Probudil jsem se, chvíli sebou v posteli házel ze strany na stranu, pak vstal, obul si pantofle a vyšoural se na balkón. Byl jsem unavený, ale nechtělo se mi už spát. A nechtělo se mi ani smát, ani křičet... Stál jsem, opíral se o zábradlí a cítil, že se pomalu trousím po okolí - otevřený jako čerstvá rána, pomalu spálený na jemný popel a následně rozpuštěný v hlíně kdesi v hloubce u paty domu. Ticho kolem rvalo uši. Svět mne hladil jako nechtěný polibek staré ženy a laskal mne jako odhozené novorozeně, které někdo šoupnul v igelitové tašce k popelnicím. V jeho dechu se vznášela hrozba rezavých nožů a zubatých břitev. Bylo krásné jarní jitro.
Tuesday, 27 April 2010
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment