jeden večer a jedna noc

Chci být vzduchem a chci být trávou a hladit svým pohledem tvoji tvář. A přitom ti oči tak moc toužím vyškrábat. Jsem vlastně mrtvý a přitom tak strašně živý. A nenávidím a přitom miluji. Z mých prstů prýští krev, co jsem trny zpod nehtů vydrápal. Třísní papír a třísní zemi a vytváří obrazce, co tříští prostor do malých koutů bolesti. Zároveň jsem rozervaný i scelený. A nevidím konec a na počátek jsem asi radši zapoměl. Bezděčná nevděčnost, krutá gesta, zbytečnost - zraňujeme oba.

runaway

Před sebou samým ještě nikdy nikdo neutekl. Bojíme se svých vlastních stínů jako ohně a nevnímáme sílu, která nám proudí v žilách... Ale něco přeci jen dokážeme - snít o tom, jaké by to bylo utéct a nikdy se neohlížet zpět. Já o tom sním od malička. Vždycky, když bylo doma nejhůř, tak jsem si představoval, že si zabalím pár nejnutnějších věcí a prostě odejdu. Půjdu stále vpřed a vpřed a nebudu toho nikdy litovat. Teď to konečně dělám. Utíkám. Na útěku samém o sobě není vůbec nic špatného. Je to jako ponořit se do oceánu života, zpřetrhat bludné řetězy, co nás svazují a plavat, plavat, plavat pryč. Co na tom,že se nejspíš utopím? Co na tom, že se dřív nebo později v té dálce oběsím? Co na tom, že zahazuji všechno, co jsem kdy v životě měl? Poprvé a asi i naposledy v životě se cítím svobodný...

Jen ta zlomená ruka dnes nějak bolí. Víte, pokoušel jsem se to zas celé skončit a znova to poněkud nevyšlo. Tentorát o něco hůř, než jindy. A teď mám v sobě kus implantovaného železa a jsem tu sám se svými myšlenkami... Včera mi někdo, od koho bych to nikdy nečekal, řekl, že takové věci se dělají daleko od lidí a pořádně. Ta slova se mi zaryla do duše jako rozpálený pohrabáč a ta hanba a zoufalství, co jsem v té chvíli cítíl, se nedá slovy vyjádřit. Chtěl jsem hned ráno nasednout do auta a jet to tedy udělat daleko a pořádně... Ale času je asi zatím dost. Však ta rozcuchaná, malomocná stařena, která mě hladí po vlasech, šeptá mi do uší sladce jedovatá slova a na krk mi nasazuje oprátku, však ta zase přijde. Otevře si svým černým spárem dveře, odvede si mne a do rukou mi zase vtiskne provaz. Není třeba se bát. Však ona přijde. Ona zase přijde...

černý oheň

V očích máš plameny

a tvář ozářená ohněm
propadá se do tmy;
přivíráš oči a pomalu usínáš,

poddáváš se snu

a odplouváš do podsvětí.

Tam pod zemí leží kosti z olova 

a lebka plná hnisu 

a rány co mokvají 

a otevřená hruď

a nahá střeva,

a srdce co tluče 

do rytmu menuetu.

Pokračuj vpřed.

Už vidíš ta ústa, co prosí beze slov?
Ostnatý drát zdobící  tvář hříšníka

a krev, co se mu sráží na skráních,

pomalu, jak nachová pryskyřice...?

Vedle něj jen vyšeptalá, neupitá voda,

co chutná jak roztavený kámen

a leptá patro jako vitriol.

Nikdy nedojde pokoje:
je smířený s osudem,

ale přesto dychtí po zvratu.
A cítí strašnou nenávist 

a cítí divnou lásku
a je uvnitř prázdný.

Tak prázdný,
až jeho nitro brní 

jako přesezená duše.

V očích má krev a pod jazykem trny.
Však hle - přesto tleská životu

a ty vidíš, jak hořce pokouší se smát.

bez názvu

Černé slunce, černý sen
černé ráno, černý den,
stisk čelistí a křupot kostí...
a prosívání stínů
a víno, ach víno červené,
co prýští z přetrhaných krkavic.

nenávist II

Tisíckrát zemřít a umírat. Umírat bolestivou smrtí, která nemá konce a třeští agónií řetězů - ponořená do hlubiny, která bezedně civí uprostřed mořského dna. Tam zakopali tvé ostatky, ty trojská meduzo, ochraptělá zrůdo, co po nocích kradeš nemluvňata! Tam tě skryli, zakleli a zamčeli na tisíce západů. Hoříš sinalým plamenem nejchladnějšího tartaru, zrůdo, v tvém dechu hnilobné kameny našly svoji řeku! Hnuse, který neměl nikdy být! Tam zemři a shnij a udav se vlastní záštiplnou zlobou....

déšť

Vůkol vlaje vlhký křik vody.
V kalužinách zbyly už jen
mokré prsty znásilněných
                          milenek 
a chlad co zalézá pod nehty.

Půjč mi svůj dech a své dlaně:
chci je nést deštěm
skryté pod kabát;
chci s nimi žehnat
prázdnotě kapek a okapů
a pak je odnést kamsi do polí.

Mezitím plosky chodidel
pleskají o chodník: vidíš?
To jsou jen běžci v dešti.
S čísly na zádech i na hrudi
jak prašivé psy nás letmo míjejí.

Nevnímají:
jsme jim cizí nebo lhostejní,
ale spíš nevidí nic
než ten promoklý provaz,
co natáhli jak cílovou pásku.

A až i ten poslední proběhne,
ten provaz pro nás ukradnu...

Když pak budeš chtít, 
můžu i tebe zahrabat,
tím provazem svázanou,
ve stínu mrtvých sedmikrás...

zvláštní den

Někdy plavu vstříc světlu,
sám a sám,
padám do propastí záře
a umírám bolestí nádhery;
vesmír se tlačí na spánky
a uniká očima
coby nekonečné oblouky duh.

Písky beznaděje
se přesýpají skrz mé prsty,
a protíkají mým tělem
jako míza
jako krev
jako láska
jako fenomenologie lidského početí.

Lehám s Lilith,
objímám anděla lásky,
prostitutku Boha
a laskám ji svým jazykem.

Propast se zvětšuje,
já padám a smršťuji se
na vědomý bod,
střed eistence,
atomární vědomí.

Postavy v kápích
se sklánějí na hranici vidění
a zvedají ze země
zkrvavené tretky.

někdy ale

Bolest; a smrt, která váhá.

Bolest; a slabé paže.

Bolest; a opovržení.

Někdy chci vidět světlo.

Někdy chci vidět konec.

Někdy ale chci spálit své srdce.

Ale bolest; a smrt, která váhá.

Ale bolest; a slabé paže.

Ale bolest; a opovržení.

malé pasti

Každý den chci zemřít o něco víc než ten předchozí. Jediná věc mne uklidňuje, a to je fakt, že v čase se s každou sekundou smrti přibližuji a vím, že není úniku. Proboha, proč nepřijde? Bojí se snad? Vždyť je tak krásná. Je nádherná a tak chladná: ano, chci ji líbat na umrlá ústa a přivinout se k jejímu povadlému poprsí. Chci, aby mne sevřela do svého kostlivého náručí a už mne nikdy neopustila. Okamžiky, kdy na ni zapomínám jsou krátké, ale já jsem věrný milenec...

pablo neruda - solo la muerte - jen smrt

Jsou tu osamělé hřbitovy,

hrobky plné němých kostí,

srdce co jde tunelem

tmou, tmou, tmou;

jak vraky lodí zevnitř umíráme,

jak zdušené srdce,

jak pomalý odchod od kůže k duši.

Jsou tu těla,

úpatí lepkavých, chladných náhrobků,

v kostech je smrt,

jak čistý zvuk,

jak štěkot bez psa,

zní v hlase jistých zvonů, jistých hrobů,

sráží se jak vlhkost, jak slzy, jak kapky deště.

Někdy vídám osamělé

rakve s napjatými plachtami

zatížené kotvami těl, ženami ve smrt oděnými,

pekaři, bílými jak andělé,

zádumčivými dívkami, co provdaly se za notáře,

rakve, co plují proti proudu vertikály řeky smrti,

té temně purpurové řeky,

jen vzhůru, s plachtami napuchlými zvukem smrti,

napuchlými tichým zvukem smrti.

Do hlaholu se vkrádá smrt

jak bota bez nohy, jak sako bez těla,

přichází a klepe na nás prstenem bez kamene, bez prstu,

přichází a křičí na nás bez úst, bez jazyka, bez krku.

A přesto její krok zní

a její šat zní, tichý jako strom.

Vím o ní málo, neznáme se dobře, často se nevídáme,

ale myslím, že její píseň má barvu mokrých fialek,

fialek, co tak dobře znají zem,

protože tvář smrti je zelená,

a pohled smrti je zelený,

s ostrou vlhkostí fialek

a s nejtemnější barvou vyčerpané zimy.

Ale smrt jde světem také převlečená za březovou metlu,

mete zem a hledá mrtvoly,

to smrt je v té metle,

je to jazyk smrti, co hledá mrtvá těla,

je to jehla smrti, co hledá svou nit.

Smrt je v kolébkách:

v těžkopádných matracích, v černých pokrývkách

žije v nich natažená, a náhle začne dout:

duje temným zvukem, který napíná povlečení

a pak postele plují k přístavu

kde čeká ona, oblečená jako admirál.

Pablo Neruda - Residencia de la Tierra (1933)
přeloženo z angličtiny za použití španělského originálu

jarní jitro

Probudil jsem se, chvíli sebou v posteli házel ze strany na stranu, pak vstal, obul si pantofle a vyšoural se na balkón. Byl jsem unavený, ale nechtělo se mi už spát. A nechtělo se mi ani smát, ani křičet... Stál jsem, opíral se o zábradlí a cítil, že se pomalu trousím po okolí - otevřený jako čerstvá rána, pomalu spálený na jemný popel a následně rozpuštěný v hlíně kdesi v hloubce u paty domu. Ticho kolem rvalo uši. Svět mne hladil jako nechtěný polibek staré ženy a laskal mne jako odhozené novorozeně, které někdo šoupnul v igelitové tašce k popelnicím. V jeho dechu se vznášela hrozba rezavých nožů a zubatých břitev. Bylo krásné jarní jitro.

všude je krev

Mrak temný a vazký jako smola

se zvedá v mé hrudi a dusí mě, dusí.

Žádný stín

a všude zmar

a slunce žár

vysušuje kosti

a vítr na ně hraje jako na píšťaly.

To postel hrobu volá...

Vyřízni dítě z lůna matky a nabodni je na kopí.

V krvi nemluvňat si vykoupej vlasy a natři si jí tvář.

Projdi prachem vypleněných vesnic

a zanech černé stopy v trávě.
Stařenám rozdrť lebky
a muže upal svázané ve stodolách.

Své srdce zmačkej jako papírmašé

a vymodeluj z něho hrot, střep, čepel nože

a tu pak vbodni do krku svých nepřátel.

Zaraž mi pod víčka třísky.

Vytrhej mi nehty z jejich růžových lůžek

a z hrudi sedři kůži.

Svaž mi ruce za záda

a pak mě kopej a řež a bičuj a vyj u toho blahem.
Nahého mě ukřižuj
a polij mě výkaly.

Pak shoď mne ze skály a dívej se jak plachtím.

Poslouchej, jak mé tělo naráží o balvany...

 

Proč jen cítím tu řeřavou nenávist...?

hovna s cibulí

     Ztratit veškerou vůli k životu není až tak těžké, jak by si možná někdo myslel. Stačí si uvědomit, že veškeré naše činy jsou pouze produktem rozhodnutí, které je vlastně velice snadné učinit. Prostě jdete a provedete akci. Vyšlete několik nervových impulzů a smrštíte pár svalových vláken. Natáhnete šlachy... Není nic složitého překonat pomocí téhle rozumové úvahy i sebezáchovný pud. Psychiatři i psychologové jsou pitomci, když na něj spoléhají... 

     Nejzajímavější mi na depresi přijdou právě tyhle stavy rezignace. V obvyklém povědomí si lidé  často myslí, že když má někdo depresi, je jednoduše smutný nebo skleslý. Ale ono to vlastně není až tak jednoduché. Nemůžu popřít, že takové stavy jsou taky součást téhle nemoci, ale vlastně nejsou její samotnou podstatou. Podstatu deprese tvoří něco víc, něco hlubšího než je pouhý smutek. Dalo by se to označit za zoufalství, ale to taky není úplně přesné. Ono jde totiž právě o tuhle  úplnou vnitřní rezignaci na celý svět. Je to stav, který se skrývá někde v dálce za smutkem, zoufalstvím, či nenávistí, které jsou všechny integrální součástí deprese. Je to opovržení vším, co jste kdy v životě milovali, nebo měli milovat. Je to nenávist k celému světu, ale hlavně k sobě samému. Je to hluboká, úplná a naprosto bezcitná beznaděj....

     Ale fascinuje mě, jak se někdy právě ten nejstřízlivější stav mysli může tak dokonale smísit s touhle rezignací na život. Je pravda, že psycha, posuny vnímání a nejrůznější další psychotické úlety, které mi zpříjemňují bytí na této rovině existence, mají taky cosi zvráceně zajímavého do sebe. Na tohle to ale zdaleka nemá...
     Co mě ale sere ze všeho nejvíc, jsou lidi, co si myslí, že tomu rozumí a říkají vám, aby jste to nedělali, že žít má nějakou cenu. Kreténi. Pokud má někdo utkvělou představu, těžko mu ji rozmluvíte. Podívejte se do učebnice, když mi nevěříte a pak mi všichni polibte s takovejma kecama prdel. Blbci.

nečekej lepší radu

Rukou shnilou prašivinou

na nebe kresli ostrovtip

a v rozhalené noci hávu

se snaž zkyslé víno pít,

duši prodej jak máš v plánu

za zlatou naděj beznaděj,

na anděly zapěj chválu,

a v tichu pláči propadej.

Prones slova žalozpěvu

na sníh, který roztaje,

vypij plnou číši hněvu

a uteč jen dál od ráje.

Rozluč se pak se vším kolem,

přehoď smyčku přes hlavu,

pohoupej se horem dolem

a skonči správně - po staru.

ten, co žije ve mě

poušť

Podívej!

Zem zmarněná od obzoru k obzoru.
Slyšíš?
To vítr kňučí naše jména:
kvílí, klokotá a tříští se o kamení.

Obklopeni bezmezným tady a teď,
nezbývá nám, než žít věčný včerejšek;
vždyť včera jsme si odhalili všechna naše tajemství
a pak je znovu nechali zavát pískem...

Mlčíš?

Však pamatuj!

My ruku v ruce vrávorali,
bořili se suchými zrnky dun,
abychom se v podvečerním chladu
nechali spoutat světlem prvních hvězd.

A potom, po setmění, v zapomění,
jsme splynuli v nekonečném ukončení.

Jen nože větru krájely mrtvolu ticha.

despair

skrývající se cizinec

Démonova Flétna

Otevřel oči a zamžikal do tmy. Zašátral kolem sebe rukama a nahmatal ostatky své včerejší večeře. Zvedl ze země lebku a přičichl k ní. Voněla hlínou a jídlem. Měl ukrutný hlad. Zatleskal, odkudsi se vynořilo světlo a zalilo tmavou jeskyni. Tleskl podruhé a země se pokryla koberci a poduškami. Objevily se nízké stoly a na nich ovoce a víno. Přistoupil ke svému kostěnému trůnu, vzal z jeho sedátka  nádhernou stříbrnou flétnu a pohodlně se usadil. Pozvedl ji ke svým rtům a začal hrát. Do ticha vytryskly tóny, které se navzájem proplétaly a kroutily v podivném rytmu. Zhmotňovaly se ve vzduchu a padaly v podobě perel na podušky. Nemusel hrát dlouho a už tu byla návštěva. Hoch vstoupil do jeskyně a fascinovaně hleděl na hráče i jeho nástroj. Ten přestal hrát a mladík k němu přistoupil.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly  v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však  nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil  mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.

vlastní provaz

Uzavřeni v tělesnosti okamžiku,

rozdrceni tlakem krve a masa,

redukovaní na vědomý bod.

Na souřadnici v síti osudu.

             Tma.

                    Prázdno.

                                 Exitus.

Nohy co pomalu škrtají o udupanou zem.

A jak vidím - dokonce sis přinesl vlastní provaz...