Monday 8 December 2008

Kosmický vítr

Dnes jsem se po dlouhé době znova potácel na pokraji propasti šílenství. Z nějakého nejasného důvodu jsem zas zažíval stavy změněného vnímání. Svět měl divné barvy a všechno jsem viděl jakoby skrze nějaký tunel (ačkoliv periferní vnímání bylo nejspíš zachováno). Zvuky byly tiché, hlasy lidí zněly jako šustot muších křídel a i červi v hlíně pod mýma nohama křičeli hlasitěji než celé město kolem mě. Moji mysl ovládal sled podivných černých myšlenek zhouby, šedivé touhy a hnusu. Za mýma očima explodovaly nože, nůžky, jehly a pokroucený plech. V ústech hořko a na čele pot. V hrudi jsem cítil oheň.
Flashback to nebyl, na to byl stav moc dlouhý. Deprese taky ne, na to mi to myslelo moc jasně. I když jsem zažíval pocity, kterým pracovně říkám "impending doom", stále jsem si byl nejasně vědom, že nejspíš ten nůž ležící na kuchyňské lince neuchopím a nevrazím si ho do břicha, jako mne k tomu pudilo vnitřní pnutí rozhárané mysli. Jednu chvíli jsem už už cítil, že co nevidět začnu všude vidět krev - že dostanu tu nejpříšernější vizuální halucinaci, kterou jsem zažíval při stavech blízkých šílenství, které mi před lety přivodila kombinace dlouhodobého požívání koktejlu psychedelických drog.
Zvláštním způsobem jsem věděl, že stačí jen málo a mohu kdykoliv navázat tam, kde jsem před lety couvl. Vrhnout se do náruče šílenství. Vysmát se konvenčnímu vnímání reality a odplout tam, kam za mnou žádná jiná mysl nemůže. Mé tělo by se dost možná změnilo na obyčejnou blekotající hmotu bez mozku, bez duše, o kterou by se snad staral někdo z rodiny. Sral bych, žrádlo by do mně cpali hadičkou a prdel by mi pucovaly zdravotní sestry. Waking coma. Nebo bych spadl pod tramvaj či projíždějící auto dřív, než by mně doktoři dostali. Kdo ví.
Cítil jsem žíravé doteky Pekla na vnitřní stěně lebky. A to bez drog či alkoholu, bez vědomé snahy stav vyvolat, bez spánkové deprivace (i když v poslední době spím celkem špatně), bez bezprostředního spouštěče traumatické zkušenosti. Osobně si myslím, že to je dlouhodobý stres, který si vybírá svou daň. Pravda je, že tohle prostě zrovinka není můj rok... Budou-li se opakovat a stupňovat stavy, které jsem prožil dnes - pak možná opět prožiju změnu osobnosti, jako už jednou v minulosti. Nemohu říct, že jsem nebyl se současnou verzí toho člověka, kterého lidé znají pod mým jménem, spokojenější, než s verzí první. Ale co by tomu říkal ten starý, ten mrtvý, ten co obýval tohle tělo před tím, než to definitivně posral s LSD a pustil sem mně, to vážně netuším. Třeba i mě čeká stejný osud a taky budu nahrazen - kdo ví.
Poslední dobou mívám divné chvilky. Stavy fyzické strnulosti, kdy mou mysl ovládne myšlenka smrti, zmaru, černého smutku, ale ty zatím nikdy netrvaly celý den tak jako dnes... A poprvé od svých experimentů se Sněním jsem cítil to volání kosmických hlubin, do nichž bych mohl své vědomí ponořit a už nikdy nenajít tělo, do kterého bych se vrátil. A dnes jsem se toho volání nebál, ale byl odevzdaný.

Jdu spát. Mé tělo křičí po temném spánku zapomění...

No comments: