bez názvu

Černé slunce, černý sen
černé ráno, černý den,
stisk čelistí a křupot kostí...
a prosívání stínů
a víno, ach víno červené,
co prýští z přetrhaných krkavic.

stíny

Zem je syrová a zebe do nohou.

Ty proplouváš šerem:

nohama drtíš stébla trávy 

a na tvých chodidlech 

ulpívají kapky rosy

co zvoní a slábnou,

jak cinkot sklenic,

jak mladá láska,

jak pustota zvonic

jak tichý pláč...

Jsi píseň - jsi plná not

a  přitom Tvé paže

vztažené k měsíci

neprosí o objetí.

křižovatky

Větvení rozcestí jabloní
a provinilý smích
a modrá obloha
a prameny vlasů
a teplé kameny,
co hřejí do zad.
Prosvětlení sluncem
jako motýli na slovech přišpendlení
v průniku polibku
do dálky odplouváme.

dopis

 V mé kůži je ticho a tma.

Kupí se tu nedopalky cigaret...

Na skladě je taky smrt a strach.

Pod ztuhlým šklebem lebka plná prachu.

Konečky prstů ztuhlé mrazem

a v očích křivá zrcadla.

A mé dlaně?

Ty jsou neodvratně prázdné

jako hlavně cirkusových pistolí...

Měsíce pomalu krvácejí z kalendáře

a čas marně hledá obvazy.

červánky

Horizont hoří.
Oceány ohně.
Kapky rosy věští vůni hlíny
a Tvé vlasy jsou
jak sametový smrtičas,
když stojíš nad strání
v syrové krvi podvečera.

Chřadni se mnou, má lásko.

nokturno

Violou bez strun být

a z vody víno učinit,

v náruči ticha dlít

a svoji vinu odčinit,

to moc bych chtěl.

Snad je to moc.

Snad víc bych směl,

až padne noc:

pak já se stanu violou

a z vody bude víno.

Naplním se pokorou

a vše obejme ticho.

fading light

Pomalu mizím a splývám s okolím...

Jsem jak vyčerpaný sen nebo promeškaná zima,

když v prstech mrtvých dívek hledám jemnocit.

Plynu časem od chvíle k okamžiku

a někdy bolím a někdy se zas raduji...

ale většinu času jsem jednoduše mrtvý.

A pak pomalu mízím a splývám s okolím

a s kapkami deště se vytrácím jakoby po větru.

nenávist II

Tisíckrát zemřít a umírat. Umírat bolestivou smrtí, která nemá konce a třeští agónií řetězů - ponořená do hlubiny, která bezedně civí uprostřed mořského dna. Tam zakopali tvé ostatky, ty trojská meduzo, ochraptělá zrůdo, co po nocích kradeš nemluvňata! Tam tě skryli, zakleli a zamčeli na tisíce západů. Hoříš sinalým plamenem nejchladnějšího tartaru, zrůdo, v tvém dechu hnilobné kameny našly svoji řeku! Hnuse, který neměl nikdy být! Tam zemři a shnij a udav se vlastní záštiplnou zlobou....

krutost

Máš v sobě břity nožů.

Když ti naříznu kůži,

bude vidět obnažený stroj.

Kov. Lesk krve. Čepele.
 

Krutost zahalená v nesobeckém hávu.

Paví pera a nožky pavouků:

vždyť to v očích máš pavučiny!

A tolik se bojíš smrti,

že nechodíš ani spát:

jen tak poleháváš

a bráníš se dotekům jehel,

co ti zevnitř derou kůži.

Tvé srdce už nebije:

ztuhlo v mrtvolném tichu před bouří.

Tak pojď a nadechni se prachu:.

v zubech smrt, snídáš lahev vodky.

...a přece ti v žilách koluje teplá, rudá krev.

déšť

Vůkol vlaje vlhký křik vody.
V kalužinách zbyly už jen
mokré prsty znásilněných
                          milenek 
a chlad co zalézá pod nehty.

Půjč mi svůj dech a své dlaně:
chci je nést deštěm
skryté pod kabát;
chci s nimi žehnat
prázdnotě kapek a okapů
a pak je odnést kamsi do polí.

Mezitím plosky chodidel
pleskají o chodník: vidíš?
To jsou jen běžci v dešti.
S čísly na zádech i na hrudi
jak prašivé psy nás letmo míjejí.

Nevnímají:
jsme jim cizí nebo lhostejní,
ale spíš nevidí nic
než ten promoklý provaz,
co natáhli jak cílovou pásku.

A až i ten poslední proběhne,
ten provaz pro nás ukradnu...

Když pak budeš chtít, 
můžu i tebe zahrabat,
tím provazem svázanou,
ve stínu mrtvých sedmikrás...

zvláštní den

Někdy plavu vstříc světlu,
sám a sám,
padám do propastí záře
a umírám bolestí nádhery;
vesmír se tlačí na spánky
a uniká očima
coby nekonečné oblouky duh.

Písky beznaděje
se přesýpají skrz mé prsty,
a protíkají mým tělem
jako míza
jako krev
jako láska
jako fenomenologie lidského početí.

Lehám s Lilith,
objímám anděla lásky,
prostitutku Boha
a laskám ji svým jazykem.

Propast se zvětšuje,
já padám a smršťuji se
na vědomý bod,
střed eistence,
atomární vědomí.

Postavy v kápích
se sklánějí na hranici vidění
a zvedají ze země
zkrvavené tretky.

někdy ale

Bolest; a smrt, která váhá.

Bolest; a slabé paže.

Bolest; a opovržení.

Někdy chci vidět světlo.

Někdy chci vidět konec.

Někdy ale chci spálit své srdce.

Ale bolest; a smrt, která váhá.

Ale bolest; a slabé paže.

Ale bolest; a opovržení.

malé pasti

Každý den chci zemřít o něco víc než ten předchozí. Jediná věc mne uklidňuje, a to je fakt, že v čase se s každou sekundou smrti přibližuji a vím, že není úniku. Proboha, proč nepřijde? Bojí se snad? Vždyť je tak krásná. Je nádherná a tak chladná: ano, chci ji líbat na umrlá ústa a přivinout se k jejímu povadlému poprsí. Chci, aby mne sevřela do svého kostlivého náručí a už mne nikdy neopustila. Okamžiky, kdy na ni zapomínám jsou krátké, ale já jsem věrný milenec...

magie bronzu

Kovová chuť v ústech
a dloužící se stíny.
Vlhkost hlíny
a tvé nahé, nahé nohy
a nahé paže
na kůře oskeruše.
Cigareta dohořívá
a dým ti halí tvář:
pronikáš jím celá,
uvolněná a přirozená
jak křivka hřbetu koně.
Mravenčení v prstech
a sepjaté dlaně,
kovová chuť v ústech
a letmý polibek.

pablo neruda - solo la muerte - jen smrt

Jsou tu osamělé hřbitovy,

hrobky plné němých kostí,

srdce co jde tunelem

tmou, tmou, tmou;

jak vraky lodí zevnitř umíráme,

jak zdušené srdce,

jak pomalý odchod od kůže k duši.

Jsou tu těla,

úpatí lepkavých, chladných náhrobků,

v kostech je smrt,

jak čistý zvuk,

jak štěkot bez psa,

zní v hlase jistých zvonů, jistých hrobů,

sráží se jak vlhkost, jak slzy, jak kapky deště.

Někdy vídám osamělé

rakve s napjatými plachtami

zatížené kotvami těl, ženami ve smrt oděnými,

pekaři, bílými jak andělé,

zádumčivými dívkami, co provdaly se za notáře,

rakve, co plují proti proudu vertikály řeky smrti,

té temně purpurové řeky,

jen vzhůru, s plachtami napuchlými zvukem smrti,

napuchlými tichým zvukem smrti.

Do hlaholu se vkrádá smrt

jak bota bez nohy, jak sako bez těla,

přichází a klepe na nás prstenem bez kamene, bez prstu,

přichází a křičí na nás bez úst, bez jazyka, bez krku.

A přesto její krok zní

a její šat zní, tichý jako strom.

Vím o ní málo, neznáme se dobře, často se nevídáme,

ale myslím, že její píseň má barvu mokrých fialek,

fialek, co tak dobře znají zem,

protože tvář smrti je zelená,

a pohled smrti je zelený,

s ostrou vlhkostí fialek

a s nejtemnější barvou vyčerpané zimy.

Ale smrt jde světem také převlečená za březovou metlu,

mete zem a hledá mrtvoly,

to smrt je v té metle,

je to jazyk smrti, co hledá mrtvá těla,

je to jehla smrti, co hledá svou nit.

Smrt je v kolébkách:

v těžkopádných matracích, v černých pokrývkách

žije v nich natažená, a náhle začne dout:

duje temným zvukem, který napíná povlečení

a pak postele plují k přístavu

kde čeká ona, oblečená jako admirál.

Pablo Neruda - Residencia de la Tierra (1933)
přeloženo z angličtiny za použití španělského originálu