setba a žeň

Nebe nad tvou hlavou roste od šedivé k popelu,

od popela k prachu,

a od prachu k hlíně.

Křídla ptáků nesou sémě tvojí zloby,

líně kroužíce na tom divném nebi,

jen aby ztratily výšku,

padajíce do polí jak mrtvé kamení.

Snad jsou posly strachu.

Snad krom zloby nesou zkázu.

Snad smrt? Snad znovuzrození?

Jedno je jisté:

sémě co nesou přikryje prach a popel nebe

a za sedm jar a sedm zim

pak vzklíčí a vzkvete šarlatovým písmem:

to vprostřed noci vyšlehnou plameny hněvu mučených!

Pozdě pak bude rvát si vlasy.

Pozdě pak bude lkát hrůzyplným nářkem.

Pozdě bude prosit za odpuštění...

To v srdci ohně skryje se vražda.

Dlaněmi ti stiskne spánky

až budeš skučet bolestí.

Budeš křičet křikem tmy,

křikem stínů,

křikem jisker,

křikem plným slz...

Rozervaná těla, údy usekané v kloubech,

oči vyrvané z důlků,

smrt a krvavý šlem!

V tvé hrudi pak zbyde jen pláč.

Pláč co vymývá poslední drobty svědomí,

pláč bez počátku a bez konce,

pláč vraha a pláč oběti:

pláč kterým pláčí tyrani.

Budeš se svíjet a otřásat se vzlyky

když budeš nožem roztínat hrdla,

rvát z těl šaty

a nečistýma rukama drásat boky panen!

Cos zasel, to sklízíš!

SIC SEMPER TYRANNIS!

popel a prach

Jsem k zbláznění prázdný.

Nemám tvář, nevrhám stín

a letokruhy trámoví

zas žere červotoč.

Jsem k zešílení prázdný.

Nejsem než obal:

opuštěná kukla nesená

poryvy večerního větru.

Jsem k uzoufání prázdný.

Slova mi nejdou přese rty

a necítím ani zášť, ani lásku,

ani radost, ani zoufalství.

Nejsem než prach

a v prach se obracím.

Popel popelu.

Prach prachu. 

slastná ohavnost

Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.

nenávist III

A znovu promlouvá nenávist. Je šedá jako kámen a je chladná jako led. Její dotek pálí vlasy a tříští kosti. Její pohled je propastí plnou prachu a rozdrceného skla. Nelze jinak, než začít brousit nůž a přejíždět po čepeli bříškem prstu. Vezmi tu čepel, ten nůž a přilož jej ke kůži. Zatlač na něj a rychle zatáhni.  Vidíš tu rudou linku, co teď zdobí tvou tvář? Zajeď nožem hloub. Několik málo řezů - teď zatáhni, opatrně... Stahuješ si kůži z obličeje jako rudou, vlhkou plachtu, beztvarou masku. Díry očí visí zplihle jako shnilá jablka, jako slaná voda, jako pelyněk. Mačkáš ji a odhazuješ pryč jako něco nechtěného. Válí se v koutě - maso pohozené na jatkách. Odpad. Teď vezmi sůl a vetři si ji do ran. Přidej kovové špony, popel, žluč... A stejně necítíš bolest a stejně jsi stále prázdný. Zvedneš zkrvavenou karikaturu hlavy. Nenávist uhýbá pohledem a smutně kráčí pryč. Odchází do prázdnoty a koženou masku tvého obličeje si nese coby trofej... 

dopis

 V mé kůži je ticho a tma.

Kupí se tu nedopalky cigaret...

Na skladě je taky smrt a strach.

Pod ztuhlým šklebem lebka plná prachu.

Konečky prstů ztuhlé mrazem

a v očích křivá zrcadla.

A mé dlaně?

Ty jsou neodvratně prázdné

jako hlavně cirkusových pistolí...

Měsíce pomalu krvácejí z kalendáře

a čas marně hledá obvazy.

nenávist II

Tisíckrát zemřít a umírat. Umírat bolestivou smrtí, která nemá konce a třeští agónií řetězů - ponořená do hlubiny, která bezedně civí uprostřed mořského dna. Tam zakopali tvé ostatky, ty trojská meduzo, ochraptělá zrůdo, co po nocích kradeš nemluvňata! Tam tě skryli, zakleli a zamčeli na tisíce západů. Hoříš sinalým plamenem nejchladnějšího tartaru, zrůdo, v tvém dechu hnilobné kameny našly svoji řeku! Hnuse, který neměl nikdy být! Tam zemři a shnij a udav se vlastní záštiplnou zlobou....

někdy ale

Bolest; a smrt, která váhá.

Bolest; a slabé paže.

Bolest; a opovržení.

Někdy chci vidět světlo.

Někdy chci vidět konec.

Někdy ale chci spálit své srdce.

Ale bolest; a smrt, která váhá.

Ale bolest; a slabé paže.

Ale bolest; a opovržení.

jarní jitro

Probudil jsem se, chvíli sebou v posteli házel ze strany na stranu, pak vstal, obul si pantofle a vyšoural se na balkón. Byl jsem unavený, ale nechtělo se mi už spát. A nechtělo se mi ani smát, ani křičet... Stál jsem, opíral se o zábradlí a cítil, že se pomalu trousím po okolí - otevřený jako čerstvá rána, pomalu spálený na jemný popel a následně rozpuštěný v hlíně kdesi v hloubce u paty domu. Ticho kolem rvalo uši. Svět mne hladil jako nechtěný polibek staré ženy a laskal mne jako odhozené novorozeně, které někdo šoupnul v igelitové tašce k popelnicím. V jeho dechu se vznášela hrozba rezavých nožů a zubatých břitev. Bylo krásné jarní jitro.

všude je krev

Mrak temný a vazký jako smola

se zvedá v mé hrudi a dusí mě, dusí.

Žádný stín

a všude zmar

a slunce žár

vysušuje kosti

a vítr na ně hraje jako na píšťaly.

To postel hrobu volá...

Vyřízni dítě z lůna matky a nabodni je na kopí.

V krvi nemluvňat si vykoupej vlasy a natři si jí tvář.

Projdi prachem vypleněných vesnic

a zanech černé stopy v trávě.
Stařenám rozdrť lebky
a muže upal svázané ve stodolách.

Své srdce zmačkej jako papírmašé

a vymodeluj z něho hrot, střep, čepel nože

a tu pak vbodni do krku svých nepřátel.

Zaraž mi pod víčka třísky.

Vytrhej mi nehty z jejich růžových lůžek

a z hrudi sedři kůži.

Svaž mi ruce za záda

a pak mě kopej a řež a bičuj a vyj u toho blahem.
Nahého mě ukřižuj
a polij mě výkaly.

Pak shoď mne ze skály a dívej se jak plachtím.

Poslouchej, jak mé tělo naráží o balvany...

 

Proč jen cítím tu řeřavou nenávist...?

naposled

Tvé paže v zahanbení objímaly

obliny tvých kolen

a déšť modrých slov

ti vzlínal po tváři.

Tvé vlasy,

prosycené kouřem z cigaret,

si přitom pohrávaly s Tvými prsty

jak slepec hledající oporu.

Hezky postaru

jsi na mne promluvila,

jakoby ses nadýchala

dechu divných dní.

Pak - vzpomínáš? -

jsi jej pohladila po vlasech

a rozloučila se se námi všemi navždy. Naposled.

život

Jsem prach a v prach se obrátím.
Promlouvám k větru, k dešti,
ke kapkám oblohy i k hlíně zemské,
ale práh Tvého domu nepřekročím.

Prosil jsem Tě, přemlouval i podváděl,
ale tys oslyšel má slova.

K mým nářkům hluchý,
plášť potřísněný krví,
dál kráčíš obrovský, neznámý, neproniknutelný.
A já? Já stojím opodál.

narcis a psýché

Sirých paží obětí -
- sám sebe v rukou svíráš.
To nejsou slzy dojetí,
to jen z čela svůj pot stíráš.

Dnes propad jsi snad sám sobě,
peklu co má každý z nás,
v hrudi, v hlavě, v rakvi, v hrobě,
neutečeš - ztroskotáš.

a co na to švábi?

Jsme prach a v prach se obrátíme. Bůh nás nestvořil
a modlitby našich otců do prachu padají a svíjejí se,
než je kazatel zašlápne podpatkem své boty.

Plameny hněvu, prosby o odpuštění.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Generace vyvražděné v jediném okamžiku. Holokaustu na dosah,
dav v supermarketu brakuje slevněné tenisky,
které jim všem jenom zničí nohy.

Sekera zakousnutá do dětské hlavy.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Píseň zmaru plná dechu jara.
Doutnající domy a na chodnících světlé stíny označují místa,
kde ještě včera kdosi stál.

Alespoň že ti švábi to přežili. Díky Vám!

vymýtání

Zakryj si tvář a pospěš do dvanáctého domu.

V chrámu půlnočního světla,
té zšeřelé ulici věčné nicoty,
dej vykvést hlasu svého nitra,
a potom, s dechem pavoučím,
se postav lidské sběři.

Potři si víčka popelem a zpívej.
Zpívej hymny našemu Pánu,
který v bolestech kříčí "Satanas!"

Zaboř zmučené prsty do chladivé lázně krve!
Slyš plakat ozvěnu ticha
a se skomírajícím plamenem svíce
pak zhasni sám!

ples příšer

Prázdný prožitek prázdných dní.
Prázdné láhve, strach a splín,
prázdnota kolem
a prázdnota uvnitř.

Šepot deště proniká ztichlým domem.
Ty vůkol slyšíš hlasy sov,
šustot křídel,
kroky bot...
Tanec párů v parukách.

Pudr se jim sype z ramen
a stříbří okna
jinovatkou zimy.

místo činu

Prosit za odpuštění je pozdě,
má Lásko.

Už ležíš v kaluži,
zmačkaná do klubíčka,
paže zlámané
a ústa oněmělá.

Prosit o milost je pozdě,
má Lásko.

Už skončilo dějství bolesti
a Ty, přes přivřená víčka,
oči ztrápené,
svou radost jsi už měla.

masky

Žár šedivé marnosti
proniká nám do kostí.
Slaboch jsem a slaboch budu,
když chlastám a chci zahnat nudu.
Oblečeni do kostýmů
popíjíme v šedém dýmu
kouře divných cigaret
a čert nám civí do karet,
když plynem spolu k věčnosti
tím karnevalem marnosti.

náhrobek

Divná země svírá s nebem pokřivený úhel.
Položený v nitro z boru sbitých truhel,
Točím hlavu líně na stranu
a myslím, že už nikdy nevstanu
a přesto - hle - se zvedám, vznáším,
černou myšlénku z čela plaším
a stávám se světlem, teplem,
žhnoucí výhní plamene,
když se dotkne mého ramene
křídlo holubice dosud kamenné.

vyhlazení

Dotek jantarové jehly na srdečním svalu mne zbavuje pohybu stejně jako soudnosti. Neodvažuji se pohnout v obavě před jeho chladným bodnutím. Můj otevřený hrudník dýchá tisíci smrady. Rána zející jako propast prázdných úst. Stačilo by jen mírně se naklonit kupředu a vše by bylo dobré.

Vyhlazení je ultima ratio rationis. Jde snad vyhladit vzpomínku? Vyrvat její kořeny z prstě života a odhodit ji jako plevel na tlející kompost zapomnění? To jistě možné je, avšak ačkoliv se snažím sebevíc, stále mi v mysli zůstává její otisk - negativ - šlápota v blátě mého mozku.

Snesl bych snad její pohled? Její dotek? Její hlas?

Její smích zní tupou ozvěnou v mé hlavě, jako bych jej slyšel včera. A ještě dutěji a výrazněji slyším hukot ticha, které mezi nás padlo jako tíživá peřina tehdy, kdy jsme se viděli naposled. Klečel jsem tehdy u jejích nohou. Zní to pateticky, ale v tom gestu nebylo ani zbla patosu. Já klečel a ona stála za mnou a společně jsme zírali vstříc temnícímu nebi, které jakoby naznačovalo náš budoucí osud.

Pokud ji už nechci nikdy v životě spatřit, pokud si nedokážu představit, že bych činil určité věci jen proto, že mi ji stále připomínají, znamená to snad, že ji stále miluji? Nebo že ji nenávidím...? Na to asi nikdy nenaleznu odpověď, protože ani jedno z toho necítím. Jsem si vědom jen onoho vyhlazení, prázdnoty, negativu, obtisku šlápoty do měkkého bláta mého mozku.