Jdeš ke mě lesem divných skel,
divnou řadou divných zrcadel.
Za každým z nich tvář se skrývá,
zlým pohledem mě tu vítá.
Ty skalou jsi a skalou budeš,
až za zrcadlo za mnou půjdeš
a v nekonečném zrcadlení
mé duše ztišíš strašné chvění.
V tom divném lese divné bázně,
kde Ti píšu divné básně,
potřebuji Tvého dechu.
K němu přicházím si pro útěchu,
jím zlomím moc těch hnusných skel,
těch vždy přítomných zrcadel.
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment