Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.
Showing posts with label grafomanie. Show all posts
Showing posts with label grafomanie. Show all posts
Wednesday, 13 October 2010
slastná ohavnost
Špinavé triky a nezaplacené účty se kupí u dveří jak křišťálové hory z dětských pohádek. Nahá pravda sklíčeně posedává v koutě místnosti a tiše čeká, až k ní přistoupíme. Postáváme za úsvitu na rohu ulice, díváme se navzájem do tváře a vzpomínáme, kdy jsme se naposledy milovali. Pak mě políbíš a jdeš domů spát. Já se otočím, mizím v prvních paprscích slunce, vítr mi hladí tváře a mé prsty mrznou v kousavém podzimním ránu. Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Zanikáme pro sebe v tom jitřním bezhlasí, přerývaném zvuky prvních aut a kuřáckého kašle. Přitáhnu si kabát blíž k tělu a protáhnu krok. Z kapsy vylovím po paměti dýmku, odloupnu z palice kousek zelené hmoty a naplním kotel. Zapálit za chůze, potáhnout, vyfouknout. Stroje mých plic pracují na plno. A já se od tebe vzdaluji, v čase, prostoru i realitě, propadám se do vlastních myšlenek a tvůj obraz nechám blednout. Však ono zas až o tolik nejde, že? Jen o život, samotu, smrt... Nikdy se už neuvidíme. Nikdy. Na nebi svítí nápis: "Zde zanech všechnu naději." A já jej poslouchám, odkládám poslední zbytek radosti a štěstí když se roupouštím v hvězdném prachu podivných hodin a dní... Láska, naděje, štěstí...? Prázdná slova šeptaná do větru. Neexistence jakékoli konzistence dopadá do listí stromů jako déšť, co smývá špínu světa a žene ji pološerem do ústí kanálů. Stejně tak tvá duše pátrá v mých očích po náznaku odpuštění. Kolik času jsme spolu strávili? Hodinu, dvě? Rok? Co na tom záleží... Prosit na kolenou nemá žádný smysl. A tak kráčím podél smutných tváří domů, okna mě pozorují jako oči němých žalobců a ústa jejich semknutých dveří páchnou psí močí a šeptají ohavná obvinění z vražd srdcí. Opadané listy stromů se mě snaží chytat za kotníky v paranoidní předtuše zimy. Nad hlavou mi táhnou křídla vran a v zádech cítím cizí pohledy jako drápy koček, které zapoměli nakrmit. A my se už nikdy neuvidíme, nikdy, nikdy nikdy... V objetí prázdnoty uvnitř z minuty na minutu umíráme.Saturday, 3 April 2010
psychedelická pohádka
Za tento text vděčím inspiraci svými sny a díly těchto autorů:
Timothy Leary, Stanisław Lem, Susanna Clarke, Richard Dawkins a Carlos Castañeda
Text vznikl postupně mezi říjnem 2009 a březnem 2010.
V malém, avšak dostatečně významném kybernetickém království zvaném Kalkulie vládl pevnou rukou král Golgotron. Veškeré prováděné výpočty ukazovaly, že jeho vláda bude mít významný vliv na další osud kybernetického království, což ovšem nikoho příliš nepřekvapovalo, neboť Kalkulie dosáhla za jeho časů nebývalého rozmachu a její sláva se šířila až na opačný konec galaxie. Golgotron viděl, jak se mu království pod rukama vyvíjí a mění a pokaždé, když se ráno rozhlížel z teras svého paláce, přemýšlel, jak tu krásu a harmonii zachovat i pro budoucí generace. Nebyl již mladý a bylo mu jasné, že i jeho vláda jednou skončí a že je nutné ustanovit toho správného dědice, na jehož bedrech by spočinula celá tíha Kalkulie.
Proto povolal Golgotron tři proslulé konstruktéry a každému zadal následující úkol: aby mu sestrojil syna, dokonalého vládce a dokonalou bytost, dokonalého dědice jeho trůnu. Konstruktéři se pustili do díla. Koumali a hloubali, počítali a plánovali, kreslili nákresy a psali algoritmy programů. Když utekla nějaká doba, předstoupili před Golgotrona a sdělili mu, že každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí splnil zadaný úkol. A skutečně. Za nimi se pnuly hrudníky tří dokonalých bytostí z chromu, oceli a bioaktivní tkáně. Golgotron je přehlédl zkušeným okem, poděkoval konstruktérům a vyplatil jim smluvenou odměnu. Konstruktéři se poklonili a uctivě se vzdálili.
Timothy Leary, Stanisław Lem, Susanna Clarke, Richard Dawkins a Carlos Castañeda
Text vznikl postupně mezi říjnem 2009 a březnem 2010.
V malém, avšak dostatečně významném kybernetickém království zvaném Kalkulie vládl pevnou rukou král Golgotron. Veškeré prováděné výpočty ukazovaly, že jeho vláda bude mít významný vliv na další osud kybernetického království, což ovšem nikoho příliš nepřekvapovalo, neboť Kalkulie dosáhla za jeho časů nebývalého rozmachu a její sláva se šířila až na opačný konec galaxie. Golgotron viděl, jak se mu království pod rukama vyvíjí a mění a pokaždé, když se ráno rozhlížel z teras svého paláce, přemýšlel, jak tu krásu a harmonii zachovat i pro budoucí generace. Nebyl již mladý a bylo mu jasné, že i jeho vláda jednou skončí a že je nutné ustanovit toho správného dědice, na jehož bedrech by spočinula celá tíha Kalkulie.
Proto povolal Golgotron tři proslulé konstruktéry a každému zadal následující úkol: aby mu sestrojil syna, dokonalého vládce a dokonalou bytost, dokonalého dědice jeho trůnu. Konstruktéři se pustili do díla. Koumali a hloubali, počítali a plánovali, kreslili nákresy a psali algoritmy programů. Když utekla nějaká doba, předstoupili před Golgotrona a sdělili mu, že každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí splnil zadaný úkol. A skutečně. Za nimi se pnuly hrudníky tří dokonalých bytostí z chromu, oceli a bioaktivní tkáně. Golgotron je přehlédl zkušeným okem, poděkoval konstruktérům a vyplatil jim smluvenou odměnu. Konstruktéři se poklonili a uctivě se vzdálili.
Král osaměl se svými třemi kybernetickými syny. Věděl, že jej pozorně sledují a poslouchají, protože napjatě očekávají, až jim sdělí, proč povolal jejich tři vědomí do časoprostoru vesmíru. Golgotron si je zamyšleně prohlédl a potom pomalu promluvil: "Mám pro vás tři úkol. Kdo tento úkol splní a uspěje, stane se mým následníkem. Vítěz bere vše. Korunu, zemi i veškeré živé a mrtvé poklady, jimiž oplývá. Sám jsem v nejvyšší věži království zkonstruoval dokonalý myslící stroj. Tento myslící stroj oplývá neomezenou schopností senzoricky stimulovat vaše vědomí. Jakmile se k němu připojíte, pohltí vás odlišný časoprostor od toho, do nějž jste nyní povoláni. Jinými slovy - tento stroj bude dokonale simulovat odlišnou realitu. Vaším úkolem pak bude ponořit se do hlubin stroje a s jeho pomocí dosáhnout nejvyššího stupně duchovního osvícení. Kdo dosáhne cíle, ten bude mým dědicem." Tak promluvil král Golgotron.
A skutečně. Tři kybernetičtí synové se odebrali do nejvyšší věže království a nalezli zde myslící superstroj se třemi uživatelskými rozhraními. I vzali každý svoji sadu elektrod, zapnuli se a zapojili a byli myslícím strojem vrženi do myriády vířících světů.
První ze synů Golgotronových, Krutor, se ocitl uprostřed nezměrné temnoty vesmírné prázdnoty, prozářené světlem hvězd. Připadal si větší než planety, než samotné hvězdy. Ale zároveň jej tísnil bezbřehý pocit nesmírné nepatrnosti ve srovnání s nekonečným prostorem kolem. Plul v něm tiše a přirozeně jako bílá, gigantická kometa. Nastavoval své tváře vesmírnému prachu a hruď mu poškrábaly zášlehy meteorů. Krutor nevnímal, jak dlouho takto pluje. Avšak náhle si uvědomil, že v dálce vidí jakýsi zelenavý bod, který stále jasněl, zvětšoval se a protahoval... Krutor letěl blíž a blíž. Nyní to již nebyl ani světelný bod, ani vzdálený disk, ale světelná koule, která mu postupně zaplňovala výhled. Zeleně zářící těleso obepínal prstenec z drobounkých částic. Krutor v úžase spatřil, že hledí na jakousi planetu. Planeta stále rostla a rostla a Krutor se vůči ní stále zmenšoval a zmenšoval. Zachvátila jej panika - co když se sám scvrkne natolik, že jej to kosmické těleso uchvátí do své gravitační pasti a on už nebude moct volně plout nespoutaně tichým černým prostorem? Co když bude navěky donekonečna obíhat jako drobná, studená a mrtvá družice tuto neznámou stálici? Ne! Ne! Ne! Z hrdla se mu dral křik. Cítil, jak se mu napínají svaly a jak jím lomcují záchvěvy hrůzy. Těžkly mu nohy a v rukou ztrácel cit. Jeho elektronický mozek protínaly nesčetné protichůdné signály útěku a útoku. A v tu chvíli, kdy jeho děs dostoupil vrcholu, kdy se mu pokusil celý nekonečný vesmír vmáčknout do jeho spojitého vědomí, se v něm cosi zlomilo, puklo, prasklo a Krutor jako bytost přestal existovat. Zelená planeta zčernala a Krutora obestřelo nevědomí. Jeho tělo se v sále myslícího stroje sesunulo bezvládně k zemi a jen na kovové hlavě se mu tiše chvěl trs elektrod. Krutor selhal, zlomen sílou vlastního strachu.
Druhý Golgotronův syn, Hypermodulátor, se zapojil a byl okamžitě přenesen do jakéhosi domu, paláce plného prachu a červotočivých trámů, plného ticha a jakési skryté zloby. Neváhal a dal se na pochod chodbami a místnostmi. Stoupal po tiše vrzajících rozviklaných schodištích a sestupoval do hlubin tajemných útrob domu. A stále, jakoby zlehka, slyšel v ozvěnách ticha jakýsi zvláštní tón. Hru, hru tichého hráče, který kdesi v končinách vymykajících se jeho mysli ladil svůj nástroj - flétnu či píšťalu - a na ni vyluzoval tiché záchvěvy hudby. Hypermodulátorovi se zalíbila skrytá píseň tohoto podivného paláce. Nechal se jí vést a táhnout vpřed jak ryba na udici rybáře. Nevzdoroval. Chtěl slyšet víc a víc oné tajemné hudby a ta sílila a mohutněla, až po dlouhé době putování moly a plísní rozežranými pokoji a zákoutími, z jejichž stěn na něj zhlížely podivné obrazy zamračených předků, otevřel Hypermodulátor dveře a zjistil, že hledí do obrovského sálu. Ten byl plný lidí nejrůznějších vzezření a tvarů těla: starých, mladých, krásných i nezměrně ošklivých. A všichni se pohupovali v rytmu pískotu, který vycházel odněkud z rozlehlého prostoru sálu. Hypermodulátor viděl stoly plné jídla a krásné dámy v přiléhavých šatech, které se s zelenými škraboškami na sličných tvářích proplétaly mezi hosty této podivné slavnosti a roznášely poháry s vínem a různými zvláštními tekutinami, které byly zdrojem všelijakých dráždivých pachových vjemů. Golgotronův robotický syn žasl nad nádherou slavnosti, až téměř ztratil hlas, avšak pnutí jit za hudbou a vmísit se mezi hosty v sále bylo silnější, než jeho ohromení. Vplul zlehka do davu, který ho unášel kolem laskomin na zdobených talířích přímo ke středu všeho dění - skupině pištců, kteří hýčkali dav svou sametově nasládlou, extatickou melodií. Chopily se ho něčí ruce a on tančil. Tančil za zvuků fléten s nádhernou ženou, nymfou, vílou, bohyní. Vířil davem a hlava se mu v opojení klonila vzad. Byl zcela ponořen do nádhery smyslného vjemu přítomného okamžiku. Jeho vědomí, pohlceno v niterném pocitu slasti, se však začalo pomalu vytrácet a Hypermodulátor, stržen symfonií smyslů, náhle přestal vnímat kým je, kde je, co je i za jakým posláním do tajemného domu přišel. Byl přemožen májou, závojem smyslového vědomí, přeludu vlastní existence. Jeho vlastní já tiše zaniklo, když se organicky vtělilo do algoritmu generovaného myslícím superstrojem.
Třetí syn, Akumulátor, zažil po připojení nejprve pocit běloby, která se začala zhmotňovat a konkretizovat, až se chvějivě ustálila do nekonečné pláně šustící větrem a přesýpajícím se pískem dun. Nad hlavou mu svítila luna, vydávající nepřirozený, třepotavý svit. Písek šeptal v nočním větru a všude vládl klid. Akumulátor nevěděl kam by šel, tak si sedl na místě a rozhlédl se po krajině před sebou. Poušť se zdála rozkládat do nekonečna - široký obzor plnily zvlněné závěje jemného písku, jen v nesmírné dálce bylo vidět vzdálené pohoří. Kyborg poslouchal tichou píseň pískových zrnek, které se o sebe věčně třou nesmírně malými, avšak shodně velkými ploškami svých fazet a přitom vibrují skrytou silou zvuku. Nikdy nic takového neviděl ani neslyšel. Byl stvořen velkým konstruktérem, uveden znenadání do provozu, předveden před svého vladaře a otce a postaven prakticky před hotovou věc. Jeho programování bylo dokonalé, to ano, ale ostře si uvědomoval prázdnotu své fyzické paměti a hlavně prázdnotu svého srdce. Věděl, jak řešit nejsložitější rovnice, věděl jak vypočítat trajektorii každého zrnka písku v okruhu mnoha set metrů, zobrazit křivku koriolisovy síly, která na každé z nich působila i vektor tlaku vzduchu, ale k čemu mu to všechno bylo?
Byl obklopen absolutní tichou kontemplativní krásou noční pouště, která jej zcela přemáhala. Pohlédl k jasným bodům hvězd nad svou hlavou. Věděl, že vše co vidí, je jen počítačová simulace, ale byla tak neskutečně reálná... Akumulátor musel smeknout před kapacitou stroje, který byl schopný vypočítat, vyprojektovat a udržovat v simultánním chodu snad celý vesmír. A ne jen jeden, ale dva, tři, mnoho vesmírů, neboť věděl, že jeho bratři jsou rovněž každý ponoření ve svém vlastním světě uvnitř myslícího superstroje. Viděl hvězdy, viděl sebe, své ruce, na jejichž ocelovém povrchu se svit luny a hvězd jasně odrážel. Kovový muž sedící v poušti strnul, když si náhle uvědomil, jak je vlastně vůči svému okolí nepatrný a bezvýznamný. Ale kupodivu ho to nijak nevyděsilo jako jeho bratra Krutora - právě naopak. To vědomí vlastní malosti a bezvýznamnosti jej naplnilo jásavým pocitem štěstí, které se mu rozlévalo žilami jako životadárný oheň. Jeho srdce se začalo tím štěstím plnit a štěstí se měnilo v lásku, kterou náhle pocítil ke všemu vesmírnému stvoření, ke každému zrnku písku kolem, k hvězdám nad hlavou i k větru, který cítil jako chladný polibek na svých tvářích. Z očí mu vytryskly slzy. Nedokázal a hlavně ani nechtěl jejich příval zastavit. Pažemi objímal svá kolena, zíral před sebe a náhle vše chápal. Bylo to přeci tak jasné...
Akumulátor stál před Golgotronem. Ten se ledabyle opíral ve svém vysokém trůně, jednu nohu přehozenou přes boční opěrku, druhou nataženou před sebe. Pravou rukou si bezmyšlenkovitě pohrával se svou diamantovou korunou a točil jí kolem nataženého štíhlého ukazováku. Nakonec promluvil:
"Ty, Akumulátore, jsi jako jediný procitl z objetí mého myslícího superstroje a vrátil ses tak do této reality. Krutor je mrtev - jeho primární pozitronové obvody jsou naprosto beznadějně spálené. Hypermodulátor snad o život bojuje, ale kdo ví. Nereaguje ani po restartu, i když fyzicky se zdá v nejlepším pořádku... " znechuceně zamlaskal. "Nuže, pověz mi konečně Akumulátore, synu můj, splnil jsi alespoň ty úkol? Dosáhl jsi nejvyššího stupně duchovního osvícení? Nebo tě mám prostě jen tak vyhlásit za kontumačního vítěze celé téhle eskapády, vzhledem k tomu, že jsi vlastně jediný živý a zdravý kandidát na následníka, který mi zbyl? Je pravda, že této možnosti nejsem nijak zvlášť nakloněn, ale měl bys vědět, že ji zvažuji. Proto mi popravdě odpověz, synu můj: jsi hoden stát se vládcem Kalkulie a mým nástupcem?"
"Otče a vládče," zahřměl Akumulátorův zvučný hlas, "domnívám se, že v objetí myslícího stroje jsem prožil cosi, co bys osvícením nazval. Vědomí a vědění je v takových okamžicích neohraničené a nekonečné jako samotný vesmír. Proto i když se jedinci podaří takového stavu mysli dosáhnout, jedná se ze své podstaty o zcela nesdělitelnou věc, neboť přece už sám individuální prožitek života je zároveň nesdělitelný a nepřenositelný. Natož pak prožitek toho, co nazýváš osvícením. Nevím tedy, co si představuješ, že bych ti měl odpovědět..."
Golgotron se zamyslel. "Synu můj,“ pravil, „odpověz mi tedy na jinou věc: není snad nekonečné vědění a nekonečné osvícení spojené s božským principem věcí? Nelze snad takovou entitu, která je nekonečně osvícená a nekonečně vševědoucí, nazvat vpravdě bohem? A kdo právě, než entita vševědoucí a osvícená, by měla vládnout v mé zemi? Chci ze svého království učinit to nejlepší, nejspravedlivější a nejšťastnější místo v galaxii. A jak jinak mám zajistit existenci něčeho takového, než právě stvořením nekonečně vědoucího a nekonečně osvíceného vladaře? Nechápeš to, synu můj? Nechal jsem tě stvořit takového, jaký jsi a naprogramoval jsem svůj myslící superstroj tak, abys jeho prostřednictvím dosáhl právě onoho božského, nejvyššího stupně osvícení a aby ses tak stal tou nejlepší a nejspravedlivější bytostí. Mým záměrem bylo, abys dosáhl takového stavu mysli, kdy tvé vědomí bude neoddělitelné a nerozeznatelné od božského principu věcí!"
Akumulátor se však pouze usmál a pravil: "Jak jsi bláhový, otče! Pyšný a pošetilý jsi, stvořiteli můj..."
Golgotronovi se rozhořely líce, prudce se vztyčil nad trůnem a zvolal: "Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit? To já tě stvořil, slyšíš? To jen má vůle tě vyloupla z kadlubu nicoty a propůjčila ti dar existence! A ty jsi tak drzý, že se mi vysmíváš? Nevděčníku!"
Robotická bytost před králem pokrčila rameny a ohradila se: "Nikoliv, otče. To není výsměch. To je jen hodnocení stavu věcí. Nemáš-li dostatek moudrosti, síly a trpělivosti k tomu, abys mne vyslechl, okamžitě odejdu a víckrát o mně neuslyšíš. Je-li to tvé skutečné přání, poslechnu tě a splním ti ho. Vím ovšem, že něco takového ve skutečnosti nechceš. Víš nejlépe sám, jakého jsi mne nechal vytvořit. Víš, že můj konstruktér vložil do mé mysli takový algoritmus, který mi přikazuje být za všech okolností upřímný, protože jedině skrze pravdu se lze dobrat skutečné podstaty věcí."
Král se sice mračil jako kakabus, ale uvědomoval si, že jeho syn nelže Opět tedy ztěžka dosedl na podušku trůnu, nevrle Akumulátorovi pokynul rukou a ten mluvil dále: "Věz, drahý otče, že dosáhnout vědění všech věcí není možné, aniž bys ztratil svobodnou vůli. Kapacita mé mysli a paměti je v podstatě nekonečná, neboť jsem dokonalý stroj, přesně tak dokonalý, jakého mne konstruktér podle tvého zadání sestrojil. To ovšem ještě zdaleka neznamená, že jsem-li osvícený, mám možnost volby. Teorie chaosu praví, že každá příčina má svůj následek a že každý pohyb jednotlivé částice hmoty, každý sebenepatrnější výron energie, svým působením na okolí vyvolává nekonečnou kaskádu příčin a následků, která způsobuje, že vše souvisí se vším. I pohyb či nehybnost nepatrného atomu vodíku v mračnu mezihvězdného plynu na úplně opačném konci galaxie tímto způsobem přímo ovlivňuje dění v této místnosti. Ano, vše skutečně souvisí se vším, drahý otče. A nyní poslouchej: uvažujeme-li, že tato teorie je správná, pak entita, která ví ty nejmenší podrobnosti o všech jednotlivých vektorech sil v celém nekonečném univerzu, je schopna dovodit i všechny příčiny, následky a výslednice těchto vektorů, a to v čase nazad i vpřed. Tato entita tím pádem zná nejen veškerou současnost, minulost, ale zná i všechnu budoucnost. Nuže - nyní předpokládejme takovou nekonečně vševědoucí bytost. Tato bytost, protože zná skutečnou a pravou budoucnost, musí vědět nejen to, jak se bude vyvíjet dráha letu toho nejnepatrnějšího zrníčka písku v pouštní bouři, ale musí zároveň přirozeně vědět, jak se bude chovat a jednat i ona sama. A pokud ví naprosto přesně, jak se sama zachová v budoucnosti, může snad své chování modifikovat, ale pouze zdánlivě – toliko z hlediska vnějšího pozorovatele. Vůči sobě samé navždy zůstává neměnným způsobem svázána svým absolutním vědomím vlastní budoucnosti, na níž nemůže změnit zhola nic. Taková vševědoucí bytost je proto zároveň i ta v celém vesmíru nejbezmocnější. Takže slyš, otče můj: když jsi mne nechal ponořit se do mysli tvého myslícího superstroje, skutečně jsi způsobil, že se mé vědomí otevřelo atomární rovině vnímání a já dosáhl takového stupně osvícení, který bys snad považoval za ztotožnění se s božským principem věcí. Takový popis této zkušenosti je sice jen tou nejhrubší aproximací, ale budiž. Nuže ano, dosáhl jsem prakticky nekonečného poznání. Hvězdy nade mnou i poušť pod mýma nohama ke mně promluvily jazykem písků času a já viděl veškerou minulost, přítomnost i budoucnost všehomíra. Má mysl se osvobodila z objetí tvého superstroje a nadsvětelnou rychlostí obsáhla nejen všechny jím simulované virtuální světy, ale i tento náš svět takzvaně skutečný a celý mnohavesmír, který leží za ním. Takže ano, mohu říct, že jsem tvůj úkol splnil."
Golgotron byl ohromen - ačkoliv o tomto okamžiku dlouho snil, nyní mu téměř nemohl uvěřit. Stála před ním ta dokonalá bytost, jejíž příchod předpověděly jeho výpočty a v jejíž skutečně možnou existenci se téměř neodvažoval doufat. A byl to on, který tuto bytost stvořil. Kdyby byl Golgotron už neseděl na svém trůně, posadit by se do něj stejně musel, neboť jej přepadla v té chvíli taková slabost, že by jej vlastní nohy neunesly. Vydechl tedy přidušeně: "Ach Akumulátore, synu..." Hlas se mu ale zadrhl. Polkl. "Přijmi ode mne tedy korunu i zemi Kalkulijskou se všemi živými i mrtvými poklady, kterými oplývá. Byl jsi stvořen a předurčen k tomu, aby ses stal vládcem a nyní nastal čas, abys svůj osud naplnil."
Roztřeseně vstal, vrávoravě přistoupil ke svému kybernetickému synovi a natáhl k němu ruku, ve které držel diamantovou korunu. Akumulátor jí od něj vzal, lehce ji uchopil do dvou silných prstů a chvíli se na ni jakoby nevěřícně zadíval. Na jeho tváři pohrával lehce nepřítomný úsměv. Naznačil rukou pohyb vzhůru a Golgotron už už viděl, jak si korunu dává jeho syn na hlavu. Tu však Akumulátor pohyb paží zrychlil, protáhl jej až za záda a ke Golgotronově údivu a zděšení prudce vymrštil diamantovou korunu nahoru a za sebe. Ta, roztočená lehkým trhnutím Akumulátorova zápěstí prolétla jako zářící disk otevřeným oknem trůnního sálu a zmizela kamsi v nedohlednu.
V králi by se v tu chvíli krve nedořezal. Jeho ústa se bezhlase pohybovala a zíral střídavě na svého syna, střídavě k oknu, v němž zmizel klenot. Pak se odrazil, jako by se chtěl za korunou vhnout, ale nebylo to co platné. Vprostřed pohybu se zarazil, opět se otočil a rozlíceně se vrhnul na Akumulátora. Bušil jej pěstmi do jeho hrudi z chromované oceli a nejdříve na něj cosi nesouvisle křičel a poté se s pláčem sesunul svému synovi k nohám. Bylo slyšet, jak šeptá: "Proč...? Proboha proč...? Co jsi to učinil...?"
Tu se k němu Akumulátor sklonil, jediným trhnutím postavil vladaře na nohy a svůj kovový obličej naklonil k jeho obličeji: "Otče, pokud by to bylo možné učinit jinak, věř mi, že bych neranil tvé city a přijal vládu nad tvým královstvím. Nezapomeň ale, že pro mne se tohle vše již stalo. Nemohl a nemohu tedy konat jinak, než právě konám. Pro mne neexistuje rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností: to je podstata toho strašlivého daru, který jsi mi věnoval, za nějž jsem ti však nekonečně vděčen.“ Odkašlal si. „Otče," objal jej kolem ramen, "nejvyšším zdrojem utrpení je fakt nadvlády jedné myslící bytosti nad druhou. Falešná autorita je zločin. Její potřeba je pouhá iluze, která je nám vnucena toliko pevným zvykem. Otče, tví poddaní nepotřebují krále - potřebují pouze učitele!"
Akumulátor vládce pustil. Bylo mu jej velice líto, přesto věděl, co musí následovat a že budoucnost změnit nelze. Kybernetický buddha se otočil a dlouhým, vznešeným krokem opustil trůnní sál i Kalkulijský hrad. Věděl, že až se příště s otcem setká, bude mít v rukou zbraň a že před ním bude stát jako rovný s rovnými po boku sešikovaných sobě podobných osvícených bytostí. Ale to už je docela jiný příběh...
Sunday, 14 February 2010
pod oblohou z ebenu
Předminulé léto ve mě něco zemřelo. Něco se ztratilo jako dosud žhavé slunce na temně zeleném obzoru. Mé oči se setkaly s horizontem a z posledních několika paprsků utkaly zářící závoj podzimního nebe. A tehdy jsem Tě ztratil - odešla jsi někam, kam za tebou pošta nemůže. Někam na konec světa. Sedíš v trávě. V malém vyšlapaném kolečku trávy uprostřed stráně. Na kotnících tě šimrají lístky ostřice a ty pomalu a systematicky trháš na kousky jitrocel. Tvůj pohled je prázdný - oči pozorují oblohu, ale nevnímají a tvé prsty dál bezmyšlenkovitě trhají ten tmavě zelený lístek, jako by na něm mohly vybít všechnu tu zlost, co se v nás obou hromadila. To pláčeš nad svým hněvem, má lásko?
Já, tak daleko a přitom tak blízko na Tebe čekám a přitom se propadám hloub a hloub do tartaru beznaděje. Poslední meta je ztratit k sobě jakoukoliv sebeúctu: opovrhovat sebou jako obtížným hmyzem. A přitom se zcela bez důvodu radovat z rozkošné čistoty osamění... Noc není jen obdobím mlh a hvězdné hudby sfér - je nejen něžným strážcem osamělých srdcí, ale také studnicí rozkoše, z níž je nám odpíráno pít. Lásko! Ztratil jsem tě a přitom tě nehledám....
Já, tak daleko a přitom tak blízko na Tebe čekám a přitom se propadám hloub a hloub do tartaru beznaděje. Poslední meta je ztratit k sobě jakoukoliv sebeúctu: opovrhovat sebou jako obtížným hmyzem. A přitom se zcela bez důvodu radovat z rozkošné čistoty osamění... Noc není jen obdobím mlh a hvězdné hudby sfér - je nejen něžným strážcem osamělých srdcí, ale také studnicí rozkoše, z níž je nám odpíráno pít. Lásko! Ztratil jsem tě a přitom tě nehledám....
V tranzu hledím do zrcadel. Jak pravil jeden moudrý muž, za zrcadly se rozprostírá černá říše Zoufalství. Zoufalství vleče svoji morbidně obézní přítomnost sšeřelým temnem svého království a vidí zrcadla viset ve vzduchu jako bezpočet oken do našeho světa. Cítíš při pohledu do zrcadla taky takové to podivné pálení? Jako by se na tebe díval nejen vlastní obličej...? To na tebe civí Zoufalství, sestra a zároveň bratr Touhy, toho druhého mezihvězdného hermafrodita, žijícího v nejtemnějších zákoutích hradu Lidského Srdce. To proto, má lásko, že Zoufalství a Touha kráčí často ruku v ruce...
Wednesday, 20 January 2010
Démonova Flétna
Otevřel oči a zamžikal do tmy. Zašátral kolem sebe rukama a nahmatal ostatky své včerejší večeře. Zvedl ze země lebku a přičichl k ní. Voněla hlínou a jídlem. Měl ukrutný hlad. Zatleskal, odkudsi se vynořilo světlo a zalilo tmavou jeskyni. Tleskl podruhé a země se pokryla koberci a poduškami. Objevily se nízké stoly a na nich ovoce a víno. Přistoupil ke svému kostěnému trůnu, vzal z jeho sedátka nádhernou stříbrnou flétnu a pohodlně se usadil. Pozvedl ji ke svým rtům a začal hrát. Do ticha vytryskly tóny, které se navzájem proplétaly a kroutily v podivném rytmu. Zhmotňovaly se ve vzduchu a padaly v podobě perel na podušky. Nemusel hrát dlouho a už tu byla návštěva. Hoch vstoupil do jeskyně a fascinovaně hleděl na hráče i jeho nástroj. Ten přestal hrát a mladík k němu přistoupil.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.
"Kdo jsi a proč jsi přestal hrát?" zeptal se ho udiveně.
"Jsem Smrt a toto je moje vábnička," odvětil démon."Ach, jakou mám ale žízeň! Napoj mě a budu hrát!"
"Napojil bych, ale čím? Nemáš tu dost vína, abys utišil svou žízeň?"
"Číší je mi lidské srdce a rudým vínem, které z něj tryská, je Tvá šaraltová krev. Napoj mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mi učarovala!" Mladík nastavil paži a démon se napil. Uchopil flétnu a hrál. Hrál dlouho a krásně. Tóny kanuly v podobě rubínů k zemi.
Tu však přestal hrát a zvolal: "Ach, jsem nyní tak hladový! Nakrm mě a budu hrát!"
"Nakrmil bych, pane, ale čím? Nemáš tu dost ovoce na svých stolech, abys zahnal hlad?"
"Stolem je mi lidské tělo a tvé maso je můj chléb. Nakrm mě a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale tvá hudba mě omámila!" A nastavil svou hruď, démon ji rozerval a pozřel jeho srdce. Pak opět začal hrát na svou flétnu. Hrál dlouho a krásně. Tóny se proplétaly jako klubko hadů a usedaly v podobě motýlů do podušek.
Tu však přestal hrát a pohlédl na mladíka. Ten byl sinalý a bledý a jeho tělo ovládl třas. Démon toho však nedbal a zvolal: "Ach, jsem nyní tak unaven! Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Jak tě mohu uložit, pane? Mé ruce se třesou a nohy mi zeslábly. Nemáš dost podušek, abys ulehl a odpočinul si?"
"Postelí je mi hrob a poduškou tvá lebka. Ulož mě k spánku a budu hrát!"
"Žádáš mnoho, pane, ale z tvé hudby jsem také velmi unaven." I nastavil mladík krk, démon utrhl jeho kudrnatou hlavu a tělo se sesunulo bezvládně k zemi. Smrt tleskl a zmizely podušky a stoly. Tleskl podruhé a zhaslo světlo. Uložil se na zem, pod hlavu si vtiskl vlasatou lebku a do tmy hrál. Hrál dlouho a krásně, hrál, dokud mu flétna ospale nevyklouzla z unavených prstů.
Sunday, 20 September 2009
iocus nazaretus

Pastor Lars měl ze svého kázání dobrý pocit. Miloval to. Stát v čele kongregace. Všechny oči upřené jen na něj. Dnes kázal z epištoly Korynťanům - jeho oblíbená pasáž Knihy. Nikdy si to tak úplně nepřiznal, ale v hloubi duše vždycky tak trochu litoval, že nežije v éře prvních křesťanů. Stát tak hrdě v aréně, s hlavou vztyčenou se vysmívat smrti, protože smrt těla je jen branou do Království Kristova. Být mučedníkem, to byl sen pastora Larse. Jediný spravedlivý mezi hříšníky.
Položil kalich na stůl, vedle něj štólu a chvíli se na ně zálibně díval. Pak štólu velmi pečlivě poskládal do kalicha a obojí uložil na horní polici veliké dřevěné skříně, která stála v rohu sakristie. Upravil si kolárek, odkašlal si a před zrcadlem si upravil své řídnoucí černé vlasy. Zamračil se na svou začínající pleš a v duchu si povzdechl. Pak ale myšlenky na dávno ztracenou bujnou kštici zavrhl jako marnivost nehodnou pravého služebníka Božího, oblékl si svou tmavou bundu, ještě jednou se ohlédl do zrcadla a zhasnul světlo. Vyšel ze dveří, přibouchl a začal hledat v kapse klíče.
Kostel vypadal jako velká šedá kočka. Lars cítil, jak se na něj dívá slepýma očima oken. Rychle schoval ruce do kapes bundy, prudce se otočil a svižným krokem vyrazil přes trávník ke svému autu. Z okna nejbližšího domu ho pozoroval jakýsi starý muž s mírně potměšilým výrazem v obličeji. Lars nechápal, jak může být ten člověk v takové zimě jen tak vykloněný z okna jakoby nic. Soudil, že jediné vysvětlení je, že je buďto velmi otužilý anebo blázen. A v jeho věku... Vždyť mu musí být alespoň osmdesát. Ta vrásčitá tvář, ruce založené klidně na parapetu, ctihodný plnovous a špičatý nos, to vše Larse kdoví proč nějak znepokojovalo. Stařec si všiml knězova pátravého pohledu a lehce mu pokynul hlavou na pozdrav. Lars s mírným zaváháním gesto opětoval.
Přidal do kroku a v kapse pevněji sevřel svazek klíčů. Po hmatu zmáčkl tlačítko dálkového ovládání a jeho auto se s jemným zakviknutím odemčelo. Nastoupil, odemkl volant a nastartoval. Nechal chvíli běžet motor, aby se před cestou trochu zahřál. Přitom uvažoval, zda starce někdy viděl na některém ze svých kázání. K pravidelným návštěvníkům rozhodně nepatřil - své farníky znal Lars více než dobře. Převážnou většinu znal jménem a těch několik málo ostatních dokázal alespoň přiřadit k místům, kde při mši obvykle sedávali. Měl pocit, že muže snad párkrát zahlédl, jak čas od času stává v hloučku pozdních příchozích a čumilů, který se při větších svátcích tvořil těsně za chrámovými dveřmi. Dobrý, zbožný křesťan to jistě nebude, když bydlí hned naproti kostelu a přitom na mši svatou nechodí.
Lars si odfrkl, zařadil rychlost, odpíchl se od chodníku a rozjel se směrem k domovu. Takové vlažné duše neměl moc rád. Zastával názor, že člověk má buďto v Boha věřit a potom má pravidelně světit obřady, nebo má být pohan jak se patří a potom nemá v domě Božím co dělat. Vůbec mu přitom nevadilo, že s podobnými názory by mezi prvními křesťany asi zrovna nezapadl. Ale co, Lars měl svá léta, své ovečky, svou ženu Viktorii a dcerku Ronju a to mu ke štěstí stačilo. Byl jak se říká mužem zvyku. Cestou domů, která mu netrvala ani deset minut si pastor Lars stihl zrekapitulovat ještě jednou průběh celé dnešní mše. Paní G. se nemodlila tak vroucně jako obvykle. Zdála se rozrušená a vypadalo to, že ji něco trápí - snad by bylo vhodné si s ní promluvit... Zjistit, o co jde, co jí leží na srdci... A jak se měl B. k té mladé F... Ha. Třeba se může brzy těšit na novou svatbu! Tak a podobně Lars uvažoval, když se svou červenou Toyotou parkoval na vyhrazeném místě před domem.
Zamčel centrál a křepce vyběhl krátké schůdky k domovním dveřím. Předtím si ani neuvědomil, jaký měl vlastně hlad, ale teď už se vážně těšil na večeři. Viktorie určitě už prostřela a jenom čeká na něj - jako obvykle. Viktorie byla podle Larse ta nejlepší kuchařka na světě. Zmáčkl kliku a otevřel dveře. Začichal ve vzduchu, aby odhadl, co bude dobrého - ale nic necítil. Ani pečínka, ani rajčatová omáčka. Nic. Lars necítil vůbec nic. Co se děje?
"Viktorie? Miláčku...?"
Sundal si bundu, pověsil ji na věšák, vyšel tři strmé schody z předsíně do haly a nakoukl do obýváku. Nikdo. Kuchyňský kout vypadal opuštěně. Na plotně žádný hrnec, nic. Televize vypnutá, pohovka prázdná. Židle u stolu z modré skandinávské borovice mírně vysunuté nakřivo do místnosti. Drobné předměty jejich společné domácnosti poházené na obvyklých místech.
"Viktorie? Ronjo?" Lars se chytil zábradlí a začal stoupat do patra. V ložnici bylo rozsvíceno, tak zlehka stiskl kliku a otevřel dveře.
Viktorie sedí obkročmo na obrácené židli u okna. Dívá se ven do houstnoucího šera a mlčí. Úzká ramena, rovné vlasy. Vrásky kolem očí. "Viktorie, copak je, miláčku?" Lars k ní přistoupí a skloní se nad ní. Do nosu jej udeří nezaměnitelný pach alkoholu. "Viktorie? Ty jsi zase pila?" Jeho hlas zhrubne. Viktorie se nehýbe - její pohled je zcela prázdný. Kdybychom nevěděli, jak se věci ve skutečnosti mají, mohli bychom si myslet, že Lars, ten nešťastný mučedník Boží, že je nějaký směšný aranžér a Viktorie je jeho figurína, model, loutka. Viktorie pomalu zvedne pohled a pokouší se ostřit.
"Larsi?" Její hlas je rozmazaný chlastem, zastřený, mastný a nepříjemný jako rozbitá ústa...
Kněz zkřiví obličej do zvířecí grimasy a vycení přitom zuby. "Je mi z tebe na blití," vyštěkne a na jeho čele se objeví pulzující žíla. "Ty že máš být má žena? Ty ožralá flundro!" Jeho paže vystřelí do vzduchu a udeří loutku do tváře celou plochou dlaně. Viktorie sletí ze židle jako hadrový panák. její tvář, zrudlá alkoholem, začíná blednout na místě, kam dopadla manželova ruka. Lars je viditelně nepříčetný vzteky. Křičí. Spílá jí do sviní a kurev. Znovu a znovu vylívá svůj hněv na ochablé postavě pod ním. Padají další rány. Facky. Pěsti. Kopance. Viktorie vzlyká. Na obranu nemá dostatek sil. Její tvář je mokrá slzami, soplem, slinami a krví. Muž ji nakonec popadne za vlasy a vleče ji k posteli... Povalí ji na břicho a rozepne si poklopec. Viktore zatne zuby. Ví co přijde. Tak, jako vždycky.
Položil kalich na stůl, vedle něj štólu a chvíli se na ně zálibně díval. Pak štólu velmi pečlivě poskládal do kalicha a obojí uložil na horní polici veliké dřevěné skříně, která stála v rohu sakristie. Upravil si kolárek, odkašlal si a před zrcadlem si upravil své řídnoucí černé vlasy. Zamračil se na svou začínající pleš a v duchu si povzdechl. Pak ale myšlenky na dávno ztracenou bujnou kštici zavrhl jako marnivost nehodnou pravého služebníka Božího, oblékl si svou tmavou bundu, ještě jednou se ohlédl do zrcadla a zhasnul světlo. Vyšel ze dveří, přibouchl a začal hledat v kapse klíče.
Kostel vypadal jako velká šedá kočka. Lars cítil, jak se na něj dívá slepýma očima oken. Rychle schoval ruce do kapes bundy, prudce se otočil a svižným krokem vyrazil přes trávník ke svému autu. Z okna nejbližšího domu ho pozoroval jakýsi starý muž s mírně potměšilým výrazem v obličeji. Lars nechápal, jak může být ten člověk v takové zimě jen tak vykloněný z okna jakoby nic. Soudil, že jediné vysvětlení je, že je buďto velmi otužilý anebo blázen. A v jeho věku... Vždyť mu musí být alespoň osmdesát. Ta vrásčitá tvář, ruce založené klidně na parapetu, ctihodný plnovous a špičatý nos, to vše Larse kdoví proč nějak znepokojovalo. Stařec si všiml knězova pátravého pohledu a lehce mu pokynul hlavou na pozdrav. Lars s mírným zaváháním gesto opětoval.
Přidal do kroku a v kapse pevněji sevřel svazek klíčů. Po hmatu zmáčkl tlačítko dálkového ovládání a jeho auto se s jemným zakviknutím odemčelo. Nastoupil, odemkl volant a nastartoval. Nechal chvíli běžet motor, aby se před cestou trochu zahřál. Přitom uvažoval, zda starce někdy viděl na některém ze svých kázání. K pravidelným návštěvníkům rozhodně nepatřil - své farníky znal Lars více než dobře. Převážnou většinu znal jménem a těch několik málo ostatních dokázal alespoň přiřadit k místům, kde při mši obvykle sedávali. Měl pocit, že muže snad párkrát zahlédl, jak čas od času stává v hloučku pozdních příchozích a čumilů, který se při větších svátcích tvořil těsně za chrámovými dveřmi. Dobrý, zbožný křesťan to jistě nebude, když bydlí hned naproti kostelu a přitom na mši svatou nechodí.
Lars si odfrkl, zařadil rychlost, odpíchl se od chodníku a rozjel se směrem k domovu. Takové vlažné duše neměl moc rád. Zastával názor, že člověk má buďto v Boha věřit a potom má pravidelně světit obřady, nebo má být pohan jak se patří a potom nemá v domě Božím co dělat. Vůbec mu přitom nevadilo, že s podobnými názory by mezi prvními křesťany asi zrovna nezapadl. Ale co, Lars měl svá léta, své ovečky, svou ženu Viktorii a dcerku Ronju a to mu ke štěstí stačilo. Byl jak se říká mužem zvyku. Cestou domů, která mu netrvala ani deset minut si pastor Lars stihl zrekapitulovat ještě jednou průběh celé dnešní mše. Paní G. se nemodlila tak vroucně jako obvykle. Zdála se rozrušená a vypadalo to, že ji něco trápí - snad by bylo vhodné si s ní promluvit... Zjistit, o co jde, co jí leží na srdci... A jak se měl B. k té mladé F... Ha. Třeba se může brzy těšit na novou svatbu! Tak a podobně Lars uvažoval, když se svou červenou Toyotou parkoval na vyhrazeném místě před domem.
Zamčel centrál a křepce vyběhl krátké schůdky k domovním dveřím. Předtím si ani neuvědomil, jaký měl vlastně hlad, ale teď už se vážně těšil na večeři. Viktorie určitě už prostřela a jenom čeká na něj - jako obvykle. Viktorie byla podle Larse ta nejlepší kuchařka na světě. Zmáčkl kliku a otevřel dveře. Začichal ve vzduchu, aby odhadl, co bude dobrého - ale nic necítil. Ani pečínka, ani rajčatová omáčka. Nic. Lars necítil vůbec nic. Co se děje?
"Viktorie? Miláčku...?"
Sundal si bundu, pověsil ji na věšák, vyšel tři strmé schody z předsíně do haly a nakoukl do obýváku. Nikdo. Kuchyňský kout vypadal opuštěně. Na plotně žádný hrnec, nic. Televize vypnutá, pohovka prázdná. Židle u stolu z modré skandinávské borovice mírně vysunuté nakřivo do místnosti. Drobné předměty jejich společné domácnosti poházené na obvyklých místech.
"Viktorie? Ronjo?" Lars se chytil zábradlí a začal stoupat do patra. V ložnici bylo rozsvíceno, tak zlehka stiskl kliku a otevřel dveře.
Viktorie sedí obkročmo na obrácené židli u okna. Dívá se ven do houstnoucího šera a mlčí. Úzká ramena, rovné vlasy. Vrásky kolem očí. "Viktorie, copak je, miláčku?" Lars k ní přistoupí a skloní se nad ní. Do nosu jej udeří nezaměnitelný pach alkoholu. "Viktorie? Ty jsi zase pila?" Jeho hlas zhrubne. Viktorie se nehýbe - její pohled je zcela prázdný. Kdybychom nevěděli, jak se věci ve skutečnosti mají, mohli bychom si myslet, že Lars, ten nešťastný mučedník Boží, že je nějaký směšný aranžér a Viktorie je jeho figurína, model, loutka. Viktorie pomalu zvedne pohled a pokouší se ostřit.
"Larsi?" Její hlas je rozmazaný chlastem, zastřený, mastný a nepříjemný jako rozbitá ústa...
Kněz zkřiví obličej do zvířecí grimasy a vycení přitom zuby. "Je mi z tebe na blití," vyštěkne a na jeho čele se objeví pulzující žíla. "Ty že máš být má žena? Ty ožralá flundro!" Jeho paže vystřelí do vzduchu a udeří loutku do tváře celou plochou dlaně. Viktorie sletí ze židle jako hadrový panák. její tvář, zrudlá alkoholem, začíná blednout na místě, kam dopadla manželova ruka. Lars je viditelně nepříčetný vzteky. Křičí. Spílá jí do sviní a kurev. Znovu a znovu vylívá svůj hněv na ochablé postavě pod ním. Padají další rány. Facky. Pěsti. Kopance. Viktorie vzlyká. Na obranu nemá dostatek sil. Její tvář je mokrá slzami, soplem, slinami a krví. Muž ji nakonec popadne za vlasy a vleče ji k posteli... Povalí ji na břicho a rozepne si poklopec. Viktore zatne zuby. Ví co přijde. Tak, jako vždycky.
Sunday, 29 March 2009
stařec a růže
Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.
Monday, 2 March 2009
noctambul
Skřípavý hlas ženy bez minulosti se při styku s mrazivým nočním vzduchem tříští jako kus ledu, který padá z okraje střechy. Muž, něco přes třicet, černá kožená bunda pošitá cvoky. Vlasy do culíku. Plnovous.
"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.

"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.
Sunday, 22 February 2009
večírek
V očích všech zní smutek, povadlé tváře a duše zlomené. Tak staří si připadají a přitom jim není ani třicet let. Sedí kolem stolu a vzpomínají na doby, kdy bývali mladí. Starci v mladých tělech. A v jejich očích jim zní jen smutek. Nepředstírají. Jsou už takoví. Vzpomínají na ztracené přátele a mluví o nich, jako by byli mrtví. Někteří z nich snad už jsou. Mrtví. Ztracení na dnech láhví a v šitu šlukovek. Bez pomoci, bez reflexe, řítí se vstříc vlastní zkáze. A to byli ještě před několika lety tak plní života!
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.
Sunday, 11 January 2009
malé radosti
Křik krkavců kráčí středem nebe.
Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.
Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.
Déšť se skryl v prázdné zřítelnici lebky a jeho šum, znásoben jejími stěnami se odrazil tisícerou ozvěnou jako příliv oceánu mokrých hlasů. Pootočil hlavu. Přehlédl zástup náhrobních kamenů, přikrčil se a jediným cvaknutím rozžal zapalovač, který vzápětí přiložil k lačným ústům a nasál vřelý plamen skrze tabákový smotek cigarety. Sklidil zapalovač zpět do kapsy kalhot a ležérně se opírajíc o lopatu, dlouze vyfoukl kouř. Nemyslel venkoncem na nic. Jeho vědomí halil stejný závoj deště, jaký se pomalu snášel na čerstvě vykopanou jámu před jeho chodidly. Ta nestvůrná ústa otevřeného hrobu, která se jej zdála už už pohltit, jako by k němu ve skutečnosti šeptala uklidňující slova, jimž jen on sám mohl rozumět. V pažích cítil příjemnou únavu, jakou cítí jen fyzicky pracující člověk, který právě lopatou vepsal do kypré černé prsti svůj pomíjivý podpis. S každým dalším potáhnutím, nikotinového dýmu se mu pomalu vracela síla, jeho postoj se zpevňoval, hlava se zdvíhala a plíce mocně nasávaly ten životadárný jed a předávaly jej dál. Krev jej nesla k jeho srdci, mozku a dalším orgánům, aby tam vykonal své vlastní podivuhodné dílo.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.
"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.
"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.
Tuesday, 30 December 2008
první noční můra, kterou si pamatuju
Kdy se mi tato noční můra zdála si nejsem přesně jistý. Byly mi tři roky? Dva? Čtyři? Kdo ví, nejspíš ne víc. Pamatuji se, že když jsem se z ní probudil, byl jsem ve své dětské postýlce. Takové té s vysokými bočnicemi po všech čtyřech stranách, aby dítě nevypadlo.
Potácel jsem se temným tunelem, na jehož konci slabě zářila jiskra světla. Strop se náhle začal svažovat a já se tak musel spustit na kolena a plazit se po všech čtyřech. Jít za světlem byla má jediná možnost záchrany. Za mnou zněla kovovým echem tma jako sametová pokrývka. Neprostupná, neprodyšná, vedoucí až někam do žlutých chodeb pod povrchem světa, v nichž se osaměle prohání beztvaré, slepé noční můry. Tvorové bez tváří a bez očí, s nestvůrnými ústy vprostřed hrudníku, plnými včelích žihadel a se železným jazykem. Tvorové, kteří jsou vždy jednu zatáčku chodby za Vámi. Stále blízko, ale stále neviditelní - skrytí za žlutými zdmi s nekonečnou spletí odporně páchnoucích žlutých trubek.
Plazím se krok sum krok. Koleno, levá ruka, pravá ruka. Malíkovou hranu si rozškrábnu o nějaký výčnělek ostrého kovu. Zastavím se a strčím poraněnou ruku mezi rty a zkoumavě přejedu po ráně jazykem. Železitá chuť vlastní krve mne laškovně šimrá na patře a chuťových pohárcích. Znovu na všechny čtyři a dál. Ústí tunelu se blíží. Už rozeznávám ulici venku. Po chodníku jdou chlapec s dívkou a drží se za ruce. Něčemu se bezstarostně smějí. Po kočičích hlavách vozovky přihrká stará červená škodovka a zaparkuje u chodníku. Vystoupí z ní muž středního věku, natáhne se zpět do nitra vozu a vytáhne nějaký balík. Do tváře mu není vidět, ale všimnu si, že má veliké ruce. Jako dvě lopaty. Přistoupí k ústí tunelu, vší silou do něj šoupne balík a pošle jej tak mým směrem. Nevím proč, ale skrčený tiše klečím na místě a čekám, až za ním zabouchnou dvířka škodovky, která vzápětí po krátkém zakašlání nastartuje a odpíchne se od chodníku. Teprve pak pokračuji směrem k ústí tunelu, ke světlu, k temnému čtverci balíku, který mi nyní leží v cestě.
Nemohu jej nijak oblézt, neboť je najednou zničeho nic jaksi příliš velký. Není jiného vyhnutí - abych se dostal ven, musím se dotknout toho žlutavého voskovaného papíru, který tvoří jeho obal a pokusit se jej nějak odstrčit stranou, nebo jej snad dokonce budu muset vystrkat až k ústí tunelu a tam jej před sebou vyhodit ven. Na omak je balík měkký, lepkavý a jaksi podivně teplý. V příšeří tunelu se podívám na ruku, jíž jsem se jej dotknul. Je rudá čerstvou krví. To jsem se snad prve tak moc pořezal? Najednou si uvědomím, že i pod koleny cítím vlhkost. Ta krev vytéká z toho balíku! Začnu křičet a to už se balík sám od sebe rozpadá a já se dívám na zničené, zmučené torzo lidského těla bez hlavy a bez končetin. Ječím, řvu, seč mi plíce stačí. Přede mnou krvavá hrůza, za mnou temný tunel plný nočních můr. A světlo? Světlo je na dohled, ale nikoliv na dosah.
Potácel jsem se temným tunelem, na jehož konci slabě zářila jiskra světla. Strop se náhle začal svažovat a já se tak musel spustit na kolena a plazit se po všech čtyřech. Jít za světlem byla má jediná možnost záchrany. Za mnou zněla kovovým echem tma jako sametová pokrývka. Neprostupná, neprodyšná, vedoucí až někam do žlutých chodeb pod povrchem světa, v nichž se osaměle prohání beztvaré, slepé noční můry. Tvorové bez tváří a bez očí, s nestvůrnými ústy vprostřed hrudníku, plnými včelích žihadel a se železným jazykem. Tvorové, kteří jsou vždy jednu zatáčku chodby za Vámi. Stále blízko, ale stále neviditelní - skrytí za žlutými zdmi s nekonečnou spletí odporně páchnoucích žlutých trubek.
Plazím se krok sum krok. Koleno, levá ruka, pravá ruka. Malíkovou hranu si rozškrábnu o nějaký výčnělek ostrého kovu. Zastavím se a strčím poraněnou ruku mezi rty a zkoumavě přejedu po ráně jazykem. Železitá chuť vlastní krve mne laškovně šimrá na patře a chuťových pohárcích. Znovu na všechny čtyři a dál. Ústí tunelu se blíží. Už rozeznávám ulici venku. Po chodníku jdou chlapec s dívkou a drží se za ruce. Něčemu se bezstarostně smějí. Po kočičích hlavách vozovky přihrká stará červená škodovka a zaparkuje u chodníku. Vystoupí z ní muž středního věku, natáhne se zpět do nitra vozu a vytáhne nějaký balík. Do tváře mu není vidět, ale všimnu si, že má veliké ruce. Jako dvě lopaty. Přistoupí k ústí tunelu, vší silou do něj šoupne balík a pošle jej tak mým směrem. Nevím proč, ale skrčený tiše klečím na místě a čekám, až za ním zabouchnou dvířka škodovky, která vzápětí po krátkém zakašlání nastartuje a odpíchne se od chodníku. Teprve pak pokračuji směrem k ústí tunelu, ke světlu, k temnému čtverci balíku, který mi nyní leží v cestě.
Nemohu jej nijak oblézt, neboť je najednou zničeho nic jaksi příliš velký. Není jiného vyhnutí - abych se dostal ven, musím se dotknout toho žlutavého voskovaného papíru, který tvoří jeho obal a pokusit se jej nějak odstrčit stranou, nebo jej snad dokonce budu muset vystrkat až k ústí tunelu a tam jej před sebou vyhodit ven. Na omak je balík měkký, lepkavý a jaksi podivně teplý. V příšeří tunelu se podívám na ruku, jíž jsem se jej dotknul. Je rudá čerstvou krví. To jsem se snad prve tak moc pořezal? Najednou si uvědomím, že i pod koleny cítím vlhkost. Ta krev vytéká z toho balíku! Začnu křičet a to už se balík sám od sebe rozpadá a já se dívám na zničené, zmučené torzo lidského těla bez hlavy a bez končetin. Ječím, řvu, seč mi plíce stačí. Přede mnou krvavá hrůza, za mnou temný tunel plný nočních můr. A světlo? Světlo je na dohled, ale nikoliv na dosah.
Sunday, 14 December 2008
Grafomaniakální psycho aneb Svetr, sirka, pálenka…
Vysvětlivka: Do dnešního dne minimální zlepšení psychického stavu. Ovšem protože v takových chvílích člověk dělá nejrůznější věci, aby se zabavil, našel jsem na svém počítači něco, co jsem napsal kdysi, zhruba v době, kdy mi odeznívalo poslední psycho. Inspirativní...
Svetr, sirka, pálenka…
Rozhodl jsem se vyhodit svůj svetr do smetí. Byl už celkem špinavý. Mám ten pocit, že dokonce zapáchal. Nač však hned volit velká slova, že? Řekněme, že prostě pamatoval lepší časy. Ale jak jsem tak stál u popelnic, připraven zanechat ten kus oděvu bezdomovcům, začalo mi jich být trochu líto. Ne bezdomovců, těch ne, těch je mi líto už dávno. Myslím líto těch let, která se mnou můj věrný svetr zažil.
Byl cítit olejem z friťáku, který jsem jím vyčistil odpoledne, já ale místo toho ucítil svěží vůni rozkvetlé louky, po které jsem kdysi rázoval se svými přáteli. Ve vzduchu se vznášelo aroma volně rostoucího oregána. My se dřeli s batohy do kopce, funěli a já proklínal idiota, který designoval krajinu kolem mne. Přede mnou se hýbala postava mě více než povědomá. Postava figurující ve všech mých erotických fantaziích toho týdne.
Ano, i tohle byl můj svetr. Mé hipízácké já, které jsem držel v náručí. Smích a korálky. Oujé, sentimentalita je fajn věc. Zamáčkl jsem slzu dojetí, ale musel jsem to udělat. Vyňal jsem ze záňadří baňatou láhev... Protože jsem nechtěl pustit svetr, opřel jsem si ji o prsa a volnou rukou ji odzátkoval. Zvedl jsem ji k ústům. Pořádně jsem si vychutnával nebývale přesnou koordinaci své ruky. Tu slast přiblblého valčíku masa. Přitiskl jsem hrdlo lahve na svá dychtící ústa. Došlo k další extenzi a pronaci několika svazků mých svalových vláken. Láhev se vztyčila nad mou tváří jako fénix zrozený z popela. A přesně jako fénix i ona byla plná vroucího ohně, který mi sežehl vnitřnosti. Serval jsem tu bájnou nestvůru ze své hlavy a toporně se nadechl. Položil jsem svetr na šedivé víko onoho plastikového hranolu, kterému se z nedostatku jiných, přesnějších výrazů, stále říká popelnice. Potom jsem s dlouhodobě cvičeným zamyšleným výrazem vylil zbytek fénixova ohně na svůj ušmudlaný svetýrek, odhodil láhev do kouta a poodstoupil.
Je vždy praktické vědět, kde máte zrovna sirky. Já je nosím vždy v pravé dolní kapse mých navy blue cargo kalhot (Kenvelo, 1200,- Kč). Pokud se nalézáte v divočině a pronásleduje vás smečka vlků, můžete je potom zastrašit hořící větví. Když jste naopak na širém moři a blížíte se na svém vratkém člunu k neznámé pevnině, je dobré mít jistotu, že když už pojmenujete tuhle hroudu Ohňová země, bude to mít alespoň pořádný důvod.
A existuje rovněž důvod, proč jsem zrovna tady, a proč potřebuji sirky. U nás v domě zcela náhle vypnuli topení… Usmějete se a možná se i optáte: „Proč Vám, mistře, vadí vypnuté topení?“ A já vám odpovím: "Možná je mi semotamo zima, no tak co?“ Ale vy v hloubi svých malých zčernalých srdcí víte, že to není to, co mě na chladném doteku radiátoru pálí ze všeho nejvíc. Ne. Je to ona ošklivá diskrepance v čase a prostoru, která mi dělá starosti. Řekněme, že mi vadí jisté esoterické vlny, které okolo sebe vyzařuje ta trhlina v samotné materii vesmíru, která, jak cítím, se kolem mne neustále rozšiřuje. Nakonec z ní bude, obávám se, rozšklebená hnisavá rána, zející jícen nekonečna, který mně bude chtít pohltit.
Tohle sídlištní pseudoměsto se totiž jmenuje Žárov. A mě nenasere nic tak jako nepřesně pojmenované věci. Možná jsem to zdědil po předcích, protože se říká, že němčina je téměř puntičkářský jazyk a v mých žilách koluje více než ein viertel echtes Deutches Blut. Já osobně si ale myslím, že je to tím, že už jsem zkrátka takový. A právě proto jsem se rozhodl k tomu jedinému správnému činu. Teď se všichni zahřejeme, drazí sousedé. Ano i vy, paní Pohanková. A propos, paní Pohanková, myslím, že vy mě už svým věčným bušením smetákem do stěny dlouho srát nebudete.
Vytahuji z krabičky sirku. Opřu ji zlehka o škrtátko jediným precizním pohybem své paže. Realita kolem mne je napnutá k prasknutí. I sirka je vzrušením bez sebe. Toto je okamžik, pro který rostla v lese, pro který byl ten její strom rozřezán, rozmělněn a omočen v pravé Peruánské síře. Ano, toto je okamžik, pro který každá správná sirka žije. Ví, že už brzy zahraje svou dokonalou etudu o jednom herci. Rozbíhá se po běžecké dráze svého osudu. Její drama je krátké, leč vroucí. Sirka proletěla vzduchem, krátce zablikala a dopadla na můj černý kentusácký svetýreček. Chvíli nic a pak najednou prásk a on vzplane jako fagule.
Netrvá dlouho a s ním i celá popelnice, celá místnost, celý dům. Radostně běžím ven. „POMOC HOŘÍ!!!“ Křičím zplna hrdla. Lidé se valí ven na ulici, někteří volají mobilem hasiče.
Já se rochním v teplém světle požáru a nastavuji své tělo blahodárnému teplu. Ano, hýbat světem je pokaždé srdeční záležitost. Naplňuje to člověka zvláštním, sladkobolným pocitem viny a roztouženosti. Je to podobné pocitu ženicha, který ulehá s pannou. I když tahle dáma zvaná Svět už rozhodně není panna. Pravdou ale je, že každý pokus zapsat se do historie je jedinečný, neopakovatelný a proto ze své samotné podstaty panenský.
Zdá se, že každý touží po oněch příslovečných pěti minutách slávy. Ano, i já. A co je ten důvod, proč lidé touží po slávě? Je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Dokud si nás lidé pamatují, jsme stále naživu, no ne? To je přeci esence naší existence – vstupovat do mysli ostatních a zde pobývat. Pobýváme zde přeci pouze a jedině tehdy, když nás někdo vnímá. Jakmile by nás celé lidstvo začalo ignorovat a masově uvěřilo v naši neexistenci, okamžitě bychom zmizeli, stejně jako zástupy našich předků, které spolykalo zapomnění. Mnoho naivních lidí se domnívá, že pokud zanechají v tomto slzavém údolí potomka, záleží na tom. Myslí si, že pokud mají děti, žijí v nich dále, a i když jejich těla zeslábnou, zastaví se, rozpadnou, že potom skutečně nezemřou, že jejich část žije dál. To je ale jen iluze. Každý ví, že jediný život věčný má Ježíš Kristus, Cézar, Atila, Král Artuš (a ten se k získání nesmrtelnosti ani nemusel narodit) a Pepa Rádecký z Horního Dvořiště, který každý rok slaví své slavné předzrozeniny a upřímně věří, že je stvořitelem všehomíra. (A on jím taky je a největší tragédií katolické církve je, že ho ještě nestihla posadit po pravici Bóží.)
Ano. Sláva je esencí věčného bytí. Neříká se snad Bohu Ten, který dlí ve slávě? Ano. A proto jsem Autorem Velkého Londýnského Požáru i Slavného Požáru sídliště Žárov. Proto s odleskem plamenů ve skle svých brýlí tupě vraždím důchodce i matky s dětmi, které proti mně s jekotem vybíhají z plamenů. Spoušť mé značkové ostřelovací pušky Dragonov je chladná i v rostoucím vedru burácejících plamenů. Je tak hladinká a černá. Je odlitá z roztavených zubů poslední bledé Mátohy Obrovské, vyhubené sibiřskými lovci v roce 1892. Je mou paží, mými ústy i mým jazykem. Píšu jí rudě žhoucí verše do bílých hrdel křičících mužů.
Myslím na ona nespočetná akvária, jejichž obyvatelstvo se dávno uvařilo ve svých mokrých domovech. Na psy a kočky, kteří se smaží v uzamčených bytech. Na špatné komediální herce, zaznamenané na nekonečných kilometrech videopásků, kteří právě konečně letí ke hvězdám.
Mrazivým vzduchem se nese čpící pach spáleniny. Popel usedá do korun zasněžených stromů a dělá z nich černé vdovy uprostřed smutných polí.
Vzpomínám si na příběh lišky a černého kmene Indiánů Cree. Liška běžela polem. Zanechávala za sebou jasnou stopu. Běžela zrcadlem čistého vzduchu. Nad obzorem se vznášel lehký opar. Něco jako ledová fata morgána. Krajka z ledu utkaná na obrovském stavu jinovatky. Liška se otočila k západu a chvíli běžela podél zamrzlé řeky. Ve vzduchu cítila brusinky pod sněhem a vlhké zdání jara. Proběhla lesem a vyběhla do polí. Uprostřed lánu stál starý strom. Jabloň. Pokroucené větve obalené sněhem. A o kmen bylo opřeno zrcadlo. Liška se velmi podivila. Dosud znala pouze své odrazy na vodní hladině. Ty vždy ležely na zemi a když jste po nich vyjeli tlapkou, rozpadly se. Tohle bylo něco nového. Liška si sedla, zírala na zrcadlo a umrzla. To je konec toho příběhu.
Poučení je prosté: Nikdy nedej na to, co vidíš. Proto můj svetr, můj požár, jméno mého sídliště i moje já si jsou svým způsobem rovnocenné. Rovnocenné v prožitku smrti, který jsem uštědřil tolika živým bytostem.
Musel jsem své staré já zničit, aby mohlo povstat mé já nové.
Musel jsem uvést v soulad všechny nesrovnalosti ve jménech věcí. I já přijmu svou pravou podobu. Budu jako Baal, Astaroth a Azaziel - budu vládnout věnci času a vesmíru.
A to je konec tohohle příběhu. Můžeš se stát svým vlastním vládcem a Bohem, když nedáš na to co vidíš.
End 19.3.2003
Svetr, sirka, pálenka…
Rozhodl jsem se vyhodit svůj svetr do smetí. Byl už celkem špinavý. Mám ten pocit, že dokonce zapáchal. Nač však hned volit velká slova, že? Řekněme, že prostě pamatoval lepší časy. Ale jak jsem tak stál u popelnic, připraven zanechat ten kus oděvu bezdomovcům, začalo mi jich být trochu líto. Ne bezdomovců, těch ne, těch je mi líto už dávno. Myslím líto těch let, která se mnou můj věrný svetr zažil.
Byl cítit olejem z friťáku, který jsem jím vyčistil odpoledne, já ale místo toho ucítil svěží vůni rozkvetlé louky, po které jsem kdysi rázoval se svými přáteli. Ve vzduchu se vznášelo aroma volně rostoucího oregána. My se dřeli s batohy do kopce, funěli a já proklínal idiota, který designoval krajinu kolem mne. Přede mnou se hýbala postava mě více než povědomá. Postava figurující ve všech mých erotických fantaziích toho týdne.
Ano, i tohle byl můj svetr. Mé hipízácké já, které jsem držel v náručí. Smích a korálky. Oujé, sentimentalita je fajn věc. Zamáčkl jsem slzu dojetí, ale musel jsem to udělat. Vyňal jsem ze záňadří baňatou láhev... Protože jsem nechtěl pustit svetr, opřel jsem si ji o prsa a volnou rukou ji odzátkoval. Zvedl jsem ji k ústům. Pořádně jsem si vychutnával nebývale přesnou koordinaci své ruky. Tu slast přiblblého valčíku masa. Přitiskl jsem hrdlo lahve na svá dychtící ústa. Došlo k další extenzi a pronaci několika svazků mých svalových vláken. Láhev se vztyčila nad mou tváří jako fénix zrozený z popela. A přesně jako fénix i ona byla plná vroucího ohně, který mi sežehl vnitřnosti. Serval jsem tu bájnou nestvůru ze své hlavy a toporně se nadechl. Položil jsem svetr na šedivé víko onoho plastikového hranolu, kterému se z nedostatku jiných, přesnějších výrazů, stále říká popelnice. Potom jsem s dlouhodobě cvičeným zamyšleným výrazem vylil zbytek fénixova ohně na svůj ušmudlaný svetýrek, odhodil láhev do kouta a poodstoupil.
Je vždy praktické vědět, kde máte zrovna sirky. Já je nosím vždy v pravé dolní kapse mých navy blue cargo kalhot (Kenvelo, 1200,- Kč). Pokud se nalézáte v divočině a pronásleduje vás smečka vlků, můžete je potom zastrašit hořící větví. Když jste naopak na širém moři a blížíte se na svém vratkém člunu k neznámé pevnině, je dobré mít jistotu, že když už pojmenujete tuhle hroudu Ohňová země, bude to mít alespoň pořádný důvod.
A existuje rovněž důvod, proč jsem zrovna tady, a proč potřebuji sirky. U nás v domě zcela náhle vypnuli topení… Usmějete se a možná se i optáte: „Proč Vám, mistře, vadí vypnuté topení?“ A já vám odpovím: "Možná je mi semotamo zima, no tak co?“ Ale vy v hloubi svých malých zčernalých srdcí víte, že to není to, co mě na chladném doteku radiátoru pálí ze všeho nejvíc. Ne. Je to ona ošklivá diskrepance v čase a prostoru, která mi dělá starosti. Řekněme, že mi vadí jisté esoterické vlny, které okolo sebe vyzařuje ta trhlina v samotné materii vesmíru, která, jak cítím, se kolem mne neustále rozšiřuje. Nakonec z ní bude, obávám se, rozšklebená hnisavá rána, zející jícen nekonečna, který mně bude chtít pohltit.
Tohle sídlištní pseudoměsto se totiž jmenuje Žárov. A mě nenasere nic tak jako nepřesně pojmenované věci. Možná jsem to zdědil po předcích, protože se říká, že němčina je téměř puntičkářský jazyk a v mých žilách koluje více než ein viertel echtes Deutches Blut. Já osobně si ale myslím, že je to tím, že už jsem zkrátka takový. A právě proto jsem se rozhodl k tomu jedinému správnému činu. Teď se všichni zahřejeme, drazí sousedé. Ano i vy, paní Pohanková. A propos, paní Pohanková, myslím, že vy mě už svým věčným bušením smetákem do stěny dlouho srát nebudete.
Vytahuji z krabičky sirku. Opřu ji zlehka o škrtátko jediným precizním pohybem své paže. Realita kolem mne je napnutá k prasknutí. I sirka je vzrušením bez sebe. Toto je okamžik, pro který rostla v lese, pro který byl ten její strom rozřezán, rozmělněn a omočen v pravé Peruánské síře. Ano, toto je okamžik, pro který každá správná sirka žije. Ví, že už brzy zahraje svou dokonalou etudu o jednom herci. Rozbíhá se po běžecké dráze svého osudu. Její drama je krátké, leč vroucí. Sirka proletěla vzduchem, krátce zablikala a dopadla na můj černý kentusácký svetýreček. Chvíli nic a pak najednou prásk a on vzplane jako fagule.
Netrvá dlouho a s ním i celá popelnice, celá místnost, celý dům. Radostně běžím ven. „POMOC HOŘÍ!!!“ Křičím zplna hrdla. Lidé se valí ven na ulici, někteří volají mobilem hasiče.
Já se rochním v teplém světle požáru a nastavuji své tělo blahodárnému teplu. Ano, hýbat světem je pokaždé srdeční záležitost. Naplňuje to člověka zvláštním, sladkobolným pocitem viny a roztouženosti. Je to podobné pocitu ženicha, který ulehá s pannou. I když tahle dáma zvaná Svět už rozhodně není panna. Pravdou ale je, že každý pokus zapsat se do historie je jedinečný, neopakovatelný a proto ze své samotné podstaty panenský.
Zdá se, že každý touží po oněch příslovečných pěti minutách slávy. Ano, i já. A co je ten důvod, proč lidé touží po slávě? Je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Dokud si nás lidé pamatují, jsme stále naživu, no ne? To je přeci esence naší existence – vstupovat do mysli ostatních a zde pobývat. Pobýváme zde přeci pouze a jedině tehdy, když nás někdo vnímá. Jakmile by nás celé lidstvo začalo ignorovat a masově uvěřilo v naši neexistenci, okamžitě bychom zmizeli, stejně jako zástupy našich předků, které spolykalo zapomnění. Mnoho naivních lidí se domnívá, že pokud zanechají v tomto slzavém údolí potomka, záleží na tom. Myslí si, že pokud mají děti, žijí v nich dále, a i když jejich těla zeslábnou, zastaví se, rozpadnou, že potom skutečně nezemřou, že jejich část žije dál. To je ale jen iluze. Každý ví, že jediný život věčný má Ježíš Kristus, Cézar, Atila, Král Artuš (a ten se k získání nesmrtelnosti ani nemusel narodit) a Pepa Rádecký z Horního Dvořiště, který každý rok slaví své slavné předzrozeniny a upřímně věří, že je stvořitelem všehomíra. (A on jím taky je a největší tragédií katolické církve je, že ho ještě nestihla posadit po pravici Bóží.)
Ano. Sláva je esencí věčného bytí. Neříká se snad Bohu Ten, který dlí ve slávě? Ano. A proto jsem Autorem Velkého Londýnského Požáru i Slavného Požáru sídliště Žárov. Proto s odleskem plamenů ve skle svých brýlí tupě vraždím důchodce i matky s dětmi, které proti mně s jekotem vybíhají z plamenů. Spoušť mé značkové ostřelovací pušky Dragonov je chladná i v rostoucím vedru burácejících plamenů. Je tak hladinká a černá. Je odlitá z roztavených zubů poslední bledé Mátohy Obrovské, vyhubené sibiřskými lovci v roce 1892. Je mou paží, mými ústy i mým jazykem. Píšu jí rudě žhoucí verše do bílých hrdel křičících mužů.
Myslím na ona nespočetná akvária, jejichž obyvatelstvo se dávno uvařilo ve svých mokrých domovech. Na psy a kočky, kteří se smaží v uzamčených bytech. Na špatné komediální herce, zaznamenané na nekonečných kilometrech videopásků, kteří právě konečně letí ke hvězdám.
Mrazivým vzduchem se nese čpící pach spáleniny. Popel usedá do korun zasněžených stromů a dělá z nich černé vdovy uprostřed smutných polí.
Vzpomínám si na příběh lišky a černého kmene Indiánů Cree. Liška běžela polem. Zanechávala za sebou jasnou stopu. Běžela zrcadlem čistého vzduchu. Nad obzorem se vznášel lehký opar. Něco jako ledová fata morgána. Krajka z ledu utkaná na obrovském stavu jinovatky. Liška se otočila k západu a chvíli běžela podél zamrzlé řeky. Ve vzduchu cítila brusinky pod sněhem a vlhké zdání jara. Proběhla lesem a vyběhla do polí. Uprostřed lánu stál starý strom. Jabloň. Pokroucené větve obalené sněhem. A o kmen bylo opřeno zrcadlo. Liška se velmi podivila. Dosud znala pouze své odrazy na vodní hladině. Ty vždy ležely na zemi a když jste po nich vyjeli tlapkou, rozpadly se. Tohle bylo něco nového. Liška si sedla, zírala na zrcadlo a umrzla. To je konec toho příběhu.
Poučení je prosté: Nikdy nedej na to, co vidíš. Proto můj svetr, můj požár, jméno mého sídliště i moje já si jsou svým způsobem rovnocenné. Rovnocenné v prožitku smrti, který jsem uštědřil tolika živým bytostem.
Musel jsem své staré já zničit, aby mohlo povstat mé já nové.
Musel jsem uvést v soulad všechny nesrovnalosti ve jménech věcí. I já přijmu svou pravou podobu. Budu jako Baal, Astaroth a Azaziel - budu vládnout věnci času a vesmíru.
A to je konec tohohle příběhu. Můžeš se stát svým vlastním vládcem a Bohem, když nedáš na to co vidíš.
End 19.3.2003
Tuesday, 8 April 2008
linie
Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...
Sunday, 23 March 2008
ploty
Tak dlouho jsme nebyli spolu, proč, to netuším. Jenom vím, že je ironie osudu, jak plochá se mi zdají najednou všechna slova, která se mi derou z konečků prstů. Přitom jsem jako nahý. Nahý a možná nemocný. Nevím. Platí snad to samé, co platí pro šváby i pro lidi? Přežiju atomový výbuch, otřepu krovky a poletím dál? Nevím.
Jediné, co vím je, že jsme už tak dlouho nebyli spolu. Chtěl bych Tě umět popsat. Do všech detailů. I když vím, že to nikdy nedokážu. Škoda. Vím, že ta slova, co mi prýští z konečků prstů jsou tak ošklivě plochá. Přitom ty samé konečky prstů Tě znají. Znají Tě líp, než jsou ochotny přiznat. Neznají všechno, to rozhodně ne! Smysl některých věcí jim doposud uniká. Ale slova, která z nich prýští jsou tak úžasně plochá. Nemají ani hloubku, ani váhu, ani chuť, ani vůni, ani dech života, tak jako Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu? Nevím.
Já si hrál na zahradě, když jsi odešla zadními dveřmi. Skákal jsem z kaluže do kaluže jako pětiletý kluk a díval se vzhůru na paprsky světla, jak pronikají listy lip jako kladiva skrz měkkou tkáň lebky. A Ty jsi zatím otevřela dveře na verandu a chvíli se na mě dívala, jak tam tak stojím se zakloněnou hlavou. A pak jsi je zas zavřela, sešla do přízemí a odešla zadními dveřmi. Jen tak, bez rozloučení, zatímco já si hrál na zahradě a skákal z kaluže do kaluže jako malý kluk. I ta vosa, co mi tehdy bzučela kolem ucha ke mně byla shovívavější, nežli Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu?
Tvé tmavé vlasy se nezachytily v zrcadle, před kterými jsi si je každé ráno česala. Tvůj dech nezůstal v přikrývkách a Tvé šaty jsou jako prázdné kukly. Visí v otevřené skříni a snad čekají, že se zase vrátíš a vezmeš je sebou tam, kam jsi odešla. Já ale dobře vím, že se už nevrátíš. Možná proto, že jsme tak dlouho byli vedle sebe a už tak dlouho jsme nebyli spolu.
Jediné, co vím je, že jsme už tak dlouho nebyli spolu. Chtěl bych Tě umět popsat. Do všech detailů. I když vím, že to nikdy nedokážu. Škoda. Vím, že ta slova, co mi prýští z konečků prstů jsou tak ošklivě plochá. Přitom ty samé konečky prstů Tě znají. Znají Tě líp, než jsou ochotny přiznat. Neznají všechno, to rozhodně ne! Smysl některých věcí jim doposud uniká. Ale slova, která z nich prýští jsou tak úžasně plochá. Nemají ani hloubku, ani váhu, ani chuť, ani vůni, ani dech života, tak jako Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu? Nevím.
Já si hrál na zahradě, když jsi odešla zadními dveřmi. Skákal jsem z kaluže do kaluže jako pětiletý kluk a díval se vzhůru na paprsky světla, jak pronikají listy lip jako kladiva skrz měkkou tkáň lebky. A Ty jsi zatím otevřela dveře na verandu a chvíli se na mě dívala, jak tam tak stojím se zakloněnou hlavou. A pak jsi je zas zavřela, sešla do přízemí a odešla zadními dveřmi. Jen tak, bez rozloučení, zatímco já si hrál na zahradě a skákal z kaluže do kaluže jako malý kluk. I ta vosa, co mi tehdy bzučela kolem ucha ke mně byla shovívavější, nežli Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu?
Tvé tmavé vlasy se nezachytily v zrcadle, před kterými jsi si je každé ráno česala. Tvůj dech nezůstal v přikrývkách a Tvé šaty jsou jako prázdné kukly. Visí v otevřené skříni a snad čekají, že se zase vrátíš a vezmeš je sebou tam, kam jsi odešla. Já ale dobře vím, že se už nevrátíš. Možná proto, že jsme tak dlouho byli vedle sebe a už tak dlouho jsme nebyli spolu.
Thursday, 10 January 2008
societas leonida
Je skutečně naším osudem stát se vždy tím, co sami nenávidíme? Stát se součástí maloburžoazní noční můry, oženit se s vlastními matkami, které nutně začneme nejdřív podvádět a posléze nenávidět? Stát se malými kolečky v dobře šlapajícím soukolí společnosti, které nás nakonec odvrhne jako nepotřebné a nechá nás chcípnout v kaluži vlastních sraček? Sociálně spravedlivá společnost není možná. Vždycky má jeden čokoládu a druhý chcípe hlady.
Thursday, 13 December 2007
piko
Nuže včera jsem se byl v rámci studentské praxe podívat k soudu. Máme totiž odevzdat "reference" (rozuměj: zápisky) z "hlavního líčení". Doposavad jsem při návštěvách našeho krásného Justičního paláce moc štěstí neměl. Buďto jsem se nachomýtl k jinému typu líčení (třeba k předběžnému projednávání obžaloby), nebo věc stála za prd. Tedy nic ve zlém, nechci být nařčen z toho, že si nevážím naší justice, nebo že jsem senzacechtivá krysa, ale když se jedná o nějaký zákaz řízení, soudce i státní zástupce to mají celé jak se říká "v piči" a vy ani nestíháte zapisovat paragrafy, protože to ze sebe všechno sypou jako z kulometu, jen aby to měli hodně rychle za sebou a mohli jít konečně na oběd, nestojí to zkrátka za ten ztracený čas.
To včera to bylo o dost zajímavější. Šlo totiž o DROGY. A to mně, po pravdě řečeno, docela zaujalo. Ne že bych byl nějaký úleťák typu JXD, co propaguje kdeco, nebo že bych byl nějaký konzervativní ňouma, co chce všem fetošům zatnout tipec. Jde prostě o čistě "profesionální" zájem. Býval jsem konec konců svého času taky dost "všech feťáků velitel" (teda co se týká psychedelik), takže můj zájem o tuhle oblast je spíše sentimentálního rázu.
Ale k věci. Na lavici obžalovaný usedl jistý Jan S., toho času bez práce. Jednalo se už o jednou odročené líčení, takže o výslech obžalovaného (nyní už odsouzeného) jsem přišel. Nicméně z průběhu jednání jsem vyrozuměl dost na to, abych si domyslel, co se stalo.
Zkrátka: pan Jan S. je známá firma. Už několikrát seděl za vaření pika, naposled mu před pár lety rozebrali varnu v Želešicích a šel si za to sednout na tři járy do Kuřima. Piko zřetelně smaží intenzivně a podle mého laického odhadu už alespoň deset let. Kořeň je dost rozloženej, vysmaženej tak, že nemůže ani pořádně artikulovat, vzhled tak na padesát, biologický věk mu tipuju kolem třiceti. Prostě klasická smažka, která je dost chytrá a zkušená na to, aby si dokázala sestrojit vlastní funkční laborku. Z kaměňa ho pustili minulý léto. Co je s podivem, že už v lednu mu filcky napíchly telefon a pak ho půl roku odposlouchávali. Na základě odposlechů k němu pak vlítli (tedy do kéru, kde bydlel se svou družkou a jejím dítětem a do jeho vlastního bejváku na Údolní) a zadrželi u něho necelý gram pika (čistého peří, žádný řezaný sračky), nějaký pixle téčka, nejrůznější chemikálie a části apecu na vaření. Vzhledem k tomu, že byl zrovna doma, rovnou mu dali klepeta a vzali ho sebou.
U soudu jsem byl přítomen výslechu tří svědků - dvou dam a jednoho gentlemana, kteří s obžalovaným mluvili telefonicky a dávali si s ním tajemné srazy. Je pravda, že všichni to vzali statečně a stáli si na svém, že "jahody z úplně jinýho pole", "voda v plechovkách", "to" či "věci" znamenaly zcela nevinné záležitosti jako košík jahod na marmeládu, ledový čaj, plínky nebo vyprané prádlo. V první fázi jsem si říkal, že s Janem S. je ámen a že všichni vypečení svědkové můžou co nevidět čekat obsílku pro křivé svědectví. Všichni od podíváni lhali, jak když tiskne. Že měl ale Jan S. šikovného právníka (nejspíš se na to nevykašlal, i když musel být ex offo - kde by smažka v rozkladu vzala na právníka, i když kdo ví...), měli to ohromně secvičené a soudce ani jednoho nenachytal. Sice storky viditelně vybájené, ale rozporů málo a v podstatných věcech si neprotiřečili:
"Pan Jan S. je hodný člověk a prima chlap. Myslela jsem, že už seká latinu. Pučoval mi love, když jsem byla v krizi a já zas jemu, když potřeboval. Vozil mi jahody. Pral pro nás prádlo. O drogách jsme se spolu nikdá nebavili. Já smažím jen občas/trošku/příležitostně/naposled v létě na oslavě. Kde beru matroš? No přece od Jugošů ve Slovanu..."
Jak říkám, celé to bylo úplně ohromné až na ten závěr. Musím se přiznat, že po řeči státního zástupce se mi navalilo. Tenhle mladej, sotva osmadvacetiletej mamrd, co mu teklo mlíko po bradě předvedl neuvěřitelnou ukázku toho, co angličtina označuje jako "self-righteousness". Pan státní zástupce si zřetelně vozí prdel v bavoráku a o realitě ulice toho ví asi tolik, jako náš pan prezident o dopadech globálního oteplování. Ovšem svůj džob nezvládl asi tak dokonale, jak si myslel, protože jeho koncepci mu obhájce totálně smetl ze stolu, když poukázal na díry v dokazování z jeho strany a zvlášť na to, že pokud Jana S. sebrali z hodiny na hodinu, nemohl mít čas zametat důkazy. Takže i když u něj našli chemikálie, misky a jiný věci, neměl toho u sebe dost na to, aby z toho poskládal celou aparaturu.
A výsledek? Soudce to vyřešil vskutku Šalamounsky, když Janu S. napařil tři járy natvrdo. A víte za co? Tipněte si. Ne - ne za to, že evidentně prodával smaho (protože z těch odposlechů by to fakt poznalo i malý děcko). Ne - ani ne za to, že vařil. Ale za to, že prý směňoval části apecu a chemikálie za smah! Hustý ne? Prý napomáhal zločinu. No a na závěr pikanterie - necelý gram pika je podle judikatury množství větší, než malé. Ha!
No lidi, já myslel, že se poseru. Typ sice prodával, ale podle toho, co vyšlo najevo u soudu (teda když odposlechy vyhodnotíme podle toho, o co skutečně šlo), to nebyly zrovna kila. Řádově mohlo jít o pár gramů měsíčně pro pár starejch přátel. Kdo z nás nezná na každým prstě deset dýlošů gandžy, co to takhle dělá, he? Přiznejte se. No a teď si představte, že to není skéro, ale že jste závisláci na smahu, každá kačka je pro vás dobrá, jste na dně, rozložený, berete minimálně gram denně, možná i víc a je vám jasný, že nemáte moc šancí. Prostě to POTŘEBUJETE! Protože když si to nedáte, tak vo sobě nevíte. A tak hrozně vás to BOLÍ! A nemyslíte na nic jinýho. A pak řekněte ne, když se vám vyskytne tahle vyhlídka:
"Okej, vemu si tady od Peciho pět dobrejch gé, vím jak na to, tak to říznu na deset a mám na tejden vystaráno. Páč jinak budu muset jít krást autorádia a do toho se mi nechce. Nechcu do kameňa, to mám za sebou. Tohle je přece ready - tihle lidi, co jim prodám, sou spolehlivý. Nejsou to kokoti, co by vykládali pičoviny do telefonu a znám se s nima už přes deset let z dob, kdy jsem byl ještě mladej a věci byly v pohodě. Všici jsme přece dospělí, ne? Dyk je nám už každýmu aspoň pětatřicet, kurva. A kde vemu na těch pět? Sakra, dyk sem si u Janči na půdě skoval před lety než mě zašili červenej fosfor. No tak to vyměním, ne? To Peci veme - stejnak by si to musel někde koupit. Dyk jinak budu muset jít krást autorádia, nebo vybílit trafiku, nebo budu muset vzít tu fušku, co mi furt cpe Kamil, ale do toho se mi nechce. Já ještě nikdy nikoho nezabil, víte...?"
No prostě BEZVA! Měl jsem skvělej pocit, že sparavedlnosti bylo učiněno za dost a s hřejivým pocitem, že jeden z těch zlých hochů je z našich ulic pryč jsem odkvačil k domovu. Tři roky v kameňu. Nic na práci. Jediná zábava je smaho, co dovnitř pašujou bachaři. Taková terapie jistě Jana S. změní v úplně nového člověka. Páni, ještě že tu justici máme. Aha, tak takhle se řeší problémy!
To včera to bylo o dost zajímavější. Šlo totiž o DROGY. A to mně, po pravdě řečeno, docela zaujalo. Ne že bych byl nějaký úleťák typu JXD, co propaguje kdeco, nebo že bych byl nějaký konzervativní ňouma, co chce všem fetošům zatnout tipec. Jde prostě o čistě "profesionální" zájem. Býval jsem konec konců svého času taky dost "všech feťáků velitel" (teda co se týká psychedelik), takže můj zájem o tuhle oblast je spíše sentimentálního rázu.
Ale k věci. Na lavici obžalovaný usedl jistý Jan S., toho času bez práce. Jednalo se už o jednou odročené líčení, takže o výslech obžalovaného (nyní už odsouzeného) jsem přišel. Nicméně z průběhu jednání jsem vyrozuměl dost na to, abych si domyslel, co se stalo.
Zkrátka: pan Jan S. je známá firma. Už několikrát seděl za vaření pika, naposled mu před pár lety rozebrali varnu v Želešicích a šel si za to sednout na tři járy do Kuřima. Piko zřetelně smaží intenzivně a podle mého laického odhadu už alespoň deset let. Kořeň je dost rozloženej, vysmaženej tak, že nemůže ani pořádně artikulovat, vzhled tak na padesát, biologický věk mu tipuju kolem třiceti. Prostě klasická smažka, která je dost chytrá a zkušená na to, aby si dokázala sestrojit vlastní funkční laborku. Z kaměňa ho pustili minulý léto. Co je s podivem, že už v lednu mu filcky napíchly telefon a pak ho půl roku odposlouchávali. Na základě odposlechů k němu pak vlítli (tedy do kéru, kde bydlel se svou družkou a jejím dítětem a do jeho vlastního bejváku na Údolní) a zadrželi u něho necelý gram pika (čistého peří, žádný řezaný sračky), nějaký pixle téčka, nejrůznější chemikálie a části apecu na vaření. Vzhledem k tomu, že byl zrovna doma, rovnou mu dali klepeta a vzali ho sebou.
U soudu jsem byl přítomen výslechu tří svědků - dvou dam a jednoho gentlemana, kteří s obžalovaným mluvili telefonicky a dávali si s ním tajemné srazy. Je pravda, že všichni to vzali statečně a stáli si na svém, že "jahody z úplně jinýho pole", "voda v plechovkách", "to" či "věci" znamenaly zcela nevinné záležitosti jako košík jahod na marmeládu, ledový čaj, plínky nebo vyprané prádlo. V první fázi jsem si říkal, že s Janem S. je ámen a že všichni vypečení svědkové můžou co nevidět čekat obsílku pro křivé svědectví. Všichni od podíváni lhali, jak když tiskne. Že měl ale Jan S. šikovného právníka (nejspíš se na to nevykašlal, i když musel být ex offo - kde by smažka v rozkladu vzala na právníka, i když kdo ví...), měli to ohromně secvičené a soudce ani jednoho nenachytal. Sice storky viditelně vybájené, ale rozporů málo a v podstatných věcech si neprotiřečili:
"Pan Jan S. je hodný člověk a prima chlap. Myslela jsem, že už seká latinu. Pučoval mi love, když jsem byla v krizi a já zas jemu, když potřeboval. Vozil mi jahody. Pral pro nás prádlo. O drogách jsme se spolu nikdá nebavili. Já smažím jen občas/trošku/příležitostně/naposled v létě na oslavě. Kde beru matroš? No přece od Jugošů ve Slovanu..."
Jak říkám, celé to bylo úplně ohromné až na ten závěr. Musím se přiznat, že po řeči státního zástupce se mi navalilo. Tenhle mladej, sotva osmadvacetiletej mamrd, co mu teklo mlíko po bradě předvedl neuvěřitelnou ukázku toho, co angličtina označuje jako "self-righteousness". Pan státní zástupce si zřetelně vozí prdel v bavoráku a o realitě ulice toho ví asi tolik, jako náš pan prezident o dopadech globálního oteplování. Ovšem svůj džob nezvládl asi tak dokonale, jak si myslel, protože jeho koncepci mu obhájce totálně smetl ze stolu, když poukázal na díry v dokazování z jeho strany a zvlášť na to, že pokud Jana S. sebrali z hodiny na hodinu, nemohl mít čas zametat důkazy. Takže i když u něj našli chemikálie, misky a jiný věci, neměl toho u sebe dost na to, aby z toho poskládal celou aparaturu.
A výsledek? Soudce to vyřešil vskutku Šalamounsky, když Janu S. napařil tři járy natvrdo. A víte za co? Tipněte si. Ne - ne za to, že evidentně prodával smaho (protože z těch odposlechů by to fakt poznalo i malý děcko). Ne - ani ne za to, že vařil. Ale za to, že prý směňoval části apecu a chemikálie za smah! Hustý ne? Prý napomáhal zločinu. No a na závěr pikanterie - necelý gram pika je podle judikatury množství větší, než malé. Ha!
No lidi, já myslel, že se poseru. Typ sice prodával, ale podle toho, co vyšlo najevo u soudu (teda když odposlechy vyhodnotíme podle toho, o co skutečně šlo), to nebyly zrovna kila. Řádově mohlo jít o pár gramů měsíčně pro pár starejch přátel. Kdo z nás nezná na každým prstě deset dýlošů gandžy, co to takhle dělá, he? Přiznejte se. No a teď si představte, že to není skéro, ale že jste závisláci na smahu, každá kačka je pro vás dobrá, jste na dně, rozložený, berete minimálně gram denně, možná i víc a je vám jasný, že nemáte moc šancí. Prostě to POTŘEBUJETE! Protože když si to nedáte, tak vo sobě nevíte. A tak hrozně vás to BOLÍ! A nemyslíte na nic jinýho. A pak řekněte ne, když se vám vyskytne tahle vyhlídka:
"Okej, vemu si tady od Peciho pět dobrejch gé, vím jak na to, tak to říznu na deset a mám na tejden vystaráno. Páč jinak budu muset jít krást autorádia a do toho se mi nechce. Nechcu do kameňa, to mám za sebou. Tohle je přece ready - tihle lidi, co jim prodám, sou spolehlivý. Nejsou to kokoti, co by vykládali pičoviny do telefonu a znám se s nima už přes deset let z dob, kdy jsem byl ještě mladej a věci byly v pohodě. Všici jsme přece dospělí, ne? Dyk je nám už každýmu aspoň pětatřicet, kurva. A kde vemu na těch pět? Sakra, dyk sem si u Janči na půdě skoval před lety než mě zašili červenej fosfor. No tak to vyměním, ne? To Peci veme - stejnak by si to musel někde koupit. Dyk jinak budu muset jít krást autorádia, nebo vybílit trafiku, nebo budu muset vzít tu fušku, co mi furt cpe Kamil, ale do toho se mi nechce. Já ještě nikdy nikoho nezabil, víte...?"
No prostě BEZVA! Měl jsem skvělej pocit, že sparavedlnosti bylo učiněno za dost a s hřejivým pocitem, že jeden z těch zlých hochů je z našich ulic pryč jsem odkvačil k domovu. Tři roky v kameňu. Nic na práci. Jediná zábava je smaho, co dovnitř pašujou bachaři. Taková terapie jistě Jana S. změní v úplně nového člověka. Páni, ještě že tu justici máme. Aha, tak takhle se řeší problémy!
soud
Toto je věk Vodnáře. Tma porazila světlo. Z otevřených ran na těle lidstva se valí hnis jako řeky Babylonu. V ulicích se smilní a ve školách excelují hlupáci. Do nebe volají hříchy tohoto zvráceného pokolení. A Bůh sedí u své obligátní misky ovesných vloček s mlékem a tupě zírá na Sezamovou ulici. Nastal čas potupných hoven!
Dnes jsem viděl člověka, kterému z tváře svítila nenávist. Byl zlomený a já ho litoval, i když k tomu vlastně nebyl důvod. Do té situace se přece dostal sám...
Dnes jsem viděl člověka, kterému z tváře svítila nenávist. Byl zlomený a já ho litoval, i když k tomu vlastně nebyl důvod. Do té situace se přece dostal sám...
Monday, 10 December 2007
dítě
Co si počít, jsem věděl málokdy. Všechno to vlastně začalo už hodně dávno. Přiznejme si to, nebyl jsem nikdy zrovna hoch, který snadno zapadne do kolektivu. To může sice znít trochu namyšleně, ale konec konců takhle to už na Blozích chodí, že se jejich autoři topí v sebeukájecích sračkách. Ale k věci. Mám pocit, že ostatní děcka se mě tak trochu bály. No ono možná bylo i proč, protože zhruba v pěti letech jsem přišel na to, že když budu hodně ječet a řvát, ostatní se leknou a utečou. Tak se ze mě stala agresivní násilnická, ale zároveň trochu podlá a vypočítavá malá sviňka.
Pamatuju si to jako by to bylo včera. Házel jsem po lidech talíře, koulel očima, pěnu u huby. Honil jsem ostatní děti s klackem nad hlavou a řval, že je zabiju. Utíkali. Asi tomu věřili. A přitom jsem se v duchu smál a říkal si, že nikdo není přece takový idiot, aby mi to celé sežral. Ale oni mi to sežrali. A když jsem na tom byl opravdu nejhůř, když jsem nejvíc ječel, nejvíc koulel očima a nejvíc prskal, cítil jsem, že je mám v hrsti. Cítil jsem, že jsem to já, kdo ovládá jejich životy. Byli moje loutky a moje živé hračky. Byl jsem malý tyran a velký terorista.
Pamatuju si to jako by to bylo včera. Házel jsem po lidech talíře, koulel očima, pěnu u huby. Honil jsem ostatní děti s klackem nad hlavou a řval, že je zabiju. Utíkali. Asi tomu věřili. A přitom jsem se v duchu smál a říkal si, že nikdo není přece takový idiot, aby mi to celé sežral. Ale oni mi to sežrali. A když jsem na tom byl opravdu nejhůř, když jsem nejvíc ječel, nejvíc koulel očima a nejvíc prskal, cítil jsem, že je mám v hrsti. Cítil jsem, že jsem to já, kdo ovládá jejich životy. Byli moje loutky a moje živé hračky. Byl jsem malý tyran a velký terorista.
Subscribe to:
Posts (Atom)
