Doteky zla na zátylku
mně nenechají ani chvilku
spát, či bdít, či snít, či žít.
Souží mě když v jitra stínu,
chutnám hořké plody spleenu,
zlo vidím, slyším, cítím, jím.
Labyrint zla, stěny ze skla,
skřípot bot a v prachu pot,
v prstech mrazu mravenčení,
skelný pohled, hnusu chvění.
Ráno, za dne, večer, v noci,
nikdo není ku pomoci,
jak kámen klesám hloub a hloub
a ve zlu hrozím utonout.
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment