všude je krev

Mrak temný a vazký jako smola

se zvedá v mé hrudi a dusí mě, dusí.

Žádný stín

a všude zmar

a slunce žár

vysušuje kosti

a vítr na ně hraje jako na píšťaly.

To postel hrobu volá...

Vyřízni dítě z lůna matky a nabodni je na kopí.

V krvi nemluvňat si vykoupej vlasy a natři si jí tvář.

Projdi prachem vypleněných vesnic

a zanech černé stopy v trávě.
Stařenám rozdrť lebky
a muže upal svázané ve stodolách.

Své srdce zmačkej jako papírmašé

a vymodeluj z něho hrot, střep, čepel nože

a tu pak vbodni do krku svých nepřátel.

Zaraž mi pod víčka třísky.

Vytrhej mi nehty z jejich růžových lůžek

a z hrudi sedři kůži.

Svaž mi ruce za záda

a pak mě kopej a řež a bičuj a vyj u toho blahem.
Nahého mě ukřižuj
a polij mě výkaly.

Pak shoď mne ze skály a dívej se jak plachtím.

Poslouchej, jak mé tělo naráží o balvany...

 

Proč jen cítím tu řeřavou nenávist...?