchází do prázdnoty a koženou masku tvého obličeje si nese coby trofej... 

Saturday, 18 September 2010

jeden večer a jedna noc




Chci být vzduchem a chci být trávou a hladit svým pohledem tvoji tvář. A přitom ti oči tak moc toužím vyškrábat. Jsem vlastně mrtvý a přitom tak strašně živý. A nenávidím a přitom miluji. Z mých prstů prýští krev, co jsem trny zpod nehtů vydrápal. Třísní papír a třísní zemi a vytváří obrazce, co tříští prostor do malých koutů bolesti. Zároveň jsem rozervaný i scelený. A nevidím konec a na počátek jsem asi radši zapoměl. Bezděčná nevděčnost, krutá gesta, zbytečnost - zraňujeme oba.


Wednesday, 15 September 2010

spáváš v trávě často?

V objetí větru se choulíš k zemi,
ocelovým nebem sladce zkonejšená;
přikrytá stébly trávy,
perutěmi ptáků,
písněmi stromů
a prachem cest...

Tvá duše se rozprostírá nad obzorem.
Pluje skrz mraky,
kroutí krk a chce ostříhat Slunci vlasy;
zapřená lokty o hvězdy,
vzpíná se na špičkách,
napjatá k prasknutí jak telegrafní drát;
její nehty se třpytí mrazivým dechem kosmu
a černobílé komety jí něžně hladí tvář..

Když Tě pak budím,
loudavě se k Tobě vrací 
- je prosycená vůní nebe;
do prsou Ti vklouzne
se spikleneckým úsměvem.

-"Prosím, otevři pusu, vyplázni jazyk a řekni 'ááá'..."
-"A pročpak?"
-"Protože jsi spolkla Slunce a chci ti vidět do očí."

Ty se usměješ, rty sevřené jak kámen;
pak s neznámou dálkou spojíš krok
a ukrytá v plameni tančíš jak snop jisker,
když Slunce pevně tiskneš v náručí...

pro Štěpánku

Tuesday, 14 September 2010

runaway

Před sebou samým ještě nikdy nikdo neutekl. Bojíme se svých vlastních stínů jako ohně a nevnímáme sílu, která nám proudí v žilách... Ale něco přeci jen dokážeme - snít o tom, jaké by to bylo utéct a nikdy se neohlížet zpět. Já o tom sním od malička. Vždycky, když bylo doma nejhůř, tak jsem si představoval, že si zabalím pár nejnutnějších věcí a prostě odejdu. Půjdu stále vpřed a vpřed a nebudu toho nikdy litovat. Teď to konečně dělám. Utíkám. Na útěku samém o sobě není vůbec nic špatného. Je to jako ponořit se do oceánu života, zpřetrhat bludné řetězy, co nás svazují a plavat, plavat, plavat pryč. Co na tom,že se nejspíš utopím? Co na tom, že se dřív nebo později v té dálce oběsím? Co na tom, že zahazuji všechno, co jsem kdy v životě měl? Poprvé a asi i naposledy v životě se cítím svobodný...

Jen ta zlomená ruka dnes nějak bolí. Víte, pokoušel jsem se to zas celé skončit a znova to poněkud nevyšlo. Tentorát o něco hůř, než jindy. A teď mám v sobě kus implantovaného železa a jsem tu sám se svými myšlenkami... Včera mi někdo, od koho bych to nikdy nečekal, řekl, že takové věci se dělají daleko od lidí a pořádně. Ta slova se mi zaryla do duše jako rozpálený pohrabáč a ta hanba a zoufalství, co jsem v té chvíli cítíl, se nedá slovy vyjádřit. Chtěl jsem hned ráno nasednout do auta a jet to tedy udělat daleko a pořádně... Ale času je asi zatím dost. Však ta rozcuchaná, malomocná stařena, která mě hladí po vlasech, šeptá mi do uší sladce jedovatá slova a na krk mi nasazuje oprátku, však ta zase přijde. Otevře si svým černým spárem dveře, odvede si mne a do rukou mi zase vtiskne provaz. Není třeba se bát. Však ona přijde. Ona zase přijde...

Monday, 6 September 2010

oči plné deště


Sivý soumrak ztichlý stínem smrti;
do deštivého dne Bůh svou sílu dal.
Mokrá mlha padá do kapradí
a v srdci živí žalu žár.

Mladé oči, osud v chmurném hávu
krůpěje krve, co s krutou krásou skrápí zem,
čepele vody sečou rudou trávu
 a z šatů noci odkrojily šarlatový lem.

Tehdy v dešti, za večera,
nevinného vrazi nožem ubodali
a ty mladé oči dali vranám vyklovat.
Jeho duši pak co běsní vlci roztrhali,
marně sytíce svůj nenasytný hlad.


Sunday, 5 September 2010

černý oheň












V očích máš plameny
a tvář ozářená ohněm
propadá se do tmy;
přivíráš oči a pomalu usínáš,
poddáváš se snu
a odplouváš do podsvětí.

Tam pod zemí leží kosti z olova 
a lebka plná hnisu 
a rány co mokvají 
a otevřená hruď
a nahá střeva,
a srdce co tluče 
do rytmu menuetu.

Pokračuj vpřed.

Už vidíš ta ústa, co prosí beze slov?
Ostnatý drát zdobící  tvář hříšníka
a krev, co se mu sráží na skráních,
pomalu, jak nachová pryskyřice...?

Vedle něj jen vyšeptalá, neupitá voda,
co chutná jak roztavený kámen
a leptá patro jako vitriol.

Nikdy nedojde pokoje:
je smířený s osudem,
ale přesto dychtí po zvratu.
A cítí strašnou nenávist 
a cítí divnou lásku
a je uvnitř prázdný.

Tak prázdný,
až jeho nitro brní 
jako přesezená duše.

V očích má krev a pod jazykem trny.
Však hle - přesto tleská životu
a ty vidíš, jak hořce pokouší se smát.

Wednesday, 25 August 2010

bez názvu

Černé slunce, černý sen
černé ráno, černý den,
stisk čelistí a křupot kostí...
a prosívání stínů
a víno, ach víno červené,
co prýští z přetrhaných krkavic.

Sunday, 22 August 2010

stíny

Zem je syrová a zebe do nohou.

Ty proplouváš šerem:
nohama drtíš stébla trávy 
a na tvých chodidlech 
ulpívají kapky rosy
co zvoní a slábnou,
jak cinkot sklenic,
jak mladá láska,
jak pustota zvonic
jak tichý pláč...

Jsi píseň - jsi plná not
a  přitom Tvé paže
vztažené k měsíci
neprosí o objetí.

Saturday, 21 August 2010

křižovatky

Větvení rozcestí jabloní
a provinilý smích
a modrá obloha
a prameny vlasů
a teplé kameny,
co hřejí do zad.
Prosvětlení sluncem
jako motýli na slovech přišpendlení
v průniku polibku
do dálky odplouváme.

Tuesday, 6 July 2010

dopis
















 V mé kůži je ticho a tma.
Kupí se tu nedopalky cigaret...
Na skladě je taky smrt a strach.
Pod ztuhlým šklebem lebka plná prachu.
Konečky prstů ztuhlé mrazem
a v očích křivá zrcadla.
A mé dlaně?
Ty jsou neodvratně prázdné
jako hlavně cirkusových pistolí...

Měsíce pomalu krvácejí z kalendáře
a čas marně hledá obvazy.

Monday, 7 June 2010

červánky

Horizont hoří.
Oceány ohně.
Kapky rosy věští vůni hlíny
a Tvé vlasy jsou
jak sametový smrtičas,
když stojíš nad strání
v syrové krvi podvečera.

Chřadni se mnou, má lásko.

Sunday, 6 June 2010

nokturno

Violou bez strun být
a z vody víno učinit,
v náruči ticha dlít
a svoji vinu odčinit,
to moc bych chtěl.
Snad je to moc.
Snad víc bych směl,
až padne noc:
pak já se stanu violou
a z vody bude víno.
Naplním se pokorou
a vše obejme ticho.