Nechci nikoho vidět, nechci nikoho slyšet. Lidská společnost mě děsí a odpuzuje zároveň. Lidé, kteří byli ještě včera mými přáteli jsou mi dnes cizí. Bez dívky, s níž žiji v našem malém bytě, je mi většinou lépe než s ní. Občas jí zavolám do práce, což je mi milejší, než když je se mnou doma. Většinou na ní sotva promluvím. Když spolu sedíme u stolu a snídáme, ona něco řekne, nějakou naprostou banalitu. Já se na ni v tu chvíli utrhnu, načež mne zavalí vlna smutku a bezdůvodného strachu, beze slova vstanu a odejdu do vedlejšího pokoje. Tam se posadím na postel, nehýbu se a zírám upřeně do zdi, dokud se neuklidním. Dělám to hlavně proto, že se zoufale snažím, aby můj pohled nepadl na nic červené barvy. Červená je má oblíbená. Že se jí v takových chvílích štítím a bojím, je věc, která mne upřímně zaráží.Těsně po probuzení, nebo když ráno vyjdu z domu na prázdnou ulici, mívám záchvaty děsu. Přepadá mě bez varování. Na čele mi vystoupí pot, v ústech cítím sucho, srdce mi buší a kolena mi začínají podklesávat. Pak vždy zatnu zuby a snažím se plně soustředit na fyzickou realitu kolem. Většinou to zabere a brzy jsem zas v normálu.
Když si jdeme s přítelkyní lehnout, ona brzy usne. Já se dívám do tmy za svými víčky a v hlavě se mi odehrávají rozhovory s lidmi, se kterými jsem dlouho nemluvil. Představuju si, jak jim vykládám o tom, co dělám a jak se mám a jak mi oni zas vykládají, co všechno prožili. Většinou ale mluvím já - asi jsem špatný posluchač. Pak si uvědomím, že takhle neusnu a cíleně dám průchod hypnagogickým vizím. Celé tělo mi ztěžkne a před očima se mi začnou odvíjet surrealistické obrazy psané vodou na stříbrném písku měsíčních pouští. Hlasy lidí, se kterými jsem dlouho nemluvil ale začnou štěbetat jeden přes druhého, jako by se chtěly navzájem překřičet. Sem tam získá některý z nich navrch, ale to, co říká, nedává smysl. Připomíná mi to den, kdy jsem vedl svého schizofrenního bratrance do blázince, z úst se mu sypal slovní guláš a vytřeštěnýma očima mě prosil o pomoc. Totální afázie. Postupně zjistím, že spánek stejně nepřichází. Otevřu oči a podívám se na hodinky - už tu ležím padesát minut, dívka po mém boku tiše oddechuje a já ne a ne usnout. Vstanu, jdu do koupelny, vymočím se a v kuchyni si připravím Granko. Vypiju ho, jdu si lehnout a zkouším to celé znovu. Nic. Opět tedy vstanu, v obýváku zapnu počítač, dám si zvuk do sluchátek a pustím nějaký seriál. Čas sviští kolem. Když zjistím, že jsou tři nebo čtyři ráno, vypnu bezduché americké sračky, lehnu si do postele a konečně vyčerpaný usínám.
Zdají se mi noční můry plné násilí. Staré dobré násilí. Občas někomu chybí půlka obličeje. Někdy je můj prostřední syn zlovolně otráven. Někdy se nad nehmotnou krajinou vznáší podivné přelívající se bytosti a já se ukrývám za průhlednými skalami. Někdy ale spolu s nahou modrou ženou lovím ohnivé hady v moři hořících polámaných pušek. Když nám pak na zlatavém písku pod tmavě modrou oblohou posetou tísíci hvězdami bosá chodidla olizuje plamenný příboj, když oba bez pohnutí a beze slov hlídáme své udice, jsem plný hořkosladkého štěstí.
No comments:
Post a Comment