bestia triumphans aneb něco pro zasmání

Šepot deště splývá s Tvým dechem, synu,
když otec všech hříchů světa
Ti na čelo obtiskne svou pečeť.
Pak zaživa vyvrhne Tvé vnitřnosti
a bude s Tebou tančit valčík smrti.

Dance macabre.

Pištec zešílel a loutnista si podřezal žíly.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš udělat někoho součástí svého života.
Zachytit nit jeho mysli a vzpomínek a proplést ji s tou svou.
Ve vzájemné síti sociálních vazeb umisťuješ pasti a vrše s úmyslem
dotyčného lapit. A přitom si neuvědomuješ, nebo si nechceš uvědomit,
že čím víc se snažíš, tím víc Ti Tvůj cíl uniká.
Nakonec neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš někoho vytěsnit ze svého života.
Vykořenit poslední vzpomínku na něj, smazat jeho existenci, přetnout nit,
která Tě k němu kdysi poutala. Ale ta nit je z pavoučího vlákna, je lepkavá,
tvárná a pevnější než lana z ocele. A když se Tvůj nůž ztupí,
když jsi své nehty rozedřel do živého masa a Tvé svaly se chvějí vyčerpáním,
pak neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.