Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.
Déšť se skryl v prázdné zřítelnici lebky a jeho šum, znásoben jejími stěnami se odrazil tisícerou ozvěnou jako příliv oceánu mokrých hlasů. Pootočil hlavu. Přehlédl zástup náhrobních kamenů, přikrčil se a jediným cvaknutím rozžal zapalovač, který vzápětí přiložil k lačným ústům a nasál vřelý plamen skrze tabákový smotek cigarety. Sklidil zapalovač zpět do kapsy kalhot a ležérně se opírajíc o lopatu, dlouze vyfoukl kouř. Nemyslel venkoncem na nic. Jeho vědomí halil stejný závoj deště, jaký se pomalu snášel na čerstvě vykopanou jámu před jeho chodidly. Ta nestvůrná ústa otevřeného hrobu, která se jej zdála už už pohltit, jako by k němu ve skutečnosti šeptala uklidňující slova, jimž jen on sám mohl rozumět. V pažích cítil příjemnou únavu, jakou cítí jen fyzicky pracující člověk, který právě lopatou vepsal do kypré černé prsti svůj pomíjivý podpis. S každým dalším potáhnutím, nikotinového dýmu se mu pomalu vracela síla, jeho postoj se zpevňoval, hlava se zdvíhala a plíce mocně nasávaly ten životadárný jed a předávaly jej dál. Krev jej nesla k jeho srdci, mozku a dalším orgánům, aby tam vykonal své vlastní podivuhodné dílo.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.
"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.
"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.
No comments:
Post a Comment