skrývající se cizinec

buddha dreams thoth

Démonova Flétna

Otevřel oči a zamžikal do tmy. Zašátral kolem sebe rukama a nahmatal ostatky své včerejší večeře. Zvedl ze země lebku a přičichl k ní. Voněla hlínou a jídlem. Měl ukrutný hlad. Zatleskal, odkudsi se vynořilo světlo a zalilo tmavou jeskyni. Tleskl podruhé a země se pokryla koberci a poduškami. Objevily se nízké stoly a na nich ovoce a víno. Přistoupil ke svému kostěnému trůnu, vzal z jeho sedátka  nádhernou stříbrnou flétnu a pohodlně se usadil. Pozvedl ji ke svým rtům a začal hrát. Do ticha vytryskly tóny, které se navzájem proplétaly a kroutily v podivném rytmu. Zhmotňovaly se ve vzduchu a padaly v podobě perel na podušky. Nemusel hrát dlouho a už tu byla návštěva. Hoch vstoupil do jeskyně a fascinovaně hleděl na hráče i jeho nástroj. Ten přestal hrát a mladík k němu přistoupil.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly  v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však  nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil  mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.

autoportrét mého otce

loutkoherec

Vyschly slzy a vyschl smích.
Prostřední syn byl otráven.
Shořely všechny sny.

Tvá ramena se netřesou:
jen sedíš, zíráš před sebe,
prázdný a vyprázdněný.

Loutka ze dřeva,
drátky z oceli.

Rozpůlím jablko
a půlku Ti ho podám.

A pak sedím s loutkou
v šedé místnosti bez oken,
bez pohnutí.

vlastní provaz

Uzavřeni v tělesnosti okamžiku,

rozdrceni tlakem krve a masa,

redukovaní na vědomý bod.

Na souřadnici v síti osudu.

             Tma.

                    Prázdno.

                                 Exitus.

Nohy co pomalu škrtají o udupanou zem.

A jak vidím - dokonce sis přinesl vlastní provaz...

evangelium podle charlese millese mansona

Osmnáct tváří a osmnáct duší

se v samotě sloučí v jednu tvář,

v jednu duši, v jednu zář,

v jednotu fazet černých hmyzích očí.

...a potom vše vyvrcholí v holokaustu apokalypsy...

HEALTER SKELTER!!!!

Totální válka!

Totální bomby!

Totální všechno!

Totální bajonety!

Totální kontrola!

Totální! Totální!

Totální stát!

Totální stát!

Jen já přetrvám a mí věrní budou zachováni.
 

kluci

cesta

Pruhy nočních světel drtí tmu.

Planou spoře, ponuře

a v obětí Lásky hledají vykoupení.

Noční stíny se komíhají šedě, bledě

a s tápavým šepotem hledají ukotvení.

Větve stromů a větve šeříků,

naříkají a říkají mrtvá jména.

Prosí a klejí ohněm popela.

Projdi světlem, projdi tmou, projdi stínem.

To za Tebou se stezka uzavírá.

william blake: tygr

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
a dal ti strašnou souměrnost?
V hloubi kde, kde v nebesích
planul oheň očí tvých?
Na čích perutích se vznese?
Která ruka plamen snese?
Který fortel, které ruce
utkaly tkáň tvého srdce?
Kdo, když srdce začlo bít,
strašný spár moh' vytvořit?
Kdo dal řetěz, kdo jej kul?
V které výhni mozek žhnul?
Která kovadlina, hmat
smí tu hrůzu do ruk brát?
Když pak hvězdy vrhly kopí,
jejich slzy nebe kropí,
moh' se, kdo tě stvořil, smát?
Beránka moh' udělat?
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo kdy smrti vezme moc
a dá ti strašnou souměrnost?

naposled

Tvé paže v zahanbení objímaly

obliny tvých kolen

a déšť modrých slov

ti vzlínal po tváři.

Tvé vlasy,

prosycené kouřem z cigaret,

si přitom pohrávaly s Tvými prsty

jak slepec hledající oporu.

Hezky postaru

jsi na mne promluvila,

jakoby ses nadýchala

dechu divných dní.

Pak - vzpomínáš? -

jsi jej pohladila po vlasech

a rozloučila se se námi všemi navždy. Naposled.

zjevení svatého jana 12:12

"Proto se veselte, nebesa i vy, kteří v nich přebýváte. Běda těm, kdo bydlí na zemi a na moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velikým hněvem, protože ví, že má málo času."

bez názvu

Tužby jsou jak prázdné obaly bonbónů,
voní po svém obsahu a dá se z nich setřít cukrový prach.

alcohol my only friend

Dnes jdu pít. Má slečna má noční a já du vlastně do kina s kámoškou, pročež jsem zakoupil podle interních normativních instrukcí půlčíka rumu, abysme to natajňačko společně v sále vyzunkli. Moc se na to těším, protože bude LEGRA! Těším se na to tak moc, že jsem se rozhodl hledat inspiraci a duševní podporu a znovu jsem několikrát po sobě shlédl tohle mé oblíbené video. Je naprosto báječné, jedinečné a myslím, že mne dnes cele vystihuje. Je sice středa, ale co, jsem na pracáku, zítra hovno co dělat, kapitalizoval jsem poslední zásoby drog a mám už jen dost fetu na jeden večírek, tak proč se trošku nepobavit. Mám pocit, že lítám co se nálady týče ode zdi ke zdi, ale to ať za mě řeší moje psychařka. Nasrat! Let's get fucked up! Kalbační terorismus žije, boj pokračuje. Ať HOVNA lítají luftem!

raison d'etre

Jsem roztrhán na kusy. Jak vyvržená mršina toulavého psa. Mé paže se hemží červy a mé vlasy sežral svrab. Prokletý a proklínající nesu však pochodeň dál. Raison d'etre. Vznešený výraz pro velmi prostou věc. Vznešený výraz pro věc, která mi bolestně schází. Prozřel jsem. Jsem prázdný jako vypitá sklenice. Přišel jsem o dužinu sebe sama.

V poslední době mne opět trápí zlé sny. Noční můry se jim říkat nedá. Jsou jen tíživé. Neobyčejně tíživé. Znám jejich význam, vím co mi chtějí říct. Se sny jsem konec konců pracoval v minulosti sdostatek, abych je dokázal interpretovat. Ale co mi říkají, nedokážu vyslovit. Nesmím to vyslovit, protože mne to příliš děsí.

Ztratil jsem raison d'etre. Jsem zmítán silami vnějšku jako pápěří ve vichru. Vím, jaké mám možnosti: na tu první nemám odvahu, na druhou mám možná málo sil. Vím, měl jsem zemřít už dávno. Ale ačkoliv se smrti nebojím tím samým způsobem, jakým jsem se jí bával dříve, ačkoliv jsem nejméně dvakrát zemřel a znovu se probudil k životu, ačkoliv jsem pohlédl do hlubiny tmy a zapomění, přesto se smrti instinktivně štítím. Jsem jako moucha polapená v místnosti za letního odpoledne. Zmítám se proti stěnám, narážím do skla. A pootevřené okno nevidím.

Stále lpím na čemsi, čím jsem dříve býval. Stále teskním po tom, co jsem měl i neměl zároveň. A dal bych všechno, skutečně všechno za to, abych se mohl vrátit a směl se znovu dotknout, znovu pohledět, znovu se nadechnout té opojné vůně dechu jejího života. Ona byla ten nejvznešenější a nejhlubší raison d'etre, který kdy kdo může mít!

Padám a padám. Nedokážu zastavit. Marně hledám čeho se zachytit...

Znovu beru prášky. Nevím, jestli pomáhají. Znovu hulím. Znovu piju.

Nevím už asi nic a nedokážu asi ani říct nic víc.