Sunday, 20 September 2009

iocus nazaretus


Pastor Lars měl ze svého kázání dobrý pocit. Miloval to. Stát v čele kongregace. Všechny oči upřené jen na něj. Dnes kázal z epištoly Korynťanům - jeho oblíbená pasáž Knihy. Nikdy si to tak úplně nepřiznal, ale v hloubi duše vždycky tak trochu litoval, že nežije v éře prvních křesťanů. Stát tak hrdě v aréně, s hlavou vztyčenou se vysmívat smrti, protože smrt těla je jen branou do Království Kristova. Být mučedníkem, to byl sen pastora Larse. Jediný spravedlivý mezi hříšníky.
Položil kalich na stůl, vedle něj štólu a chvíli se na ně zálibně díval. Pak štólu velmi pečlivě  poskládal do kalicha a obojí uložil na horní polici veliké dřevěné skříně, která stála v rohu sakristie. Upravil si kolárek, odkašlal si a před zrcadlem si upravil své řídnoucí černé vlasy. Zamračil se na svou začínající pleš a v duchu si povzdechl. Pak ale myšlenky na dávno ztracenou bujnou kštici zavrhl jako marnivost nehodnou pravého služebníka Božího, oblékl si svou tmavou bundu, ještě jednou se ohlédl do zrcadla a zhasnul světlo. Vyšel ze dveří, přibouchl a začal hledat v kapse klíče.
Kostel vypadal jako velká šedá kočka. Lars cítil, jak se na něj dívá slepýma očima oken. Rychle schoval ruce do kapes bundy, prudce se otočil a svižným krokem vyrazil přes trávník ke svému autu. Z okna nejbližšího domu ho pozoroval jakýsi starý muž s mírně potměšilým výrazem v obličeji. Lars nechápal, jak může být ten člověk v takové zimě jen tak vykloněný z okna jakoby nic. Soudil, že jediné vysvětlení je, že je buďto velmi otužilý anebo blázen. A v jeho věku... Vždyť mu musí být alespoň osmdesát. Ta vrásčitá tvář, ruce založené klidně na parapetu, ctihodný plnovous a špičatý nos, to vše Larse kdoví proč nějak znepokojovalo. Stařec si všiml knězova pátravého pohledu a lehce mu pokynul hlavou na pozdrav. Lars s mírným zaváháním gesto opětoval.
Přidal do kroku a v kapse pevněji sevřel svazek klíčů. Po hmatu zmáčkl tlačítko dálkového ovládání a jeho auto se s jemným zakviknutím odemčelo. Nastoupil, odemkl volant a nastartoval. Nechal chvíli běžet motor, aby se před cestou trochu zahřál. Přitom uvažoval, zda starce někdy viděl na některém ze svých kázání. K pravidelným návštěvníkům rozhodně nepatřil - své farníky znal Lars více než dobře. Převážnou většinu znal jménem a těch několik málo ostatních dokázal alespoň přiřadit k místům, kde při mši obvykle sedávali. Měl pocit, že muže snad párkrát zahlédl, jak čas od času stává v hloučku pozdních příchozích a čumilů, který se při větších svátcích tvořil těsně za chrámovými dveřmi. Dobrý, zbožný křesťan to jistě nebude, když bydlí hned naproti kostelu a přitom na mši svatou nechodí.
Lars si odfrkl, zařadil rychlost, odpíchl se od chodníku a rozjel se směrem k domovu. Takové vlažné duše neměl moc rád. Zastával názor, že člověk má buďto v Boha věřit a potom má pravidelně světit obřady, nebo má být pohan jak se patří a potom nemá v domě Božím co dělat. Vůbec mu přitom nevadilo, že s podobnými názory by mezi prvními křesťany asi zrovna nezapadl. Ale co, Lars měl svá léta, své ovečky, svou ženu Viktorii a dcerku Ronju a to mu ke štěstí stačilo. Byl jak se říká mužem zvyku. Cestou domů, která mu netrvala ani deset minut si pastor Lars stihl zrekapitulovat ještě jednou průběh celé dnešní mše. Paní G. se nemodlila tak vroucně jako obvykle. Zdála se rozrušená a vypadalo to, že ji něco trápí - snad by bylo vhodné si s ní promluvit... Zjistit, o co jde, co jí leží na srdci... A jak se měl B. k té mladé F... Ha. Třeba se může brzy těšit na novou svatbu! Tak a podobně Lars uvažoval, když se svou červenou Toyotou parkoval na vyhrazeném místě před domem.
Zamčel centrál a křepce vyběhl krátké schůdky k domovním dveřím. Předtím si ani neuvědomil, jaký měl vlastně hlad, ale teď už se vážně těšil na večeři. Viktorie určitě už prostřela a jenom čeká na něj - jako obvykle. Viktorie byla podle Larse ta nejlepší kuchařka na světě. Zmáčkl kliku a otevřel dveře. Začichal ve vzduchu, aby odhadl, co bude dobrého - ale nic necítil. Ani pečínka, ani rajčatová omáčka. Nic. Lars necítil vůbec nic. Co se děje?
"Viktorie? Miláčku...?"
Sundal si bundu, pověsil ji na věšák, vyšel tři strmé schody z předsíně do haly a nakoukl do obýváku. Nikdo. Kuchyňský kout vypadal opuštěně. Na plotně žádný hrnec, nic. Televize vypnutá, pohovka prázdná. Židle u stolu z modré skandinávské borovice mírně vysunuté nakřivo do místnosti. Drobné předměty jejich společné domácnosti poházené na obvyklých místech.
"Viktorie? Ronjo?" Lars se chytil zábradlí a začal stoupat do patra. V ložnici bylo rozsvíceno, tak zlehka stiskl kliku a otevřel dveře.
Viktorie sedí obkročmo na obrácené židli u okna. Dívá se ven do houstnoucího šera a mlčí. Úzká ramena, rovné vlasy. Vrásky kolem očí. "Viktorie, copak je, miláčku?" Lars k ní přistoupí a skloní se nad ní. Do nosu jej udeří nezaměnitelný pach alkoholu. "Viktorie? Ty jsi zase pila?" Jeho hlas zhrubne. Viktorie se nehýbe - její pohled je zcela prázdný. Kdybychom nevěděli, jak se věci ve skutečnosti mají, mohli bychom si myslet, že Lars, ten nešťastný mučedník Boží, že je nějaký směšný aranžér a Viktorie je jeho figurína, model, loutka. Viktorie pomalu zvedne pohled a pokouší se ostřit.
"Larsi?" Její hlas je rozmazaný chlastem, zastřený, mastný a nepříjemný jako rozbitá ústa...
Kněz zkřiví obličej do zvířecí grimasy a vycení přitom zuby. "Je mi z tebe na blití," vyštěkne a  na jeho čele se objeví pulzující žíla. "Ty že máš být má žena? Ty ožralá flundro!" Jeho paže vystřelí do vzduchu a udeří loutku do tváře celou plochou dlaně. Viktorie sletí ze židle jako hadrový panák. její tvář, zrudlá alkoholem, začíná blednout na místě, kam dopadla manželova ruka. Lars je viditelně nepříčetný vzteky. Křičí. Spílá jí do sviní a kurev. Znovu a znovu vylívá svůj  hněv na ochablé postavě pod ním. Padají další rány. Facky. Pěsti. Kopance. Viktorie vzlyká. Na obranu nemá dostatek sil. Její tvář je mokrá slzami, soplem, slinami a krví. Muž ji nakonec popadne za vlasy a vleče ji k posteli... Povalí ji na břicho a rozepne si poklopec. Viktore zatne zuby. Ví co přijde. Tak, jako vždycky.

Saturday, 19 September 2009

protože noc není stvořena pro milence


Pulzující zloba se mi vkrádá pod víčka, když si uvědomím, jak jsem spoutaný vším, po čem toužím. Propadl jsem vlastním snům a zrůdně snadno jsem se zaprodal vlastnímu životu.

Proklínám den, kdy jsem se narodil. Proklínám den, kdy jsem Tě spatřil. Proklínám Tě! Proklínám!

Už chci jen spát. Nechci s Tebou mluvit. Nechci Tě vidět, ani slyšet. Už chci jen spát. Zapomenout na okamžik, kdy jsem vířil vstříc odlesku Tvé záře. Proboha! Chci už jen spát!

Vytrhni mi duši z těla. Probodni mou hruď a plivni mi do tváře. Svaž můj jazyk a mé oči nech vyschnout v písku času. Mé vnitřnosti dej krkavcům a mou krev nech smísit s prachem.

Nech mě už spát. Ach, prosím... Nech mě už spát.

Saturday, 22 August 2009

kniha mých snů

Plameny odlesků Tvého nitra
se odrážejí v mých očích
a já se propadám za nimi.
Jsi má ztělesněná touha.

Prosím, ráno probuď mne svým polibkem.

Proč Tě nedokážu popsat?
Chci Tebou listovat
jako otevřenou knihou.
Chci pokrýt Tvé tělo verši.
Verši v klínovém písmu.

Proč jen Tě nedokážu popsat?

Tuesday, 18 August 2009

má šíji jak píseň luny

Rozťatý sen a ve snu žal.
Prázdný klín, prázdnoty tvar...
Chceš snad vyprosit si odpuštění?

Slabý povzdech: "Miluji Tě."
Co lze říct víc?
Ty blázne! Nic.

vidím tvůj obraz v temnotách

V hloubi noci ozvy střel,
vůkol rudočerná tma.
Dřív jsem možná k světlu spěl,
však stále tonu ve svých snách.

Prosit nemá nikdy smysl:
nenávist je nenávist.
Jak zášť halí trudnou mysl,
na zádech pálí biče svist.

Tvůj obraz světím svojí krví,
ač z něj prýští hořký chlad.
Tak duše v mukách stále trpí
a v srdci sytí strašný hlad.

Sunday, 16 August 2009

povzdech

Palčivá chuť vzpomínek se mi zarývá do mozku jako jestřábí pařáty do zad kořisti. Prosím smrt, aby přišla, ale ona se směje, otálí a lelkuje v nějakém pajzlu, kde si vylívá mozek z bílé lebky. Mé prsty mají vlastní pameť. Zjistil jsem, že si dokážou vybavit každou křivku Tvého těla.

Thursday, 23 July 2009

zášť

Jsi v zášti vlk a v zášti blýn,
proč, ach proč
ten tichý splín,
tě posedá a pláče pláč,
bodláčí a bodlák v tvář.

Posedlý a posetmělý,
nahý oblouk, zapomění.

Tuesday, 14 April 2009

rty

Miloval jsem.
A už nemiluji.
A přesto pro Tvůj úsměv
na hrotu jehly noci toužím zemřít.
Na křídlech snu
pít život ze Tvých rtů.
Miloval jsem.
Už nemiluji?

Sunday, 29 March 2009

stařec a růže

Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!
Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.

Saturday, 28 March 2009

Vánice

I.
Jdu polem.
Vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Bolí. Štípají.
Jsou horké.
Jsou krvavé.
Z lesa se ozývá křik podřezávané zvěře.
Nebo to řve člověk?
Nevím.
Jdu polem a vítr mi mete do tváře vločky sněhu.
Jsou krvavé.


II.
Vidím stín.
Obrys, skvrna černého světla.
Sníh mě oslepuje.
Snad je to stín vlka, co žije na měsíci.
Žije na měsíci a když má hlad,
sestupuje na Zem a pojídá naše mrtvé.
Jeho spáry trhají shnilé maso
a z ran se drolí zaschlá krev.
Vidím stín.
Sníh mě oslepuje.

Sunday, 22 March 2009

bez názvu

Tvář svou skrývám do Tvých dlaní,
o lásku prosím bez ustání,
o Tvůj úsměv, o Tvou něhu,
na kolenou - bez úspěchu.

Saturday, 21 March 2009

černota po půlnoci

Dnes je to několik týdnů, spíš měsíců, co nepiju a nehulím trávu. Pokud jeden nepočítá těch pár excesů. No, excesů... Jak se to vezme. Například když jsem se takhle jednou opil a zhulil se známým, pro kterýho jsou tyhle činnosti prakticky jedinou náplní dne. Chtěl jsem si vzpomenout, jak to celý vypadá. Jak nejsem zvyklej, bylo mi pak skoro na umření. A nepomohlo to. Líp mi nebylo. Tak jsem se na to vykašlal úplně. Mám pocit, že moje předchozí přesvědčení, že mám s hulením a s chlastem jakýkoli problémy, byla jen hra, kterou jsem obelhal snad i sám sebe. Nic z toho mi doopravdy nechybí - hulit ani chlastat nechci, nechutná mi to a nepřitahuje. Takže co z toho?
No, ale že mi to nechybí možná není až tak pravda. Nevím. Mám pocit, že můj život teď nestojí za nic. Dřív mě bavilo si povídat s lidma, držet s nima krok, dělat pitomosti, chlastat kafe a valit, dokud jsem nepadl. Dnes se většinou nudím, nebo jsem ze všech okolo pořádně vyděšenej. Nevím, jmožná se bez drog a chlastu zkrátka nedokážu bavit. Jediný, co vím, je že se mi to ani trošku nelíbí. Svět je jenom zaplivanej bar, plnej prázdnejch a šedivejch sklenic. Takže jestli mi chlast a hulení opravdu neschází? Možná mám pocit, že bych se měl radši začít tiše upíjet k smrti. Kdybych ale jen mohl a hlavně kdyby mi to jelo. Vymazat si mozek a zapomenout. Nemyslet. Hlavně nemyslet a nepřemýšlet. A necítit. Necítit už nenávist, vztek, smutek, strach, ani hnus. Necítit sžíravou lásku a hořkou radost, necítit už vůbec nic. Anestezie vědomí a negace života.

Dnes kámoši sjížděli speed. Já si dával matonku a nudil se. Dýler, co si sedl vedle mě, dělal před hochama ramena, že si prý zrovna tenhle večer s partnerem pro neshody dělili "firmu". Údajně měli ve skladě fetu za milion osm set tisíc. Ubožák. Přišlo mi to k smíchu a šel jsem domů.

Friday, 20 March 2009

život

Jsem prach a v prach se obrátím.
Promlouvám k větru, k dešti,
ke kapkám oblohy i k hlíně zemské,
ale práh Tvého domu nepřekročím.

Prosil jsem Tě, přemlouval i podváděl,
ale tys oslyšel má slova.

K mým nářkům hluchý,
plášť potřísněný krví,
dál kráčíš obrovský, neznámý, neproniknutelný.
A já? Já stojím opodál.

Friday, 6 March 2009

bez názvu

Tvé ruce jsou studené jak kámen.
Tvůj úsměv ztuh' v něžnou grimasu.
Probuzení bývá surové, zdá se.
A po nás temnota?

Thursday, 5 March 2009

my soul is a stump

- Vtip. To je německy "der Witz", ne?
- Aha, od toho musí pocházet jméno "Auschwitz" - tam asi lidé umírají smíchy.


A. Goldflam: Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic Kuchyně

Občas se člověk zastaví a zjistí, že je někde, kde nikdy nechtěl být. Zjistíte to ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jediný člověk, ke kterému jste schopní být úplně upřímní, je váš psychiatr jednou za tři týdny na půl hodiny. Pálit mosty nemá cenu. Jen polykáte pilulky a čekáte, až vám duše vroste zpátky do těla. A nikdy už nebude celá. Pamatujete si přesně, kde jste poztráceli její kusy a jak. Dokonce i kdyby jste šli ve svých stopách zpátky a snad se je pokusili najít, nebylo by vám to nic platné. Byli by jste stejně směšní jako člověk, kterému cirkulárka utrhla prsty a on teď sedí nevěřícně na dvorku v kaluži vlastní krve, přikládá je zdravou rukou zpět na otevřené rány a snad si myslí, že samy od sebe přirostou.

Myslím na ně každý den. Na ztracené kusy mojí duše. Dokážu je přesně spočítat. Znám je jménem. Pamatuji si každičký jejich detail. Jen je nemám ani v sobě, ani u sebe.