Tuesday 30 December 2008

první noční můra, kterou si pamatuju

Kdy se mi tato noční můra zdála si nejsem přesně jistý. Byly mi tři roky? Dva? Čtyři? Kdo ví, nejspíš ne víc. Pamatuji se, že když jsem se z ní probudil, byl jsem ve své dětské postýlce. Takové té s vysokými bočnicemi po všech čtyřech stranách, aby dítě nevypadlo.

Potácel jsem se temným tunelem, na jehož konci slabě zářila jiskra světla. Strop se náhle začal svažovat a já se tak musel spustit na kolena a plazit se po všech čtyřech. Jít za světlem byla má jediná možnost záchrany. Za mnou zněla kovovým echem tma jako sametová pokrývka. Neprostupná, neprodyšná, vedoucí až někam do žlutých chodeb pod povrchem světa, v nichž se osaměle prohání beztvaré, slepé noční můry. Tvorové bez tváří a bez očí, s nestvůrnými ústy vprostřed hrudníku, plnými včelích žihadel a se železným jazykem. Tvorové, kteří jsou vždy jednu zatáčku chodby za Vámi. Stále blízko, ale stále neviditelní - skrytí za žlutými zdmi s nekonečnou spletí odporně páchnoucích žlutých trubek.
Plazím se krok sum krok. Koleno, levá ruka, pravá ruka. Malíkovou hranu si rozškrábnu o nějaký výčnělek ostrého kovu. Zastavím se a strčím poraněnou ruku mezi rty a zkoumavě přejedu po ráně jazykem. Železitá chuť vlastní krve mne laškovně šimrá na patře a chuťových pohárcích. Znovu na všechny čtyři a dál. Ústí tunelu se blíží. Už rozeznávám ulici venku. Po chodníku jdou chlapec s dívkou a drží se za ruce. Něčemu se bezstarostně smějí. Po kočičích hlavách vozovky přihrká stará červená škodovka a zaparkuje u chodníku. Vystoupí z ní muž středního věku, natáhne se zpět do nitra vozu a vytáhne nějaký balík. Do tváře mu není vidět, ale všimnu si, že má veliké ruce. Jako dvě lopaty. Přistoupí k ústí tunelu, vší silou do něj šoupne balík a pošle jej tak mým směrem. Nevím proč, ale skrčený tiše klečím na místě a čekám, až za ním zabouchnou dvířka škodovky, která vzápětí po krátkém zakašlání nastartuje a odpíchne se od chodníku. Teprve pak pokračuji směrem k ústí tunelu, ke světlu, k temnému čtverci balíku, který mi nyní leží v cestě.
Nemohu jej nijak oblézt, neboť je najednou zničeho nic jaksi příliš velký. Není jiného vyhnutí - abych se dostal ven, musím se dotknout toho žlutavého voskovaného papíru, který tvoří jeho obal a pokusit se jej nějak odstrčit stranou, nebo jej snad dokonce budu muset vystrkat až k ústí tunelu a tam jej před sebou vyhodit ven. Na omak je balík měkký, lepkavý a jaksi podivně teplý. V příšeří tunelu se podívám na ruku, jíž jsem se jej dotknul. Je rudá čerstvou krví. To jsem se snad prve tak moc pořezal? Najednou si uvědomím, že i pod koleny cítím vlhkost. Ta krev vytéká z toho balíku! Začnu křičet a to už se balík sám od sebe rozpadá a já se dívám na zničené, zmučené torzo lidského těla bez hlavy a bez končetin. Ječím, řvu, seč mi plíce stačí. Přede mnou krvavá hrůza, za mnou temný tunel plný nočních můr. A světlo? Světlo je na dohled, ale nikoliv na dosah.

No comments: