náhrobek

Divná země svírá s nebem pokřivený úhel.
Položený v nitro z boru sbitých truhel,
Točím hlavu líně na stranu
a myslím, že už nikdy nevstanu
a přesto - hle - se zvedám, vznáším,
černou myšlénku z čela plaším
a stávám se světlem, teplem,
žhnoucí výhní plamene,
když se dotkne mého ramene
křídlo holubice dosud kamenné.