Stojíš v prázdném rámu dveří. Opíráš se o něj ramenem a cítíš, jak dřevo pulzuje vlastním životem. Za zády si intenzivně uvědomuješ prázdný prostor místnosti a trošku tě z toho šimrá v zátylku. Pohneš se tedy a vyjdeš ven do slunečního světla. Sejdeš po třech schůdcích, které už dávno měl někdo opravit. Vidíš, jak se beton drolí? Poodstoupíš směrem doleva a opřeš se pro změnu o bíle omítnutou stěnu domu. Přivřeš oči. Po tváři tě hladí vítr, který sebou přináší vůni hlíny a teplého dřeva. Stojíš sám, s rukama v kapsách, se zavřenýma očima, nepřemýšlíš o ničem moc zvláštním. Pod víčky se ti vynořují vzpomínky jako obrazy. Stíny lidí, se kterými se už nevídáš. Měl bys zvednout telefon a někomu zatraceně zavolat. Přece víš, co ti říkal doktor. Potíž je v tom, že taky víš, že doktor je trouba, co ti vlastně vůbec nerozumí. Ačkoliv je samozřejmě sám přesvědčen o opaku. A že se užíráš? Nesmysl!Otevřeš oči a tvůj pohled padne na růžový keř. Odkvétá. Chvíli přemýšlíš, co dál - pak je všechno najednou jasné. Není nic přirozenějšího, než odlepit se od stěny a jít do kůlny pro zahradnické nůžky. Chvíli se poslepu přehrabuješ v temné polici mezi šroubováky, pak sáhneš až úplně do nejvnitřnějších útrob skříně a vytáhneš je. Staré, ale funkční zahradnické nůžky s rukojetí z komunisticky ošklivého šedivého gumoplastu. Zavřeš dvířka skříňky a vyjdeš z kůlny. Nůžky držíš v levé ruce, přičemž pravou si prohmatáváš kapsy, jestli náhodou nenajdeš cigarety. Asi jsi je nechal v kuchyni, co z toho...
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.
Přistoupíš k růžovému keři, pečlivě odstřiháváš vadnoucí květy a přebytečné větvičky. Děláš to přesně jak to psali v příručce - hezky šikmo těsně nad místem, kde větévka vyrůstá ze stvolu, a to tak, aby řez byl stvolu co nejblíže a zároveň přetínal ustřiženou větévku co nejužším řezem. Nůžky cvakají, do zad se ti opírá odpolední slunce. Vraštíš obličej - skoro to vypadá, že se usmíváš.
Z čela se ti řine pot. Docela jsi se do toho zabral, stříháš a stříháš, mrtvé větvičky odpadávají na zem. Pod tvýma rukama začíná keř měnit svůj tvar. Náhle tě cosi napadne, zvedneš se a jdeš si do kůlny pro drát. Cestou zpátky sebereš z dvorku ze stružky na odvod vody několik volných valounků. Tvé ruce teď pracují s drátkem a s nůžkami, zastřihuješ, kroutíš drát, omotáváš jím kousky keře. Jeho základna se zužuje a vytahuje do výšky, střed buclatí, koruna s růžovými květy se jemně odděluje od zbytku, zakulacuje se a začíná připomínat hlavu s růžovými lístky místo vlasů. Tvé ruce tu modelují postavu. Nymfu, spletenou ze šlahounů, trní a tuhých zelenofialových lístků. Nohy jí obložíš kamínky. Ještě několik drobných úprav a stojí před tebou. Nahá, jen tvá víla.
Odkládáš nůžky stranou a díváš se do jejích zelených očí. Ona ti pohled bezostyšně oplácí. Dotkneš se jejího ramene, její tváře, jejích nohou. Prsty kopíruješ bok jejího těla. Její tmavé rty náhle puknou v krátkém úsměvu a ona zachytí tvou dlaň, která se převrací a sama vklouzne do dlaně její. Svou druhou paži ti položí na šíji, jemně tě k sobě tlačí, jako by jste se měli políbit. Její ústa se rozevírají víc a víc. Před tvým zrakem v nich vytane zelenavě černá propast plná víru okvětních plátků, hmyzích křídel, plná trní a tichých stenů pukajících poupat. Padáš do ní vpřed a snad i vzad, nevíš jak a nevíš proč. A zvuk tvého pukajícího srdce teď slyší jen tvá víla, tvá nymfa, tvůj růžový keř. Když tě najdou, už nedýcháš.
No comments:
Post a Comment