černota po půlnoci

Dnes je to několik týdnů, spíš měsíců, co nepiju a nehulím trávu. Pokud jeden nepočítá těch pár excesů. No, excesů... Jak se to vezme. Například když jsem se takhle jednou opil a zhulil se známým, pro kterýho jsou tyhle činnosti prakticky jedinou náplní dne. Chtěl jsem si vzpomenout, jak to celý vypadá. Jak nejsem zvyklej, bylo mi pak skoro na umření. A nepomohlo to. Líp mi nebylo. Tak jsem se na to vykašlal úplně. Mám pocit, že moje předchozí přesvědčení, že mám s hulením a s chlastem jakýkoli problémy, byla jen hra, kterou jsem obelhal snad i sám sebe. Nic z toho mi doopravdy nechybí - hulit ani chlastat nechci, nechutná mi to a nepřitahuje. Takže co z toho?

No, ale že mi to nechybí možná není až tak pravda. Nevím. Mám pocit, že můj život teď nestojí za nic. Dřív mě bavilo si povídat s lidma, držet s nima krok, dělat pitomosti, chlastat kafe a valit, dokud jsem nepadl. Dnes se většinou nudím, nebo jsem ze všech okolo pořádně vyděšenej. Nevím, jmožná se bez drog a chlastu zkrátka nedokážu bavit. Jediný, co vím, je že se mi to ani trošku nelíbí. Svět je jenom zaplivanej bar, plnej prázdnejch a šedivejch sklenic. Takže jestli mi chlast a hulení opravdu neschází? Možná mám pocit, že bych se měl radši začít tiše upíjet k smrti. Kdybych ale jen mohl a hlavně kdyby mi to jelo. Vymazat si mozek a zapomenout. Nemyslet. Hlavně nemyslet a nepřemýšlet. A necítit. Necítit už nenávist, vztek, smutek, strach, ani hnus. Necítit sžíravou lásku a hořkou radost, necítit už vůbec nic. Anestezie vědomí a negace života.

Dnes kámoši sjížděli speed. Já si dával matonku a nudil se. Dýler, co si sedl vedle mě, dělal před hochama ramena, že si prý zrovna tenhle večer s partnerem pro neshody dělili "firmu". Údajně měli ve skladě fetu za milion osm set tisíc. Ubožák. Přišlo mi to k smíchu a šel jsem domů.