Jsem roztrhán na kusy. Jak vyvržená mršina toulavého psa. Mé paže se hemží červy a mé vlasy sežral svrab. Prokletý a proklínající nesu však pochodeň dál. Raison d'etre. Vznešený výraz pro velmi prostou věc. Vznešený výraz pro věc, která mi bolestně schází. Prozřel jsem. Jsem prázdný jako vypitá sklenice. Přišel jsem o dužinu sebe sama.
V poslední době mne opět trápí zlé sny. Noční můry se jim říkat nedá. Jsou jen tíživé. Neobyčejně tíživé. Znám jejich význam, vím co mi chtějí říct. Se sny jsem konec konců pracoval v minulosti sdostatek, abych je dokázal interpretovat. Ale co mi říkají, nedokážu vyslovit. Nesmím to vyslovit, protože mne to příliš děsí.Ztratil jsem raison d'etre. Jsem zmítán silami vnějšku jako pápěří ve vichru. Vím, jaké mám možnosti: na tu první nemám odvahu, na druhou mám možná málo sil. Vím, měl jsem zemřít už dávno. Ale ačkoliv se smrti nebojím tím samým způsobem, jakým jsem se jí bával dříve, ačkoliv jsem nejméně dvakrát zemřel a znovu se probudil k životu, ačkoliv jsem pohlédl do hlubiny tmy a zapomění, přesto se smrti instinktivně štítím. Jsem jako moucha polapená v místnosti za letního odpoledne. Zmítám se proti stěnám, narážím do skla. A pootevřené okno nevidím.
Stále lpím na čemsi, čím jsem dříve býval. Stále teskním po tom, co jsem měl i neměl zároveň. A dal bych všechno, skutečně všechno za to, abych se mohl vrátit a směl se znovu dotknout, znovu pohledět, znovu se nadechnout té opojné vůně dechu jejího života. Ona byla ten nejvznešenější a nejhlubší raison d'etre, který kdy kdo může mít!
Padám a padám. Nedokážu zastavit. Marně hledám čeho se zachytit...
Znovu beru prášky. Nevím, jestli pomáhají. Znovu hulím. Znovu piju.
Nevím už asi nic a nedokážu asi ani říct nic víc.
