Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.
