stařec a růže

Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!

Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.

Vánice

I.
Jdu polem.
Vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Bolí. Štípají.
Jsou horké.
Jsou krvavé.
Z lesa se ozývá křik podřezávané zvěře.
Nebo to řve člověk?
Nevím.
Jdu polem a vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Jsou krvavé.


II.
Vidím stín.
Obrys, skvrna černého světla.
Sníh mě oslepuje.
Snad je to stín vlka, co žije na měsíci.
Žije na měsíci a když má hlad,
sestupuje na Zem a pojídá naše mrtvé.
Jeho spáry trhají shnilé maso
a z ran se drolí zaschlá krev.
Vidím stín.
Sníh mě oslepuje.

bez názvu

Tvář svou skrývám do Tvých dlaní,
o lásku prosím bez ustání,
o Tvůj úsměv, o Tvou něhu,
na kolenou - bez úspěchu.

černota po půlnoci

Dnes je to několik týdnů, spíš měsíců, co nepiju a nehulím trávu. Pokud jeden nepočítá těch pár excesů. No, excesů... Jak se to vezme. Například když jsem se takhle jednou opil a zhulil se známým, pro kterýho jsou tyhle činnosti prakticky jedinou náplní dne. Chtěl jsem si vzpomenout, jak to celý vypadá. Jak nejsem zvyklej, bylo mi pak skoro na umření. A nepomohlo to. Líp mi nebylo. Tak jsem se na to vykašlal úplně. Mám pocit, že moje předchozí přesvědčení, že mám s hulením a s chlastem jakýkoli problémy, byla jen hra, kterou jsem obelhal snad i sám sebe. Nic z toho mi doopravdy nechybí - hulit ani chlastat nechci, nechutná mi to a nepřitahuje. Takže co z toho?

No, ale že mi to nechybí možná není až tak pravda. Nevím. Mám pocit, že můj život teď nestojí za nic. Dřív mě bavilo si povídat s lidma, držet s nima krok, dělat pitomosti, chlastat kafe a valit, dokud jsem nepadl. Dnes se většinou nudím, nebo jsem ze všech okolo pořádně vyděšenej. Nevím, jmožná se bez drog a chlastu zkrátka nedokážu bavit. Jediný, co vím, je že se mi to ani trošku nelíbí. Svět je jenom zaplivanej bar, plnej prázdnejch a šedivejch sklenic. Takže jestli mi chlast a hulení opravdu neschází? Možná mám pocit, že bych se měl radši začít tiše upíjet k smrti. Kdybych ale jen mohl a hlavně kdyby mi to jelo. Vymazat si mozek a zapomenout. Nemyslet. Hlavně nemyslet a nepřemýšlet. A necítit. Necítit už nenávist, vztek, smutek, strach, ani hnus. Necítit sžíravou lásku a hořkou radost, necítit už vůbec nic. Anestezie vědomí a negace života.

Dnes kámoši sjížděli speed. Já si dával matonku a nudil se. Dýler, co si sedl vedle mě, dělal před hochama ramena, že si prý zrovna tenhle večer s partnerem pro neshody dělili "firmu". Údajně měli ve skladě fetu za milion osm set tisíc. Ubožák. Přišlo mi to k smíchu a šel jsem domů.

život

Jsem prach a v prach se obrátím.
Promlouvám k větru, k dešti,
ke kapkám oblohy i k hlíně zemské,
ale práh Tvého domu nepřekročím.

Prosil jsem Tě, přemlouval i podváděl,
ale tys oslyšel má slova.

K mým nářkům hluchý,
plášť potřísněný krví,
dál kráčíš obrovský, neznámý, neproniknutelný.
A já? Já stojím opodál.

bez názvu

Tvé ruce jsou studené jak kámen.
Tvůj úsměv ztuh' v něžnou grimasu.
Probuzení bývá surové, zdá se.
A po nás temnota?

my soul is a stump

- Vtip. To je německy "der Witz", ne?
- Aha, od toho musí pocházet jméno "Auschwitz" - tam asi lidé umírají smíchy.

A. Goldflam: Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic Kuchyně

Občas se člověk zastaví a zjistí, že je někde, kde nikdy nechtěl být. Zjistíte to ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jediný člověk, ke kterému jste schopní být úplně upřímní, je váš psychiatr jednou za tři týdny na půl hodiny. Pálit mosty nemá cenu. Jen polykáte pilulky a čekáte, až vám duše vroste zpátky do těla. A nikdy už nebude celá. Pamatujete si přesně, kde jste poztráceli její kusy a jak. Dokonce i kdyby jste šli ve svých stopách zpátky a snad se je pokusili najít, nebylo by vám to nic platné. Byli by jste stejně směšní jako člověk, kterému cirkulárka utrhla prsty a on teď sedí nevěřícně na dvorku v kaluži vlastní krve, přikládá je zdravou rukou zpět na otevřené rány a snad si myslí, že samy od sebe přirostou.

Myslím na ně každý den. Na ztracené kusy mojí duše. Dokážu je přesně spočítat. Znám je jménem. Pamatuji si každičký jejich detail. Jen je nemám ani v sobě, ani u sebe.

noctambul

Skřípavý hlas ženy bez minulosti se při styku s mrazivým nočním vzduchem tříští jako kus ledu, který padá z okraje střechy. Muž, něco přes třicet, černá kožená bunda pošitá cvoky. Vlasy do culíku. Plnovous.
"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.

bez názvu

Pro Tvůj svět bych přestal dýchat,
tak proč nemohu zapomenout?
Jsem prázdný, jako sláma
a má mysl šla už dávno spát.
Jenom ve snu, kde budem spolu tančit,
ruku v ruce, ret na rtu,
budeš mou.
Jen v tom snu budeš mou.

unrequited love may drive you crazy

Jako hřeby do kostí,
jsou jazyky Tvých radostí;
hezky řádek po řádku
na vaječnou skořápku
popíšu ti svými slovy
kdy, kde, proč a jak to bolí.

Probereme spolu zlehka,
že jsou lidská srdce křehká;
náš rozhovor snad odhalí
čím mou lásku spoutali
a povím ti pak, třebas krátce,
proč se chci houpat na oprátce.

večírek

V očích všech zní smutek, povadlé tváře a duše zlomené. Tak staří si připadají a přitom jim není ani třicet let. Sedí kolem stolu a vzpomínají na doby, kdy bývali mladí. Starci v mladých tělech. A v jejich očích jim zní jen smutek. Nepředstírají. Jsou už takoví. Vzpomínají na ztracené přátele a mluví o nich, jako by byli mrtví. Někteří z nich snad už jsou. Mrtví. Ztracení na dnech láhví a v šitu šlukovek. Bez pomoci, bez reflexe, řítí se vstříc vlastní zkáze. A to byli ještě před několika lety tak plní života!
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.

narcis a psýché

Sirých paží obětí -
- sám sebe v rukou svíráš.
To nejsou slzy dojetí,
to jen z čela svůj pot stíráš.

Dnes propad jsi snad sám sobě,
peklu co má každý z nás,
v hrudi, v hlavě, v rakvi, v hrobě,
neutečeš - ztroskotáš.

a co na to švábi?

Jsme prach a v prach se obrátíme. Bůh nás nestvořil
a modlitby našich otců do prachu padají a svíjejí se,
než je kazatel zašlápne podpatkem své boty.

Plameny hněvu, prosby o odpuštění.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Generace vyvražděné v jediném okamžiku. Holokaustu na dosah,
dav v supermarketu brakuje slevněné tenisky,
které jim všem jenom zničí nohy.

Sekera zakousnutá do dětské hlavy.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Píseň zmaru plná dechu jara.
Doutnající domy a na chodnících světlé stíny označují místa,
kde ještě včera kdosi stál.

Alespoň že ti švábi to přežili. Díky Vám!

bestia triumphans aneb něco pro zasmání

Šepot deště splývá s Tvým dechem, synu,
když otec všech hříchů světa
Ti na čelo obtiskne svou pečeť.
Pak zaživa vyvrhne Tvé vnitřnosti
a bude s Tebou tančit valčík smrti.

Dance macabre.

Pištec zešílel a loutnista si podřezal žíly.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš udělat někoho součástí svého života.
Zachytit nit jeho mysli a vzpomínek a proplést ji s tou svou.
Ve vzájemné síti sociálních vazeb umisťuješ pasti a vrše s úmyslem
dotyčného lapit. A přitom si neuvědomuješ, nebo si nechceš uvědomit,
že čím víc se snažíš, tím víc Ti Tvůj cíl uniká.
Nakonec neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš někoho vytěsnit ze svého života.
Vykořenit poslední vzpomínku na něj, smazat jeho existenci, přetnout nit,
která Tě k němu kdysi poutala. Ale ta nit je z pavoučího vlákna, je lepkavá,
tvárná a pevnější než lana z ocele. A když se Tvůj nůž ztupí,
když jsi své nehty rozedřel do živého masa a Tvé svaly se chvějí vyčerpáním,
pak neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

malé radosti

Křik krkavců kráčí středem nebe.
Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.

Déšť se skryl v prázdné zřítelnici lebky a jeho šum, znásoben jejími stěnami se odrazil tisícerou ozvěnou jako příliv oceánu mokrých hlasů. Pootočil hlavu. Přehlédl zástup náhrobních kamenů, přikrčil se a jediným cvaknutím rozžal zapalovač, který vzápětí přiložil k lačným ústům a nasál vřelý plamen skrze tabákový smotek cigarety. Sklidil zapalovač zpět do kapsy kalhot a ležérně se opírajíc o lopatu, dlouze vyfoukl kouř. Nemyslel venkoncem na nic. Jeho vědomí halil stejný závoj deště, jaký se pomalu snášel na čerstvě vykopanou jámu před jeho chodidly. Ta nestvůrná ústa otevřeného hrobu, která se jej zdála už už pohltit, jako by k němu ve skutečnosti šeptala uklidňující slova, jimž jen on sám mohl rozumět. V pažích cítil příjemnou únavu, jakou cítí jen fyzicky pracující člověk, který právě lopatou vepsal do kypré černé prsti svůj pomíjivý podpis. S každým dalším potáhnutím, nikotinového dýmu se mu pomalu vracela síla, jeho postoj se zpevňoval, hlava se zdvíhala a plíce mocně nasávaly ten životadárný jed a předávaly jej dál. Krev jej nesla k jeho srdci, mozku a dalším orgánům, aby tam vykonal své vlastní podivuhodné dílo.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.

"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.