Showing posts with label portréty. Show all posts
Showing posts with label portréty. Show all posts

Wednesday, 15 September 2010

spáváš v trávě často?

V objetí větru se choulíš k zemi,
ocelovým nebem sladce zkonejšená;
přikrytá stébly trávy,
perutěmi ptáků,
písněmi stromů
a prachem cest...

Tvá duše se rozprostírá nad obzorem.
Pluje skrz mraky,
kroutí krk a chce ostříhat Slunci vlasy;
zapřená lokty o hvězdy,
vzpíná se na špičkách,
napjatá k prasknutí jak telegrafní drát;
její nehty se třpytí mrazivým dechem kosmu
a černobílé komety jí něžně hladí tvář..

Když Tě pak budím,
loudavě se k Tobě vrací 
- je prosycená vůní nebe;
do prsou Ti vklouzne
se spikleneckým úsměvem.

-"Prosím, otevři pusu, vyplázni jazyk a řekni 'ááá'..."
-"A pročpak?"
-"Protože jsi spolkla Slunce a chci ti vidět do očí."

Ty se usměješ, rty sevřené jak kámen;
pak s neznámou dálkou spojíš krok
a ukrytá v plameni tančíš jak snop jisker,
když Slunce pevně tiskneš v náručí...

pro Štěpánku

Monday, 7 June 2010

červánky

Horizont hoří.
Oceány ohně.
Kapky rosy věští vůni hlíny
a Tvé vlasy jsou
jak sametový smrtičas,
když stojíš nad strání
v syrové krvi podvečera.

Chřadni se mnou, má lásko.

Sunday, 16 May 2010

krutost

Máš v sobě břity nožů.
Když ti naříznu kůži,
bude vidět obnažený stroj.

Kov. Lesk krve. Čepele.
 
Krutost zahalená v nesobeckém hávu.
Paví pera a nožky pavouků:
vždyť to v očích máš pavučiny!

A tolik se bojíš smrti,
že nechodíš ani spát:
jen tak poleháváš
a bráníš se dotekům jehel,
co ti zevnitř derou kůži.

Tvé srdce už nebije:
ztuhlo v mrtvolném tichu před bouří.
Tak pojď a nadechni se prachu:.
v zubech smrt, snídáš lahev vodky.

...a přece ti v žilách koluje teplá, rudá krev.

Tuesday, 20 October 2009

naposled

Tvé paže v zahanbení objímaly
obliny tvých kolen
a déšť modrých slov
ti vzlínal po tváři.
Tvé vlasy,
prosycené kouřem z cigaret,
si přitom pohrávaly s Tvými prsty
jak slepec hledající oporu.

Hezky postaru
jsi na mne promluvila,
jakoby ses nadýchala
dechu divných dní.
Pak - vzpomínáš? -
jsi jej pohladila po vlasech
a rozloučila se se námi všemi navždy. Naposled.

Sunday, 29 March 2009

stařec a růže

Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!
Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.

Wednesday, 15 October 2008

místo činu

Prosit za odpuštění je pozdě,
má Lásko.

Už ležíš v kaluži,
zmačkaná do klubíčka,
paže zlámané
a ústa oněmělá.

Prosit o milost je pozdě,
má Lásko.

Už skončilo dějství bolesti
a Ty, přes přivřená víčka,
oči ztrápené,
svou radost jsi už měla.

Tuesday, 8 April 2008

linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...

Sunday, 23 March 2008

ploty

Tak dlouho jsme nebyli spolu, proč, to netuším. Jenom vím, že je ironie osudu, jak plochá se mi zdají najednou všechna slova, která se mi derou z konečků prstů. Přitom jsem jako nahý. Nahý a možná nemocný. Nevím. Platí snad to samé, co platí pro šváby i pro lidi? Přežiju atomový výbuch, otřepu krovky a poletím dál? Nevím.
Jediné, co vím je, že jsme už tak dlouho nebyli spolu. Chtěl bych Tě umět popsat. Do všech detailů. I když vím, že to nikdy nedokážu. Škoda. Vím, že ta slova, co mi prýští z konečků prstů jsou tak ošklivě plochá. Přitom ty samé konečky prstů Tě znají. Znají Tě líp, než jsou ochotny přiznat. Neznají všechno, to rozhodně ne! Smysl některých věcí jim doposud uniká. Ale slova, která z nich prýští jsou tak úžasně plochá. Nemají ani hloubku, ani váhu, ani chuť, ani vůni, ani dech života, tak jako Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu? Nevím.
Já si hrál na zahradě, když jsi odešla zadními dveřmi. Skákal jsem z kaluže do kaluže jako pětiletý kluk a díval se vzhůru na paprsky světla, jak pronikají listy lip jako kladiva skrz měkkou tkáň lebky. A Ty jsi zatím otevřela dveře na verandu a chvíli se na mě dívala, jak tam tak stojím se zakloněnou hlavou. A pak jsi je zas zavřela, sešla do přízemí a odešla zadními dveřmi. Jen tak, bez rozloučení, zatímco já si hrál na zahradě a skákal z kaluže do kaluže jako malý kluk. I ta vosa, co mi tehdy bzučela kolem ucha ke mně byla shovívavější, nežli Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu?
Tvé tmavé vlasy se nezachytily v zrcadle, před kterými jsi si je každé ráno česala. Tvůj dech nezůstal v přikrývkách a Tvé šaty jsou jako prázdné kukly. Visí v otevřené skříni a snad čekají, že se zase vrátíš a vezmeš je sebou tam, kam jsi odešla. Já ale dobře vím, že se už nevrátíš. Možná proto, že jsme tak dlouho byli vedle sebe a už tak dlouho jsme nebyli spolu.

Wednesday, 13 February 2008

vyhlazení

Dotek jantarové jehly na srdečním svalu mne zbavuje pohybu stejně jako soudnosti. Neodvažuji se pohnout v obavě před jeho chladným bodnutím. Můj otevřený hrudník dýchá tisíci smrady. Rána zející jako propast prázdných úst. Stačilo by jen mírně se naklonit kupředu a vše by bylo dobré.

Vyhlazení je ultima ratio rationis. Jde snad vyhladit vzpomínku? Vyrvat její kořeny z prstě života a odhodit ji jako plevel na tlející kompost zapomnění? To jistě možné je, avšak ačkoliv se snažím sebevíc, stále mi v mysli zůstává její otisk - negativ - šlápota v blátě mého mozku.

Snesl bych snad její pohled? Její dotek? Její hlas?

Její smích zní tupou ozvěnou v mé hlavě, jako bych jej slyšel včera. A ještě dutěji a výrazněji slyším hukot ticha, které mezi nás padlo jako tíživá peřina tehdy, kdy jsme se viděli naposled. Klečel jsem tehdy u jejích nohou. Zní to pateticky, ale v tom gestu nebylo ani zbla patosu. Já klečel a ona stála za mnou a společně jsme zírali vstříc temnícímu nebi, které jakoby naznačovalo náš budoucí osud.

Pokud ji už nechci nikdy v životě spatřit, pokud si nedokážu představit, že bych činil určité věci jen proto, že mi ji stále připomínají, znamená to snad, že ji stále miluji? Nebo že ji nenávidím...? Na to asi nikdy nenaleznu odpověď, protože ani jedno z toho necítím. Jsem si vědom jen onoho vyhlazení, prázdnoty, negativu, obtisku šlápoty do měkkého bláta mého mozku.

Thursday, 8 November 2007

červená

Úsměv dokáže vskutku učinit každou tvář krásnou. A nosit červené boty a kalhoty je jistě legrace. Zvlášť na podzim, protože když jdete závějí spadaného listí to může vypadat, že vám někdo ukradl nohy a z vás chodí jen tělo. Pokud k tomu přihodíte zepár dobrých skutků, hned vás může jeden mít za anděla.