Skřípavý hlas ženy bez minulosti se při styku s mrazivým nočním vzduchem tříští jako kus ledu, který padá z okraje střechy. Muž, něco přes třicet, černá kožená bunda pošitá cvoky. Vlasy do culíku. Plnovous.
"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.
"Kam jdeš?" ptá se ho přiožrale.
"Domů. Jdu. Musím."
"Nechoď," protahuje slabiky. Víčka očí padají dolů, hlava na stranu a vzad.
Z dechu jí smrdí cigarety.
"Říkám, že musím. Buď hodná holka." Sevře ji pevně kolem ramen. Nepolíbí ji. "Tak buď hodná holka," opakuje připitoměle. "Víš, že musím domů. Marie by se zlobila."
Na to ze sebe ona vychrlí: "Ser na Marii! Je to kurva!" a tvář se jí přitom svraští odporem. Obličej má znetvořený vztekem.
"...takhle o ní nemluv," hlesne on, pustí ji, podívá se stranou a opakuje tu svou idiotskou mantru: "Buď hodná holka."
Náhle, jako by jej jeho upřený pohled utkal ze světla pouličních svítilen, objeví se na horizontu zářící silueta nočního autobusu. Blíží se ulicí jako obrovské, hluboce oddechující zvíře. Červená linka sraženého dechu na nočním nebi. Zabrzdí a otevře dveře. Ona ale dělá, že nechce nastoupit.
"No tak už běž!" vyrazí ze sebe, jako by se jí náhle štítil.
"Ale já chci být s Tebou," téměř ho prosí.
On sebou ale trhne, jednou rukou ji drapne pod paží a skoro násilím ji vleče po schůdcích nahoru do autobusu, kde ji neurvale napůl hodí, napůl posadí na jedno z mnoha prázdných sedadel. Skloní se nad ní a sykne: "Říkám Ti, že musím domů." V tom se začnou dveře autobusu zavírat. "Kurva!" uleví si.
Na jejích rtech se ale rozhostí úsměv. Jako by vůbec nevnímala jeho hněv a vše bylo v tom nejlepším pořádku. "Vidíš? Teď jsi už jenom můj."
On se s odporem odvrátí, tupě se zahledí směrem k místu řidiče a rezignovaně prohodí: "Víš co? Uvidíme se zítra, jo?" Autobus přijíždí k další zastávce. Jakmile ošklivé hydraulické písty sepnou a rozevřou křídla dveří, vyskočí muž ven.
"Hej!" zakřičí za ním ona, jako by jej to snad mohlo zastavit. On jen mávne rukou a spolkne ho noc. A ona? Ošuntělá, s rozmazanou řasenkou a na jedné straně zcuchanými, špatně odbarvenými vlasy, se jenom podívá do temné tabule okna na svůj odraz. Svůj zrcadlový odraz. Na podchlazeném skle se kondenzuje vlhkost a může se zdát, jako by to byl její obraz, který pláče. V ústech ještě cítí nakyslou chuť jeho spermatu... ...a je zase sama.
No comments:
Post a Comment