nečekej lepší radu

Rukou shnilou prašivinou

na nebe kresli ostrovtip

a v rozhalené noci hávu

se snaž zkyslé víno pít,

duši prodej jak máš v plánu

za zlatou naděj beznaděj,

na anděly zapěj chválu,

a v tichu pláči propadej.

Prones slova žalozpěvu

na sníh, který roztaje,

vypij plnou číši hněvu

a uteč jen dál od ráje.

Rozluč se pak se vším kolem,

přehoď smyčku přes hlavu,

pohoupej se horem dolem

a skonči správně - po staru.

ten, co žije ve mě

konec?

Včera jsem to celé skončil... Bylo to snazší, než jsem čekal.

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi jo. Deset let v hajzlu.

Je pravda, že před tím, než jsem se rozhodl pro tuto alternativu, jsem krátce postál v předsíni, horolezecké lano v rukou. Ale terapeut má pravdu - pro tohle to fakt nemá cenu...

Dnes jsem se balil a stěhoval. Seděla v koutě a většinou nic neříkala. Pak zas říkala spoustu věcí, které jsem neposlouchal. Byl jsem někde jinde. Daleko. Ztrácel jsem se a rozplýval ve vzduchu. Nehmotně jsem plynul tunelem do pozítří... Tak vstala a odešla.

Večer mi hodně psala. Prý našla tenhle blog a evidentně ho vzala jako osobní urážku. Změnil jsem mu adresu.

Zeptala se mě, proč jsem se tak strašně změnil? Byl jsem chvíli zaražen a pak zvolil to největší klišé:

"My oba se změnili..."

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi ano.

Celý můj život se vejde do jedenácti banánových krabic.

poušť

Podívej!

Zem zmarněná od obzoru k obzoru.
Slyšíš?
To vítr kňučí naše jména:
kvílí, klokotá a tříští se o kamení.

Obklopeni bezmezným tady a teď,
nezbývá nám, než žít věčný včerejšek;
vždyť včera jsme si odhalili všechna naše tajemství
a pak je znovu nechali zavát pískem...

Mlčíš?

Však pamatuj!

My ruku v ruce vrávorali,
bořili se suchými zrnky dun,
abychom se v podvečerním chladu
nechali spoutat světlem prvních hvězd.

A potom, po setmění, v zapomění,
jsme splynuli v nekonečném ukončení.

Jen nože větru krájely mrtvolu ticha.

despair

popel

Plamenem v popeli

rány se zacelí.

V chladném sněhu objetí

se neubrání dojetí

ani ten starý neřád,

co mezi řádky

spřádá řády světovlády.

Tak pros, ach pros,

jen šeptej zvolna

aby tvá ruka byla volná,

psát prstem slova v popeli,

co staré rány zacelí.

pod oblohou z ebenu

Předminulé léto ve mě něco zemřelo. Něco se ztratilo jako dosud žhavé slunce na temně zeleném obzoru. Mé oči se setkaly s horizontem a z posledních několika paprsků utkaly zářící závoj podzimního nebe. A tehdy jsem Tě ztratil - odešla jsi někam, kam za tebou pošta nemůže. Někam na konec světa. Sedíš v trávě. V malém vyšlapaném kolečku trávy uprostřed stráně. Na kotnících tě šimrají lístky ostřice a ty pomalu a systematicky trháš na kousky jitrocel. Tvůj pohled je prázdný - oči pozorují oblohu, ale nevnímají a tvé prsty dál bezmyšlenkovitě trhají ten tmavě zelený lístek, jako by na něm mohly vybít všechnu tu zlost, co se v nás obou hromadila. To pláčeš nad svým hněvem, má lásko?
Já, tak daleko a přitom tak blízko na Tebe čekám a přitom se propadám hloub a hloub do tartaru beznaděje. Poslední meta je ztratit k sobě jakoukoliv sebeúctu: opovrhovat sebou jako obtížným hmyzem. A přitom se zcela bez důvodu radovat z rozkošné čistoty osamění... Noc není jen obdobím mlh a hvězdné hudby sfér - je nejen něžným strážcem osamělých srdcí, ale také studnicí rozkoše, z níž je nám odpíráno pít. Lásko! Ztratil jsem tě a přitom tě nehledám....

V tranzu hledím do zrcadel. Jak pravil jeden moudrý muž, za zrcadly se rozprostírá černá říše Zoufalství. Zoufalství vleče svoji morbidně obézní přítomnost sšeřelým temnem svého království a vidí zrcadla viset ve vzduchu jako bezpočet oken do našeho světa. Cítíš při pohledu do zrcadla taky takové to podivné pálení? Jako by se na tebe díval nejen vlastní obličej...? To na tebe civí Zoufalství, sestra a zároveň bratr Touhy, toho druhého mezihvězdného hermafrodita, žijícího v nejtemnějších zákoutích hradu Lidského Srdce. To proto, má lásko, že Zoufalství a Touha kráčí často ruku v ruce...

skrývající se cizinec

loutkoherec

Vyschly slzy a vyschl smích.
Prostřední syn byl otráven.
Shořely všechny sny.

Tvá ramena se netřesou:
jen sedíš, zíráš před sebe,
prázdný a vyprázdněný.

Loutka ze dřeva,
drátky z oceli.

Rozpůlím jablko
a půlku Ti ho podám.

A pak sedím s loutkou
v šedé místnosti bez oken,
bez pohnutí.

vlastní provaz

Uzavřeni v tělesnosti okamžiku,

rozdrceni tlakem krve a masa,

redukovaní na vědomý bod.

Na souřadnici v síti osudu.

             Tma.

                    Prázdno.

                                 Exitus.

Nohy co pomalu škrtají o udupanou zem.

A jak vidím - dokonce sis přinesl vlastní provaz...

cesta

Pruhy nočních světel drtí tmu.

Planou spoře, ponuře

a v obětí Lásky hledají vykoupení.

Noční stíny se komíhají šedě, bledě

a s tápavým šepotem hledají ukotvení.

Větve stromů a větve šeříků,

naříkají a říkají mrtvá jména.

Prosí a klejí ohněm popela.

Projdi světlem, projdi tmou, projdi stínem.

To za Tebou se stezka uzavírá.

osud

Jdeme spolu tichým pláčem,
pláčem plným bodláčí,
to protože, milá holka,
jenom léčit nestačí.

Přikládat lístky jitrocele
na hrudníky skřivánků,
co za jarních červánků,
přiletí nám do postele...

Musíme se spolu čelem
postavit teď celým tělem
všem těm darům,
co mě i Tobě,
navzdory vší naší zlobě,
posílají oblaka.