PF 2011

Bílá krajka kryje kraj

a jinovatky jinotaj

dlouhou nocí tichem zvoní.

Mrtvou mlhou mokrý mráz

stiskem smrti studí nás,

však když se naše duše spojí,

života tep upokojí

i zasněžený ledu hlas. 

tanečníci

Jsme sami.

Tak strašlivě jsme sami,

že bolest odloučení

do nás proniká jak jehla,

jak horký nůž,

jak ocelové šídlo,

co propichuje kůži.

Jsme v jednom ohni.

Jsme v jednom jediném plameni

a trneme nespavostí

jak starci nad hrobem,

co se bojí zmeškat vlastní smrt.

Kolem nás se tančí.

Tančí kolem chudokrevné páry,

zkonejšené objetím hudby,

ústa spojená polibky,

paže propletené,

tančí, tančí, tančí,

tancem plamenů,

tancem bolesti,

tancem smrti,

tancem odloučení....

zenebuddhizmus

A lelked a dallam
/Tvoje duše je melodie/
/Your soul is melody/

A tested a ritmus
/Tvoje tělo je rytmus/
/Your body is rhythm/

Az elme az rím
/Mysl je rým/
/Mind is rhyme/

Ez Zenebuddhizmus*
/To je Zenebuddhismus/
/This is Zenebuddhismus/

*("zene" = maďarsky "hudba")
*("zene" = "music" in Hungarian)

tiché štěstí

Ďábel tiše teše

krvavé verše

do kmenů stromů

a do kamení.

To rudé písmo pálí

jak pláč znesvěcených světic

ve stínech starých světnic:
i zdi zde oněměly hrůzou.

Křik křiví úsměv,

brní v uších a ničí duši,

rána co nepřichází

a rány co padají

hloub a hloub...

To ďábel kráčí tmou,

dláta krví zbrocená.

slastná ohavnost

Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.

nenávist III

A znovu promlouvá nenávist. Je šedá jako kámen a je chladná jako led. Její dotek pálí vlasy a tříští kosti. Její pohled je propastí plnou prachu a rozdrceného skla. Nelze jinak, než začít brousit nůž a přejíždět po čepeli bříškem prstu. Vezmi tu čepel, ten nůž a přilož jej ke kůži. Zatlač na něj a rychle zatáhni.  Vidíš tu rudou linku, co teď zdobí tvou tvář? Zajeď nožem hloub. Několik málo řezů - teď zatáhni, opatrně... Stahuješ si kůži z obličeje jako rudou, vlhkou plachtu, beztvarou masku. Díry očí visí zplihle jako shnilá jablka, jako slaná voda, jako pelyněk. Mačkáš ji a odhazuješ pryč jako něco nechtěného. Válí se v koutě - maso pohozené na jatkách. Odpad. Teď vezmi sůl a vetři si ji do ran. Přidej kovové špony, popel, žluč... A stejně necítíš bolest a stejně jsi stále prázdný. Zvedneš zkrvavenou karikaturu hlavy. Nenávist uhýbá pohledem a smutně kráčí pryč. Odchází do prázdnoty a koženou masku tvého obličeje si nese coby trofej... 

jeden večer a jedna noc

Chci být vzduchem a chci být trávou a hladit svým pohledem tvoji tvář. A přitom ti oči tak moc toužím vyškrábat. Jsem vlastně mrtvý a přitom tak strašně živý. A nenávidím a přitom miluji. Z mých prstů prýští krev, co jsem trny zpod nehtů vydrápal. Třísní papír a třísní zemi a vytváří obrazce, co tříští prostor do malých koutů bolesti. Zároveň jsem rozervaný i scelený. A nevidím konec a na počátek jsem asi radši zapoměl. Bezděčná nevděčnost, krutá gesta, zbytečnost - zraňujeme oba.

spáváš v trávě často?

V objetí větru se choulíš k zemi,
ocelovým nebem sladce zkonejšená;
přikrytá stébly trávy,
perutěmi ptáků,
písněmi stromů
a prachem cest...

Tvá duše se rozprostírá nad obzorem.
Pluje skrz mraky,
kroutí krk a chce ostříhat Slunci vlasy;
zapřená lokty o hvězdy,
vzpíná se na špičkách,
napjatá k prasknutí jak telegrafní drát;
její nehty se třpytí mrazivým dechem kosmu
a černobílé komety jí něžně hladí tvář..

Když Tě pak budím,
loudavě se k Tobě vrací 
- je prosycená vůní nebe;
do prsou Ti vklouzne
se spikleneckým úsměvem.

-"Prosím, otevři pusu, vyplázni jazyk a řekni 'ááá'..."
-"A pročpak?"
-"Protože jsi spolkla Slunce a chci ti vidět do očí."

Ty se usměješ, rty sevřené jak kámen;
pak s neznámou dálkou spojíš krok
a ukrytá v plameni tančíš jak snop jisker,
když Slunce pevně tiskneš v náručí...

pro Štěpánku

runaway

Před sebou samým ještě nikdy nikdo neutekl. Bojíme se svých vlastních stínů jako ohně a nevnímáme sílu, která nám proudí v žilách... Ale něco přeci jen dokážeme - snít o tom, jaké by to bylo utéct a nikdy se neohlížet zpět. Já o tom sním od malička. Vždycky, když bylo doma nejhůř, tak jsem si představoval, že si zabalím pár nejnutnějších věcí a prostě odejdu. Půjdu stále vpřed a vpřed a nebudu toho nikdy litovat. Teď to konečně dělám. Utíkám. Na útěku samém o sobě není vůbec nic špatného. Je to jako ponořit se do oceánu života, zpřetrhat bludné řetězy, co nás svazují a plavat, plavat, plavat pryč. Co na tom,že se nejspíš utopím? Co na tom, že se dřív nebo později v té dálce oběsím? Co na tom, že zahazuji všechno, co jsem kdy v životě měl? Poprvé a asi i naposledy v životě se cítím svobodný...

Jen ta zlomená ruka dnes nějak bolí. Víte, pokoušel jsem se to zas celé skončit a znova to poněkud nevyšlo. Tentorát o něco hůř, než jindy. A teď mám v sobě kus implantovaného železa a jsem tu sám se svými myšlenkami... Včera mi někdo, od koho bych to nikdy nečekal, řekl, že takové věci se dělají daleko od lidí a pořádně. Ta slova se mi zaryla do duše jako rozpálený pohrabáč a ta hanba a zoufalství, co jsem v té chvíli cítíl, se nedá slovy vyjádřit. Chtěl jsem hned ráno nasednout do auta a jet to tedy udělat daleko a pořádně... Ale času je asi zatím dost. Však ta rozcuchaná, malomocná stařena, která mě hladí po vlasech, šeptá mi do uší sladce jedovatá slova a na krk mi nasazuje oprátku, však ta zase přijde. Otevře si svým černým spárem dveře, odvede si mne a do rukou mi zase vtiskne provaz. Není třeba se bát. Však ona přijde. Ona zase přijde...

oči plné deště

Sivý soumrak ztichlý stínem smrti;

do deštivého dne Bůh svou sílu dal.

Mokrá mlha padá do kapradí

a v srdci živí žalu žár.

Mladé oči, osud v chmurném hávu

krůpěje krve, co s krutou krásou skrápí zem,

čepele vody sečou rudou trávu

 a z šatů noci odkrojily šarlatový lem.

Tehdy v dešti, za večera,

nevinného vrazi nožem ubodali

a ty mladé oči dali vranám vyklovat.

Jeho duši pak co běsní vlci roztrhali,

marně sytíce svůj nenasytný hlad.

černý oheň

V očích máš plameny

a tvář ozářená ohněm
propadá se do tmy;
přivíráš oči a pomalu usínáš,

poddáváš se snu

a odplouváš do podsvětí.

Tam pod zemí leží kosti z olova 

a lebka plná hnisu 

a rány co mokvají 

a otevřená hruď

a nahá střeva,

a srdce co tluče 

do rytmu menuetu.

Pokračuj vpřed.

Už vidíš ta ústa, co prosí beze slov?
Ostnatý drát zdobící  tvář hříšníka

a krev, co se mu sráží na skráních,

pomalu, jak nachová pryskyřice...?

Vedle něj jen vyšeptalá, neupitá voda,

co chutná jak roztavený kámen

a leptá patro jako vitriol.

Nikdy nedojde pokoje:
je smířený s osudem,

ale přesto dychtí po zvratu.
A cítí strašnou nenávist 

a cítí divnou lásku
a je uvnitř prázdný.

Tak prázdný,
až jeho nitro brní 

jako přesezená duše.

V očích má krev a pod jazykem trny.
Však hle - přesto tleská životu

a ty vidíš, jak hořce pokouší se smát.

bez názvu

Černé slunce, černý sen
černé ráno, černý den,
stisk čelistí a křupot kostí...
a prosívání stínů
a víno, ach víno červené,
co prýští z přetrhaných krkavic.

stíny

Zem je syrová a zebe do nohou.

Ty proplouváš šerem:

nohama drtíš stébla trávy 

a na tvých chodidlech 

ulpívají kapky rosy

co zvoní a slábnou,

jak cinkot sklenic,

jak mladá láska,

jak pustota zvonic

jak tichý pláč...

Jsi píseň - jsi plná not

a  přitom Tvé paže

vztažené k měsíci

neprosí o objetí.

křižovatky

Větvení rozcestí jabloní
a provinilý smích
a modrá obloha
a prameny vlasů
a teplé kameny,
co hřejí do zad.
Prosvětlení sluncem
jako motýli na slovech přišpendlení
v průniku polibku
do dálky odplouváme.

dopis

 V mé kůži je ticho a tma.

Kupí se tu nedopalky cigaret...

Na skladě je taky smrt a strach.

Pod ztuhlým šklebem lebka plná prachu.

Konečky prstů ztuhlé mrazem

a v očích křivá zrcadla.

A mé dlaně?

Ty jsou neodvratně prázdné

jako hlavně cirkusových pistolí...

Měsíce pomalu krvácejí z kalendáře

a čas marně hledá obvazy.