kluci

cesta

Pruhy nočních světel drtí tmu.

Planou spoře, ponuře

a v obětí Lásky hledají vykoupení.

Noční stíny se komíhají šedě, bledě

a s tápavým šepotem hledají ukotvení.

Větve stromů a větve šeříků,

naříkají a říkají mrtvá jména.

Prosí a klejí ohněm popela.

Projdi světlem, projdi tmou, projdi stínem.

To za Tebou se stezka uzavírá.

william blake: tygr

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?
V hloubi kde, kde v nebesích
planul oheň očí tvých?
Na čích perutích se vznese?
Která ruka plamen snese?
Který fortel, které ruce
utkaly tkáň tvého srdce?
Kdo, když srdce začlo bít,
strašný spár moh' vytvořit?
Kdo dal řetěz, kdo jej kul?
V které výhni mozek žhnul?
Která kovadlina, hmat
smí tu hrůzu do ruk brát?
Když pak hvězdy vrhly kopí,
jejich slzy nebe kropí,
moh' se, kdo tě stvořil, smát?
Beránka moh' udělat?
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo kdy smrti vezme moc
a dá ti strašnou souměrnost?

naposled

Tvé paže v zahanbení objímaly

obliny tvých kolen

a déšť modrých slov

ti vzlínal po tváři.

Tvé vlasy,

prosycené kouřem z cigaret,

si přitom pohrávaly s Tvými prsty

jak slepec hledající oporu.

Hezky postaru

jsi na mne promluvila,

jakoby ses nadýchala

dechu divných dní.

Pak - vzpomínáš? -

jsi jej pohladila po vlasech

a rozloučila se se námi všemi navždy. Naposled.

zjevení svatého jana 12:12

"Proto se veselte, nebesa i vy, kteří v nich přebýváte. Běda těm, kdo bydlí na zemi a na moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velikým hněvem, protože ví, že má málo času."

bez názvu

Tužby jsou jak prázdné obaly bonbónů,
voní po svém obsahu a dá se z nich setřít cukrový prach.

alcohol my only friend

Dnes jdu pít. Má slečna má noční a já du vlastně do kina s kámoškou, pročež jsem zakoupil podle interních normativních instrukcí půlčíka rumu, abysme to natajňačko společně v sále vyzunkli. Moc se na to těším, protože bude LEGRA! Těším se na to tak moc, že jsem se rozhodl hledat inspiraci a duševní podporu a znovu jsem několikrát po sobě shlédl tohle mé oblíbené video. Je naprosto báječné, jedinečné a myslím, že mne dnes cele vystihuje. Je sice středa, ale co, jsem na pracáku, zítra hovno co dělat, kapitalizoval jsem poslední zásoby drog a mám už jen dost fetu na jeden večírek, tak proč se trošku nepobavit. Mám pocit, že lítám co se nálady týče ode zdi ke zdi, ale to ať za mě řeší moje psychařka. Nasrat! Let's get fucked up! Kalbační terorismus žije, boj pokračuje. Ať HOVNA lítají luftem!

raison d'etre

Jsem roztrhán na kusy. Jak vyvržená mršina toulavého psa. Mé paže se hemží červy a mé vlasy sežral svrab. Prokletý a proklínající nesu však pochodeň dál. Raison d'etre. Vznešený výraz pro velmi prostou věc. Vznešený výraz pro věc, která mi bolestně schází. Prozřel jsem. Jsem prázdný jako vypitá sklenice. Přišel jsem o dužinu sebe sama.

V poslední době mne opět trápí zlé sny. Noční můry se jim říkat nedá. Jsou jen tíživé. Neobyčejně tíživé. Znám jejich význam, vím co mi chtějí říct. Se sny jsem konec konců pracoval v minulosti sdostatek, abych je dokázal interpretovat. Ale co mi říkají, nedokážu vyslovit. Nesmím to vyslovit, protože mne to příliš děsí.

Ztratil jsem raison d'etre. Jsem zmítán silami vnějšku jako pápěří ve vichru. Vím, jaké mám možnosti: na tu první nemám odvahu, na druhou mám možná málo sil. Vím, měl jsem zemřít už dávno. Ale ačkoliv se smrti nebojím tím samým způsobem, jakým jsem se jí bával dříve, ačkoliv jsem nejméně dvakrát zemřel a znovu se probudil k životu, ačkoliv jsem pohlédl do hlubiny tmy a zapomění, přesto se smrti instinktivně štítím. Jsem jako moucha polapená v místnosti za letního odpoledne. Zmítám se proti stěnám, narážím do skla. A pootevřené okno nevidím.

Stále lpím na čemsi, čím jsem dříve býval. Stále teskním po tom, co jsem měl i neměl zároveň. A dal bych všechno, skutečně všechno za to, abych se mohl vrátit a směl se znovu dotknout, znovu pohledět, znovu se nadechnout té opojné vůně dechu jejího života. Ona byla ten nejvznešenější a nejhlubší raison d'etre, který kdy kdo může mít!

Padám a padám. Nedokážu zastavit. Marně hledám čeho se zachytit...

Znovu beru prášky. Nevím, jestli pomáhají. Znovu hulím. Znovu piju.

Nevím už asi nic a nedokážu asi ani říct nic víc.

iocus nazaretus

Pastor Lars měl ze svého kázání dobrý pocit. Miloval to. Stát v čele kongregace. Všechny oči upřené jen na něj. Dnes kázal z epištoly Korynťanům - jeho oblíbená pasáž Knihy. Nikdy si to tak úplně nepřiznal, ale v hloubi duše vždycky tak trochu litoval, že nežije v éře prvních křesťanů. Stát tak hrdě v aréně, s hlavou vztyčenou se vysmívat smrti, protože smrt těla je jen branou do Království Kristova. Být mučedníkem, to byl sen pastora Larse. Jediný spravedlivý mezi hříšníky.
Položil kalich na stůl, vedle něj štólu a chvíli se na ně zálibně díval. Pak štólu velmi pečlivě  poskládal do kalicha a obojí uložil na horní polici veliké dřevěné skříně, která stála v rohu sakristie. Upravil si kolárek, odkašlal si a před zrcadlem si upravil své řídnoucí černé vlasy. Zamračil se na svou začínající pleš a v duchu si povzdechl. Pak ale myšlenky na dávno ztracenou bujnou kštici zavrhl jako marnivost nehodnou pravého služebníka Božího, oblékl si svou tmavou bundu, ještě jednou se ohlédl do zrcadla a zhasnul světlo. Vyšel ze dveří, přibouchl a začal hledat v kapse klíče.
Kostel vypadal jako velká šedá kočka. Lars cítil, jak se na něj dívá slepýma očima oken. Rychle schoval ruce do kapes bundy, prudce se otočil a svižným krokem vyrazil přes trávník ke svému autu. Z okna nejbližšího domu ho pozoroval jakýsi starý muž s mírně potměšilým výrazem v obličeji. Lars nechápal, jak může být ten člověk v takové zimě jen tak vykloněný z okna jakoby nic. Soudil, že jediné vysvětlení je, že je buďto velmi otužilý anebo blázen. A v jeho věku... Vždyť mu musí být alespoň osmdesát. Ta vrásčitá tvář, ruce založené klidně na parapetu, ctihodný plnovous a špičatý nos, to vše Larse kdoví proč nějak znepokojovalo. Stařec si všiml knězova pátravého pohledu a lehce mu pokynul hlavou na pozdrav. Lars s mírným zaváháním gesto opětoval.
Přidal do kroku a v kapse pevněji sevřel svazek klíčů. Po hmatu zmáčkl tlačítko dálkového ovládání a jeho auto se s jemným zakviknutím odemčelo. Nastoupil, odemkl volant a nastartoval. Nechal chvíli běžet motor, aby se před cestou trochu zahřál. Přitom uvažoval, zda starce někdy viděl na některém ze svých kázání. K pravidelným návštěvníkům rozhodně nepatřil - své farníky znal Lars více než dobře. Převážnou většinu znal jménem a těch několik málo ostatních dokázal alespoň přiřadit k místům, kde při mši obvykle sedávali. Měl pocit, že muže snad párkrát zahlédl, jak čas od času stává v hloučku pozdních příchozích a čumilů, který se při větších svátcích tvořil těsně za chrámovými dveřmi. Dobrý, zbožný křesťan to jistě nebude, když bydlí hned naproti kostelu a přitom na mši svatou nechodí.
Lars si odfrkl, zařadil rychlost, odpíchl se od chodníku a rozjel se směrem k domovu. Takové vlažné duše neměl moc rád. Zastával názor, že člověk má buďto v Boha věřit a potom má pravidelně světit obřady, nebo má být pohan jak se patří a potom nemá v domě Božím co dělat. Vůbec mu přitom nevadilo, že s podobnými názory by mezi prvními křesťany asi zrovna nezapadl. Ale co, Lars měl svá léta, své ovečky, svou ženu Viktorii a dcerku Ronju a to mu ke štěstí stačilo. Byl jak se říká mužem zvyku. Cestou domů, která mu netrvala ani deset minut si pastor Lars stihl zrekapitulovat ještě jednou průběh celé dnešní mše. Paní G. se nemodlila tak vroucně jako obvykle. Zdála se rozrušená a vypadalo to, že ji něco trápí - snad by bylo vhodné si s ní promluvit... Zjistit, o co jde, co jí leží na srdci... A jak se měl B. k té mladé F... Ha. Třeba se může brzy těšit na novou svatbu! Tak a podobně Lars uvažoval, když se svou červenou Toyotou parkoval na vyhrazeném místě před domem.
Zamčel centrál a křepce vyběhl krátké schůdky k domovním dveřím. Předtím si ani neuvědomil, jaký měl vlastně hlad, ale teď už se vážně těšil na večeři. Viktorie určitě už prostřela a jenom čeká na něj - jako obvykle. Viktorie byla podle Larse ta nejlepší kuchařka na světě. Zmáčkl kliku a otevřel dveře. Začichal ve vzduchu, aby odhadl, co bude dobrého - ale nic necítil. Ani pečínka, ani rajčatová omáčka. Nic. Lars necítil vůbec nic. Co se děje?
"Viktorie? Miláčku...?"
Sundal si bundu, pověsil ji na věšák, vyšel tři strmé schody z předsíně do haly a nakoukl do obýváku. Nikdo. Kuchyňský kout vypadal opuštěně. Na plotně žádný hrnec, nic. Televize vypnutá, pohovka prázdná. Židle u stolu z modré skandinávské borovice mírně vysunuté nakřivo do místnosti. Drobné předměty jejich společné domácnosti poházené na obvyklých místech.
"Viktorie? Ronjo?" Lars se chytil zábradlí a začal stoupat do patra. V ložnici bylo rozsvíceno, tak zlehka stiskl kliku a otevřel dveře.
Viktorie sedí obkročmo na obrácené židli u okna. Dívá se ven do houstnoucího šera a mlčí. Úzká ramena, rovné vlasy. Vrásky kolem očí. "Viktorie, copak je, miláčku?" Lars k ní přistoupí a skloní se nad ní. Do nosu jej udeří nezaměnitelný pach alkoholu. "Viktorie? Ty jsi zase pila?" Jeho hlas zhrubne. Viktorie se nehýbe - její pohled je zcela prázdný. Kdybychom nevěděli, jak se věci ve skutečnosti mají, mohli bychom si myslet, že Lars, ten nešťastný mučedník Boží, že je nějaký směšný aranžér a Viktorie je jeho figurína, model, loutka. Viktorie pomalu zvedne pohled a pokouší se ostřit.
"Larsi?" Její hlas je rozmazaný chlastem, zastřený, mastný a nepříjemný jako rozbitá ústa...
Kněz zkřiví obličej do zvířecí grimasy a vycení přitom zuby. "Je mi z tebe na blití," vyštěkne a  na jeho čele se objeví pulzující žíla. "Ty že máš být má žena? Ty ožralá flundro!" Jeho paže vystřelí do vzduchu a udeří loutku do tváře celou plochou dlaně. Viktorie sletí ze židle jako hadrový panák. její tvář, zrudlá alkoholem, začíná blednout na místě, kam dopadla manželova ruka. Lars je viditelně nepříčetný vzteky. Křičí. Spílá jí do sviní a kurev. Znovu a znovu vylívá svůj  hněv na ochablé postavě pod ním. Padají další rány. Facky. Pěsti. Kopance. Viktorie vzlyká. Na obranu nemá dostatek sil. Její tvář je mokrá slzami, soplem, slinami a krví. Muž ji nakonec popadne za vlasy a vleče ji k posteli... Povalí ji na břicho a rozepne si poklopec. Viktore zatne zuby. Ví co přijde. Tak, jako vždycky.

protože noc není stvořena pro milence

Pulzující zloba se mi vkrádá pod víčka, když si uvědomím, jak jsem spoutaný vším, po čem toužím. Propadl jsem vlastním snům a zrůdně snadno jsem se zaprodal vlastnímu životu.

Proklínám den, kdy jsem se narodil. Proklínám den, kdy jsem Tě spatřil. Proklínám Tě! Proklínám!

Už chci jen spát. Nechci s Tebou mluvit. Nechci Tě vidět, ani slyšet. Už chci jen spát. Zapomenout na okamžik, kdy jsem vířil vstříc odlesku Tvé záře. Proboha! Chci už jen spát!

Vytrhni mi duši z těla. Probodni mou hruď a plivni mi do tváře. Svaž můj jazyk a mé oči nech vyschnout v písku času. Mé vnitřnosti dej krkavcům a mou krev nech smísit s prachem.

Nech mě už spát. Ach, prosím... Nech mě už spát.

kniha mých snů

Plameny odlesků Tvého nitra
se odrážejí v mých očích
a já se propadám za nimi.
Jsi má ztělesněná touha.

Prosím, ráno probuď mne svým polibkem.

Proč Tě nedokážu popsat?
Chci Tebou listovat
jako otevřenou knihou.
Chci pokrýt Tvé tělo verši.
Verši v klínovém písmu.

Proč jen Tě nedokážu popsat?

má šíji jak píseň luny

Rozťatý sen a ve snu žal.
Prázdný klín, prázdnoty tvar...
Chceš snad vyprosit si odpuštění?

Slabý povzdech: "Miluji Tě."
Co lze říct víc?
Ty blázne! Nic.

vidím tvůj obraz v temnotách

V hloubi noci ozvy střel,

vůkol rudočerná tma.
Dřív jsem možná k světlu spěl,
však stále tonu ve svých snách.

Prosit nemá nikdy smysl:
nenávist je nenávist.
Jak zášť halí trudnou mysl,
na zádech pálí biče svist.

Tvůj obraz světím svojí krví,
ač z něj prýští hořký chlad.
Tak duše v mukách stále trpí
a v srdci sytí strašný hlad.

povzdech

Palčivá chuť vzpomínek se mi zarývá do mozku jako jestřábí pařáty do zad kořisti. Prosím smrt, aby přišla, ale ona se směje, otálí a lelkuje v nějakém pajzlu, kde si vylívá mozek z bílé lebky. Mé prsty mají vlastní pameť. Zjistil jsem, že si dokážou vybavit každou křivku Tvého těla.

zášť

Jsi v zášti vlk a v zášti blýn,
proč, ach proč
ten tichý splín,
tě posedá a pláče pláč,
bodláčí a bodlák v tvář.

Posedlý a posetmělý,
nahý oblouk, zapomění.