ten, co žije ve mě

strychnin

Prosba na kolenou zašeptaná:
šílenství v srdci a jed v ústech.
 Rty svírám strachem,
když natahuji ruku,
abych se dotkl Tvého života.

Ten jed mi stéká do hrdla.
Zalykám se jeho hnusnou chutí
a na patře laskám hořkost strychninu.

Přitom chci jen cítit Tvůj dech tepat ve své hrudi.
Z vlastních očí chci prolévat Tvé slzy
a v okamžiku prozření pak promítnout
svou duši na Tvou dlaň...

Ty ale znechucena odcházíš a já...?
Já, otráven vlastní nemotornou něhou,
v koutě jak pes umírám.

konec?

Včera jsem to celé skončil... Bylo to snazší, než jsem čekal.

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi jo. Deset let v hajzlu.

Je pravda, že před tím, než jsem se rozhodl pro tuto alternativu, jsem krátce postál v předsíni, horolezecké lano v rukou. Ale terapeut má pravdu - pro tohle to fakt nemá cenu...

Dnes jsem se balil a stěhoval. Seděla v koutě a většinou nic neříkala. Pak zas říkala spoustu věcí, které jsem neposlouchal. Byl jsem někde jinde. Daleko. Ztrácel jsem se a rozplýval ve vzduchu. Nehmotně jsem plynul tunelem do pozítří... Tak vstala a odešla.

Večer mi hodně psala. Prý našla tenhle blog a evidentně ho vzala jako osobní urážku. Změnil jsem mu adresu.

Zeptala se mě, proč jsem se tak strašně změnil? Byl jsem chvíli zaražen a pak zvolil to největší klišé:

"My oba se změnili..."

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi ano.

Celý můj život se vejde do jedenácti banánových krabic.

poušť

Podívej!

Zem zmarněná od obzoru k obzoru.
Slyšíš?
To vítr kňučí naše jména:
kvílí, klokotá a tříští se o kamení.

Obklopeni bezmezným tady a teď,
nezbývá nám, než žít věčný včerejšek;
vždyť včera jsme si odhalili všechna naše tajemství
a pak je znovu nechali zavát pískem...

Mlčíš?

Však pamatuj!

My ruku v ruce vrávorali,
bořili se suchými zrnky dun,
abychom se v podvečerním chladu
nechali spoutat světlem prvních hvězd.

A potom, po setmění, v zapomění,
jsme splynuli v nekonečném ukončení.

Jen nože větru krájely mrtvolu ticha.

despair

popel

Plamenem v popeli

rány se zacelí.

V chladném sněhu objetí

se neubrání dojetí

ani ten starý neřád,

co mezi řádky

spřádá řády světovlády.

Tak pros, ach pros,

jen šeptej zvolna

aby tvá ruka byla volná,

psát prstem slova v popeli,

co staré rány zacelí.

pod oblohou z ebenu

Předminulé léto ve mě něco zemřelo. Něco se ztratilo jako dosud žhavé slunce na temně zeleném obzoru. Mé oči se setkaly s horizontem a z posledních několika paprsků utkaly zářící závoj podzimního nebe. A tehdy jsem Tě ztratil - odešla jsi někam, kam za tebou pošta nemůže. Někam na konec světa. Sedíš v trávě. V malém vyšlapaném kolečku trávy uprostřed stráně. Na kotnících tě šimrají lístky ostřice a ty pomalu a systematicky trháš na kousky jitrocel. Tvůj pohled je prázdný - oči pozorují oblohu, ale nevnímají a tvé prsty dál bezmyšlenkovitě trhají ten tmavě zelený lístek, jako by na něm mohly vybít všechnu tu zlost, co se v nás obou hromadila. To pláčeš nad svým hněvem, má lásko?
Já, tak daleko a přitom tak blízko na Tebe čekám a přitom se propadám hloub a hloub do tartaru beznaděje. Poslední meta je ztratit k sobě jakoukoliv sebeúctu: opovrhovat sebou jako obtížným hmyzem. A přitom se zcela bez důvodu radovat z rozkošné čistoty osamění... Noc není jen obdobím mlh a hvězdné hudby sfér - je nejen něžným strážcem osamělých srdcí, ale také studnicí rozkoše, z níž je nám odpíráno pít. Lásko! Ztratil jsem tě a přitom tě nehledám....

V tranzu hledím do zrcadel. Jak pravil jeden moudrý muž, za zrcadly se rozprostírá černá říše Zoufalství. Zoufalství vleče svoji morbidně obézní přítomnost sšeřelým temnem svého království a vidí zrcadla viset ve vzduchu jako bezpočet oken do našeho světa. Cítíš při pohledu do zrcadla taky takové to podivné pálení? Jako by se na tebe díval nejen vlastní obličej...? To na tebe civí Zoufalství, sestra a zároveň bratr Touhy, toho druhého mezihvězdného hermafrodita, žijícího v nejtemnějších zákoutích hradu Lidského Srdce. To proto, má lásko, že Zoufalství a Touha kráčí často ruku v ruce...

skrývající se cizinec

buddha dreams thoth

Démonova Flétna

Otevřel oči a zamžikal do tmy. Zašátral kolem sebe rukama a nahmatal ostatky své včerejší večeře. Zvedl ze země lebku a přičichl k ní. Voněla hlínou a jídlem. Měl ukrutný hlad. Zatleskal, odkudsi se vynořilo světlo a zalilo tmavou jeskyni. Tleskl podruhé a země se pokryla koberci a poduškami. Objevily se nízké stoly a na nich ovoce a víno. Přistoupil ke svému kostěnému trůnu, vzal z jeho sedátka  nádhernou stříbrnou flétnu a pohodlně se usadil. Pozvedl ji ke svým rtům a začal hrát. Do ticha vytryskly tóny, které se navzájem proplétaly a kroutily v podivném rytmu. Zhmotňovaly se ve vzduchu a padaly v podobě perel na podušky. Nemusel hrát dlouho a už tu byla návštěva. Hoch vstoupil do jeskyně a fascinovaně hleděl na hráče i jeho nástroj. Ten přestal hrát a mladík k němu přistoupil.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly  v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však  nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil  mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.

autoportrét mého otce

loutkoherec

Vyschly slzy a vyschl smích.
Prostřední syn byl otráven.
Shořely všechny sny.

Tvá ramena se netřesou:
jen sedíš, zíráš před sebe,
prázdný a vyprázdněný.

Loutka ze dřeva,
drátky z oceli.

Rozpůlím jablko
a půlku Ti ho podám.

A pak sedím s loutkou
v šedé místnosti bez oken,
bez pohnutí.

vlastní provaz

Uzavřeni v tělesnosti okamžiku,

rozdrceni tlakem krve a masa,

redukovaní na vědomý bod.

Na souřadnici v síti osudu.

             Tma.

                    Prázdno.

                                 Exitus.

Nohy co pomalu škrtají o udupanou zem.

A jak vidím - dokonce sis přinesl vlastní provaz...

evangelium podle charlese millese mansona

Osmnáct tváří a osmnáct duší

se v samotě sloučí v jednu tvář,

v jednu duši, v jednu zář,

v jednotu fazet černých hmyzích očí.

...a potom vše vyvrcholí v holokaustu apokalypsy...

HEALTER SKELTER!!!!

Totální válka!

Totální bomby!

Totální všechno!

Totální bajonety!

Totální kontrola!

Totální! Totální!

Totální stát!

Totální stát!

Jen já přetrvám a mí věrní budou zachováni.
 

kluci