dítě

Co si počít, jsem věděl málokdy. Všechno to vlastně začalo už hodně dávno. Přiznejme si to, nebyl jsem nikdy zrovna hoch, který snadno zapadne do kolektivu. To může sice znít trochu namyšleně, ale konec konců takhle to už na Blozích chodí, že se jejich autoři topí v sebeukájecích sračkách. Ale k věci. Mám pocit, že ostatní děcka se mě tak trochu bály. No ono možná bylo i proč, protože zhruba v pěti letech jsem přišel na to, že když budu hodně ječet a řvát, ostatní se leknou a utečou. Tak se ze mě stala agresivní násilnická, ale zároveň trochu podlá a vypočítavá malá sviňka.
Pamatuju si to jako by to bylo včera. Házel jsem po lidech talíře, koulel očima, pěnu u huby. Honil jsem ostatní děti s klackem nad hlavou a řval, že je zabiju. Utíkali. Asi tomu věřili. A přitom jsem se v duchu smál a říkal si, že nikdo není přece takový idiot, aby mi to celé sežral. Ale oni mi to sežrali. A když jsem na tom byl opravdu nejhůř, když jsem nejvíc ječel, nejvíc koulel očima a nejvíc prskal, cítil jsem, že je mám v hrsti. Cítil jsem, že jsem to já, kdo ovládá jejich životy. Byli moje loutky a moje živé hračky. Byl jsem malý tyran a velký terorista.