místo činu

Prosit za odpuštění je pozdě,
má Lásko.

Už ležíš v kaluži,
zmačkaná do klubíčka,
paže zlámané
a ústa oněmělá.

Prosit o milost je pozdě,
má Lásko.

Už skončilo dějství bolesti
a Ty, přes přivřená víčka,
oči ztrápené,
svou radost jsi už měla.

demi-anual II

Říjen mě pronásleduje sytým oparem šarlatových listů.

Babí léto minulo
a srdce nevinného
spálili na hranici
spolu s hromadou starých jízdních řádů.

Koruny stromů strnule mávají pahýly větví
a já mám pocit, že jsem to já,
komu kynou:
"Pojď za námi a sestup spolu s mízou zpět ke kořenům."

děsně stupidní lyrika

Podzim se slil s barvou,
kterou jsem nakreslil slunce.
Namaloval jsem ho krásně kulaté.
Kutálí se spolu se mnou
přes lesy a hory v dálce.
Splynu se svou pastelkou
a obarvím jí celý svět.

Válka mezi motýli
se rozhořela zprudka.
Prostříleli si křídla
a padali v soustředných kruzích
vstříc černé vráně
motýlí říše smrti.

A podzim tiše míjí má okna, má lásko.
A já na Tebe čekám, plný něhy a napětí.
A Ty, stále stejná,
stále jiná,
nepřicházíš.

Proměň mne v kámen, Bože!
Ať vím, že nejsi hluchý k mým nářkům...

masky

Žár šedivé marnosti
proniká nám do kostí.
Slaboch jsem a slaboch budu,
když chlastám a chci zahnat nudu.
Oblečeni do kostýmů
popíjíme v šedém dýmu
kouře divných cigaret
a čert nám civí do karet,
když plynem spolu k věčnosti
tím karnevalem marnosti.

náhrobek

Divná země svírá s nebem pokřivený úhel.
Položený v nitro z boru sbitých truhel,
Točím hlavu líně na stranu
a myslím, že už nikdy nevstanu
a přesto - hle - se zvedám, vznáším,
černou myšlénku z čela plaším
a stávám se světlem, teplem,
žhnoucí výhní plamene,
když se dotkne mého ramene
křídlo holubice dosud kamenné.

oheň a noc

Píseň touhy krví psána,
v srdci noci mocně plála,
probuzena po setmění,
klidný oddech spáčův mění,
na ohnivé výhně sluj.
Na jejích křídlech ke mě pluj,
Něho, vraždou požehnaná.
Dřív, než vzplanou ohně rána
vyslyš tuhle moji píseň
a uhas mou strašnou žízeň.

Když napiju se z číše jedu,
snad na Tebe zapomenu.

Nahlédni za zrcadlo a najdeš Zoufalství

Jdeš ke mě lesem divných skel,
divnou řadou divných zrcadel.
Za každým z nich tvář se skrývá,
zlým pohledem mě tu vítá.

Ty skalou jsi a skalou budeš,
až za zrcadlo za mnou půjdeš
a v nekonečném zrcadlení
mé duše ztišíš strašné chvění.

V tom divném lese divné bázně,
kde Ti píšu divné básně,
potřebuji Tvého dechu.

K němu přicházím si pro útěchu,
jím zlomím moc těch hnusných skel,
těch vždy přítomných zrcadel.

Suicidal

Polykám střepy a snídám trní,
pro nesnesitelnou bolest jména není.
Možná, že je a to jméno je Tvé.
V nenávistné lázni, po okraj krví naplněné, dnes utopím své srdce.
Proříznu svá víčka a probodnu své dlaně jen proto,
že mi to pomůže.
Hned ráno se zabiju.
Teď to ještě vydržím, koneckonců, kdo by to tu teď uklízel?
Chci si vrazit do oka nůžky.
Chci cítit ten chladný hrot ve svém mozku.
Cokoliv je lepší, než v něm mít zapsané další jméno člověka,
kterého miluji a zároveň nenávidím.

Entelecheia

V té tváři září světlo svic,
měkký odraz bílých voskovic.
Má popelavá líčka líbá
dívky obraz, který neumírá.

To snad Smrt je sama, panna bledá,
co milého svého stále hledá.
Ta krutá kráska spát mi nedá,
ach srdci mému stokrát běda!

Pro Tvou lásku, panno sedmibolná,
když obejmout mě budeš svolná,
dám své tělo červům v plen.

Jinošský splním slastný sen
býti navždy Tebou políben,
polibkem Tvým ukojen...

touha

Každý pór mého těla křičí touhou po Tobě,
mám pocit, že jsem toho tak po okraj plný,
že mi musí co nevidět puknout srdce a rozletět se na dva kusy.
Celý svět šeptá Tvé jméno
a já bych chtěl zlíbat zemi, které se dotkla Tvá noha.
Mít tak privilegium moci vedle Tebe usnout, či se vedle Tebe probudit!
Byl bych tím nejšťastnějším tvorem na Zemi...
A Ty přitom spíš jen ve vedlejší místnosti.
Leží mezi námi slabých pár decimetrů prostoru a jedna zeď.
A přitom bys stejně mohla ležet na opačném konci světa!
Výsledek by byl stejný...

slza

Tak strašně mě bolíš!
V té prosté větě se skrývá tolik hrozné pravdy.
Tak strašně mě bolíš!
Jsi jako nůž, kterým se otáčí v ráně.
Tak strašně mě bolíš!
Nesnesu jediný pohled na Tebe.
Tak strašně mě bolíš!
Chci zulíbat Tvůj úsměv.
Tak strašně mě bolíš!
Chci obejmout Tvůj život a prolít pro Tebe potoky slz.
Tak strašně mě bolíš!
Lásko! Tak strašně mě bolíš!
Tak sladce mě bolíš!

dřív, než bude pozdě

Planeme pohřebním světlem jako svíce, které někdo příliš prodloužil knot.
Naše půlnoční exposé se řítí tmou jako požár a hrozí sežehnout celý Svět.
Prosím Tě na kolenou, přiživ ten sladký plamen!
Neboť bude-li Svět zuhelnatělou mrtvolou, já chci shořet také.

Dřív, než bude pozdě.

What is it, you chose from life, old man?

Pruhy zázraků v blyštivé
temnotě sivých hvězd
zní jako hlahol zvonu.

My jsme jako drobné fazety života,
biologická informace námi proudí
jako nespoutaná řeka dat.

Zdá se nám o našem pádu
za světlem těch hvězd,
co objímají naše těla svou září
a spolu s námi se modlí

za zázraky Jara.

demi-anual

Kdo ví, co bude v září?

Teď máme duben,
čas se posunul
a zůstal tam,
kam jsme ho dali.

Ale kdo ví, co bude v září?

Teď stromy nasazují listy
a noci se krátí.
Teď sršíme štěstím
a dýcháme mládím.

Ale kdo ví, co bude v září?

Něco končí,
něco začíná,
plácnutí do vody
a rakve z olova.

A kdo ví, co bude v září?

linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...