linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...