demi-anual II

Říjen mě pronásleduje sytým oparem šarlatových listů.

Babí léto minulo
a srdce nevinného
spálili na hranici
spolu s hromadou starých jízdních řádů.

Koruny stromů strnule mávají pahýly větví
a já mám pocit, že jsem to já,
komu kynou:
"Pojď za námi a sestup spolu s mízou zpět ke kořenům."

oheň a noc

Píseň touhy krví psána,
v srdci noci mocně plála,
probuzena po setmění,
klidný oddech spáčův mění,
na ohnivé výhně sluj.
Na jejích křídlech ke mě pluj,
Něho, vraždou požehnaná.
Dřív, než vzplanou ohně rána
vyslyš tuhle moji píseň
a uhas mou strašnou žízeň.

Když napiju se z číše jedu,
snad na Tebe zapomenu.

Nahlédni za zrcadlo a najdeš Zoufalství

Jdeš ke mě lesem divných skel,
divnou řadou divných zrcadel.
Za každým z nich tvář se skrývá,
zlým pohledem mě tu vítá.

Ty skalou jsi a skalou budeš,
až za zrcadlo za mnou půjdeš
a v nekonečném zrcadlení
mé duše ztišíš strašné chvění.

V tom divném lese divné bázně,
kde Ti píšu divné básně,
potřebuji Tvého dechu.

K němu přicházím si pro útěchu,
jím zlomím moc těch hnusných skel,
těch vždy přítomných zrcadel.

Suicidal

Polykám střepy a snídám trní,
pro nesnesitelnou bolest jména není.
Možná, že je a to jméno je Tvé.
V nenávistné lázni, po okraj krví naplněné, dnes utopím své srdce.
Proříznu svá víčka a probodnu své dlaně jen proto,
že mi to pomůže.
Hned ráno se zabiju.
Teď to ještě vydržím, koneckonců, kdo by to tu teď uklízel?
Chci si vrazit do oka nůžky.
Chci cítit ten chladný hrot ve svém mozku.
Cokoliv je lepší, než v něm mít zapsané další jméno člověka,
kterého miluji a zároveň nenávidím.

Entelecheia

V té tváři září světlo svic,
měkký odraz bílých voskovic.
Má popelavá líčka líbá
dívky obraz, který neumírá.

To snad Smrt je sama, panna bledá,
co milého svého stále hledá.
Ta krutá kráska spát mi nedá,
ach srdci mému stokrát běda!

Pro Tvou lásku, panno sedmibolná,
když obejmout mě budeš svolná,
dám své tělo červům v plen.

Jinošský splním slastný sen
býti navždy Tebou políben,
polibkem Tvým ukojen...

touha

Každý pór mého těla křičí touhou po Tobě,
mám pocit, že jsem toho tak po okraj plný,
že mi musí co nevidět puknout srdce a rozletět se na dva kusy.
Celý svět šeptá Tvé jméno
a já bych chtěl zlíbat zemi, které se dotkla Tvá noha.
Mít tak privilegium moci vedle Tebe usnout, či se vedle Tebe probudit!
Byl bych tím nejšťastnějším tvorem na Zemi...
A Ty přitom spíš jen ve vedlejší místnosti.
Leží mezi námi slabých pár decimetrů prostoru a jedna zeď.
A přitom bys stejně mohla ležet na opačném konci světa!
Výsledek by byl stejný...

slza

Tak strašně mě bolíš!
V té prosté větě se skrývá tolik hrozné pravdy.
Tak strašně mě bolíš!
Jsi jako nůž, kterým se otáčí v ráně.
Tak strašně mě bolíš!
Nesnesu jediný pohled na Tebe.
Tak strašně mě bolíš!
Chci zulíbat Tvůj úsměv.
Tak strašně mě bolíš!
Chci obejmout Tvůj život a prolít pro Tebe potoky slz.
Tak strašně mě bolíš!
Lásko! Tak strašně mě bolíš!
Tak sladce mě bolíš!

dřív, než bude pozdě

Planeme pohřebním světlem jako svíce, které někdo příliš prodloužil knot.
Naše půlnoční exposé se řítí tmou jako požár a hrozí sežehnout celý Svět.
Prosím Tě na kolenou, přiživ ten sladký plamen!
Neboť bude-li Svět zuhelnatělou mrtvolou, já chci shořet také.

Dřív, než bude pozdě.

demi-anual

Kdo ví, co bude v září?

Teď máme duben,
čas se posunul
a zůstal tam,
kam jsme ho dali.

Ale kdo ví, co bude v září?

Teď stromy nasazují listy
a noci se krátí.
Teď sršíme štěstím
a dýcháme mládím.

Ale kdo ví, co bude v září?

Něco končí,
něco začíná,
plácnutí do vody
a rakve z olova.

A kdo ví, co bude v září?

večer

Bojím se Tě a zároveň po Tobě toužím.
Slavným výstupem velikého Amatéra se vždy začíná ta největší estráda všech dob, zvaná Láska. Proplouvá oparem složeným z lidí a míří neomylně k Tobě. Je jako elektronický ohař Raye Bradburyho, co vyčenichá každičkou nepravost. Plíží se ode mě k Tobě jako červená nit dějin.
Výbuchy ohně a ledu se ozývají svatou prázdnotou noci jako výstřely z pušky. Pronikám Tvou pavučinou, naveden jeho drahou letu a jako velký netopýr se Ti zaplétám do vlasů. Mé dlaně hledají Tvé dlaně a spolu se potápíme do oceánu zapomnění.

K zbláznění Tě miluji.
Když na Tebe pomyslím, přebíhá mi mráz po zádech. Když mi požehnáš svým polibkem, točí se mi hlava. Jsem skutečně šílený, že Tě miluji. Tvé pohledy jsou neproniknutelné jako věštba orákula a v mém srdci zasévají strach. Miluji Tě a mám z Tebe panickou hrůzu. Potí se mi dlaně jako malému klukovi. V břiše mi lítají motýli a v krku mám knedlík. Miluji Tě k zbláznění. Jsi jediná a jsi všechny ženy. Jsi můj archetypální sen.

Byl bych pro Tebe schopen vraždy.

čekání

Čekám na Tebe a Ty tu nejsi
a já vím, že nebudeš.
Včera jsem Tě viděl
a stejně mi chybíš.

ruce

Máš tak krásné ruce. Když se Tě potají držím pod kavárenským stolkem, připadá mi, že by stačil jediný neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček by mi prostě zůstal v ruce. Víš, Tvé ruce jsou jako motýlí křídla, ať to zní sebe víc kýčovitě... Ale žádné trefnější přirovnání zřejmě neexistuje. Jsou tak drobné, tak jemné, tak nádherné. Jsou jako nějaké filigránské dílo dávno mrtvého kovotepce. A přitom jsou tak teplé, tak měkké a poddajné. Tvé nehty jsou jako maličké perly, Tvé klouby jako jemné oblázky, Tvá kůže je jako samet. Tvé ruce jsou prostě tak krásné, že mě z toho až jímá hrůza. Proto Tě pustím, dřív, než si nás někdo všimne a dávám přitom pozor, abych neučinil ten osudný, neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček mi prostě nezůstal v ruce...

gold

He was seeping the mellow gold of the night.
His lips were just so red, you couldn't believe your eyes!

And the longer he stared in the darkness,
the closer She seemed to him.
It was by some incredible accident of light
that enabled him to see Her curves against
all the odds of the Night.

Her hands flew like two doves
through the shade and landed upon his forehead.
Carresing. Stroking...
And he, like a dog, obeyed every order they gave him.

And Her lips, seeping the mellow gold of the Night,
were just so red! You couldn't believe your eyes!

Bábel

Pádem do hlubin žluté touhy
je katastrofa dokonána.
Předchází jí však mnohdy
takové šílenství těla i ducha,
že z toho jednomu srdce usedá.
Pokud máme hledat rozptýlení
v náručí nevěstek, lze nás snad
označit za zvrhlé zpustlíky?
Chceme žít a ne zmírat zkrušeni
tíží nějakého břemene konvencí.

Dotknout se oblaků jen na jediný
okamžik a slíbat z jejich rtů vůni nebe.