touha

Každý pór mého těla křičí touhou po Tobě,
mám pocit, že jsem toho tak po okraj plný,
že mi musí co nevidět puknout srdce a rozletět se na dva kusy.
Celý svět šeptá Tvé jméno
a já bych chtěl zlíbat zemi, které se dotkla Tvá noha.
Mít tak privilegium moci vedle Tebe usnout, či se vedle Tebe probudit!
Byl bych tím nejšťastnějším tvorem na Zemi...
A Ty přitom spíš jen ve vedlejší místnosti.
Leží mezi námi slabých pár decimetrů prostoru a jedna zeď.
A přitom bys stejně mohla ležet na opačném konci světa!
Výsledek by byl stejný...

slza

Tak strašně mě bolíš!
V té prosté větě se skrývá tolik hrozné pravdy.
Tak strašně mě bolíš!
Jsi jako nůž, kterým se otáčí v ráně.
Tak strašně mě bolíš!
Nesnesu jediný pohled na Tebe.
Tak strašně mě bolíš!
Chci zulíbat Tvůj úsměv.
Tak strašně mě bolíš!
Chci obejmout Tvůj život a prolít pro Tebe potoky slz.
Tak strašně mě bolíš!
Lásko! Tak strašně mě bolíš!
Tak sladce mě bolíš!

dřív, než bude pozdě

Planeme pohřebním světlem jako svíce, které někdo příliš prodloužil knot.
Naše půlnoční exposé se řítí tmou jako požár a hrozí sežehnout celý Svět.
Prosím Tě na kolenou, přiživ ten sladký plamen!
Neboť bude-li Svět zuhelnatělou mrtvolou, já chci shořet také.

Dřív, než bude pozdě.

What is it, you chose from life, old man?

Pruhy zázraků v blyštivé
temnotě sivých hvězd
zní jako hlahol zvonu.

My jsme jako drobné fazety života,
biologická informace námi proudí
jako nespoutaná řeka dat.

Zdá se nám o našem pádu
za světlem těch hvězd,
co objímají naše těla svou září
a spolu s námi se modlí

za zázraky Jara.

demi-anual

Kdo ví, co bude v září?

Teď máme duben,
čas se posunul
a zůstal tam,
kam jsme ho dali.

Ale kdo ví, co bude v září?

Teď stromy nasazují listy
a noci se krátí.
Teď sršíme štěstím
a dýcháme mládím.

Ale kdo ví, co bude v září?

Něco končí,
něco začíná,
plácnutí do vody
a rakve z olova.

A kdo ví, co bude v září?

linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...

večer

Bojím se Tě a zároveň po Tobě toužím.
Slavným výstupem velikého Amatéra se vždy začíná ta největší estráda všech dob, zvaná Láska. Proplouvá oparem složeným z lidí a míří neomylně k Tobě. Je jako elektronický ohař Raye Bradburyho, co vyčenichá každičkou nepravost. Plíží se ode mě k Tobě jako červená nit dějin.
Výbuchy ohně a ledu se ozývají svatou prázdnotou noci jako výstřely z pušky. Pronikám Tvou pavučinou, naveden jeho drahou letu a jako velký netopýr se Ti zaplétám do vlasů. Mé dlaně hledají Tvé dlaně a spolu se potápíme do oceánu zapomnění.

K zbláznění Tě miluji.
Když na Tebe pomyslím, přebíhá mi mráz po zádech. Když mi požehnáš svým polibkem, točí se mi hlava. Jsem skutečně šílený, že Tě miluji. Tvé pohledy jsou neproniknutelné jako věštba orákula a v mém srdci zasévají strach. Miluji Tě a mám z Tebe panickou hrůzu. Potí se mi dlaně jako malému klukovi. V břiše mi lítají motýli a v krku mám knedlík. Miluji Tě k zbláznění. Jsi jediná a jsi všechny ženy. Jsi můj archetypální sen.

Byl bych pro Tebe schopen vraždy.

čekání

Čekám na Tebe a Ty tu nejsi
a já vím, že nebudeš.
Včera jsem Tě viděl
a stejně mi chybíš.

ruce

Máš tak krásné ruce. Když se Tě potají držím pod kavárenským stolkem, připadá mi, že by stačil jediný neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček by mi prostě zůstal v ruce. Víš, Tvé ruce jsou jako motýlí křídla, ať to zní sebe víc kýčovitě... Ale žádné trefnější přirovnání zřejmě neexistuje. Jsou tak drobné, tak jemné, tak nádherné. Jsou jako nějaké filigránské dílo dávno mrtvého kovotepce. A přitom jsou tak teplé, tak měkké a poddajné. Tvé nehty jsou jako maličké perly, Tvé klouby jako jemné oblázky, Tvá kůže je jako samet. Tvé ruce jsou prostě tak krásné, že mě z toho až jímá hrůza. Proto Tě pustím, dřív, než si nás někdo všimne a dávám přitom pozor, abych neučinil ten osudný, neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček mi prostě nezůstal v ruce...

ploty

Tak dlouho jsme nebyli spolu, proč, to netuším. Jenom vím, že je ironie osudu, jak plochá se mi zdají najednou všechna slova, která se mi derou z konečků prstů. Přitom jsem jako nahý. Nahý a možná nemocný. Nevím. Platí snad to samé, co platí pro šváby i pro lidi? Přežiju atomový výbuch, otřepu krovky a poletím dál? Nevím.
Jediné, co vím je, že jsme už tak dlouho nebyli spolu. Chtěl bych Tě umět popsat. Do všech detailů. I když vím, že to nikdy nedokážu. Škoda. Vím, že ta slova, co mi prýští z konečků prstů jsou tak ošklivě plochá. Přitom ty samé konečky prstů Tě znají. Znají Tě líp, než jsou ochotny přiznat. Neznají všechno, to rozhodně ne! Smysl některých věcí jim doposud uniká. Ale slova, která z nich prýští jsou tak úžasně plochá. Nemají ani hloubku, ani váhu, ani chuť, ani vůni, ani dech života, tak jako Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu? Nevím.
Já si hrál na zahradě, když jsi odešla zadními dveřmi. Skákal jsem z kaluže do kaluže jako pětiletý kluk a díval se vzhůru na paprsky světla, jak pronikají listy lip jako kladiva skrz měkkou tkáň lebky. A Ty jsi zatím otevřela dveře na verandu a chvíli se na mě dívala, jak tam tak stojím se zakloněnou hlavou. A pak jsi je zas zavřela, sešla do přízemí a odešla zadními dveřmi. Jen tak, bez rozloučení, zatímco já si hrál na zahradě a skákal z kaluže do kaluže jako malý kluk. I ta vosa, co mi tehdy bzučela kolem ucha ke mně byla shovívavější, nežli Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu?
Tvé tmavé vlasy se nezachytily v zrcadle, před kterými jsi si je každé ráno česala. Tvůj dech nezůstal v přikrývkách a Tvé šaty jsou jako prázdné kukly. Visí v otevřené skříni a snad čekají, že se zase vrátíš a vezmeš je sebou tam, kam jsi odešla. Já ale dobře vím, že se už nevrátíš. Možná proto, že jsme tak dlouho byli vedle sebe a už tak dlouho jsme nebyli spolu.

gold

He was seeping the mellow gold of the night.
His lips were just so red, you couldn't believe your eyes!

And the longer he stared in the darkness,
the closer She seemed to him.
It was by some incredible accident of light
that enabled him to see Her curves against
all the odds of the Night.

Her hands flew like two doves
through the shade and landed upon his forehead.
Carresing. Stroking...
And he, like a dog, obeyed every order they gave him.

And Her lips, seeping the mellow gold of the Night,
were just so red! You couldn't believe your eyes!

osud

Jdeme spolu tichým pláčem,
pláčem plným bodláčí,
to protože, milá holka,
jenom léčit nestačí.

Přikládat lístky jitrocele
na hrudníky skřivánků,
co za jarních červánků,
přiletí nám do postele...

Musíme se spolu čelem
postavit teď celým tělem
všem těm darům,
co mě i Tobě,
navzdory vší naší zlobě,
posílají oblaka.

Bábel

Pádem do hlubin žluté touhy
je katastrofa dokonána.
Předchází jí však mnohdy
takové šílenství těla i ducha,
že z toho jednomu srdce usedá.
Pokud máme hledat rozptýlení
v náručí nevěstek, lze nás snad
označit za zvrhlé zpustlíky?
Chceme žít a ne zmírat zkrušeni
tíží nějakého břemene konvencí.

Dotknout se oblaků jen na jediný
okamžik a slíbat z jejich rtů vůni nebe.

vyhlazení

Dotek jantarové jehly na srdečním svalu mne zbavuje pohybu stejně jako soudnosti. Neodvažuji se pohnout v obavě před jeho chladným bodnutím. Můj otevřený hrudník dýchá tisíci smrady. Rána zející jako propast prázdných úst. Stačilo by jen mírně se naklonit kupředu a vše by bylo dobré.

Vyhlazení je ultima ratio rationis. Jde snad vyhladit vzpomínku? Vyrvat její kořeny z prstě života a odhodit ji jako plevel na tlející kompost zapomnění? To jistě možné je, avšak ačkoliv se snažím sebevíc, stále mi v mysli zůstává její otisk - negativ - šlápota v blátě mého mozku.

Snesl bych snad její pohled? Její dotek? Její hlas?

Její smích zní tupou ozvěnou v mé hlavě, jako bych jej slyšel včera. A ještě dutěji a výrazněji slyším hukot ticha, které mezi nás padlo jako tíživá peřina tehdy, kdy jsme se viděli naposled. Klečel jsem tehdy u jejích nohou. Zní to pateticky, ale v tom gestu nebylo ani zbla patosu. Já klečel a ona stála za mnou a společně jsme zírali vstříc temnícímu nebi, které jakoby naznačovalo náš budoucí osud.

Pokud ji už nechci nikdy v životě spatřit, pokud si nedokážu představit, že bych činil určité věci jen proto, že mi ji stále připomínají, znamená to snad, že ji stále miluji? Nebo že ji nenávidím...? Na to asi nikdy nenaleznu odpověď, protože ani jedno z toho necítím. Jsem si vědom jen onoho vyhlazení, prázdnoty, negativu, obtisku šlápoty do měkkého bláta mého mozku.

societas leonida

Je skutečně naším osudem stát se vždy tím, co sami nenávidíme? Stát se součástí maloburžoazní noční můry, oženit se s vlastními matkami, které nutně začneme nejdřív podvádět a posléze nenávidět? Stát se malými kolečky v dobře šlapajícím soukolí společnosti, které nás nakonec odvrhne jako nepotřebné a nechá nás chcípnout v kaluži vlastních sraček? Sociálně spravedlivá společnost není možná. Vždycky má jeden čokoládu a druhý chcípe hlady.