psychedelická pohádka

Za tento text vděčím inspiraci svými sny a díly těchto autorů:
Timothy Leary, Stanisław Lem, Susanna Clarke, Richard Dawkins a Carlos Castañeda

Text vznikl postupně mezi říjnem 2009 a březnem 2010.

      V malém, avšak dostatečně významném kybernetickém království zvaném Kalkulie vládl  pevnou rukou král Golgotron. Veškeré prováděné výpočty ukazovaly, že jeho vláda bude mít významný vliv na další osud kybernetického království, což ovšem nikoho příliš nepřekvapovalo, neboť Kalkulie dosáhla za jeho časů nebývalého rozmachu a její sláva se šířila až na opačný konec galaxie. Golgotron viděl, jak se mu království pod rukama vyvíjí a mění a pokaždé, když se ráno rozhlížel z teras svého paláce, přemýšlel, jak tu krásu a harmonii zachovat i pro budoucí generace. Nebyl již mladý a bylo mu jasné, že i jeho vláda jednou skončí a že je nutné ustanovit toho správného dědice, na jehož bedrech by spočinula celá tíha Kalkulie.
      Proto povolal Golgotron tři proslulé konstruktéry a každému zadal následující úkol: aby mu sestrojil syna, dokonalého vládce a dokonalou bytost, dokonalého dědice jeho trůnu. Konstruktéři se pustili do díla. Koumali a hloubali, počítali a plánovali, kreslili nákresy a psali algoritmy programů. Když utekla nějaká doba, předstoupili před Golgotrona a sdělili mu, že každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí splnil zadaný úkol. A skutečně. Za nimi se pnuly hrudníky tří dokonalých bytostí z chromu, oceli a bioaktivní tkáně. Golgotron je přehlédl zkušeným okem, poděkoval konstruktérům a vyplatil jim smluvenou odměnu. Konstruktéři se poklonili a uctivě se vzdálili.

      Král osaměl se svými třemi kybernetickými syny. Věděl, že jej pozorně sledují a poslouchají, protože napjatě očekávají, až jim sdělí, proč povolal jejich tři vědomí do časoprostoru vesmíru. Golgotron si je zamyšleně prohlédl a potom pomalu promluvil: "Mám pro vás tři úkol. Kdo tento úkol splní a uspěje, stane se mým následníkem. Vítěz bere vše. Korunu, zemi i veškeré živé a mrtvé poklady, jimiž oplývá. Sám jsem v nejvyšší věži království zkonstruoval dokonalý myslící stroj. Tento myslící stroj oplývá neomezenou schopností senzoricky stimulovat vaše vědomí. Jakmile se k němu připojíte, pohltí vás odlišný časoprostor od toho, do nějž jste nyní povoláni. Jinými slovy - tento stroj bude dokonale simulovat odlišnou realitu. Vaším úkolem pak bude ponořit se do hlubin stroje a s jeho pomocí dosáhnout nejvyššího stupně duchovního osvícení. Kdo dosáhne cíle, ten bude mým dědicem." Tak promluvil král Golgotron.

      A skutečně. Tři kybernetičtí synové se odebrali do nejvyšší věže království a nalezli zde myslící superstroj se třemi uživatelskými rozhraními. I vzali každý svoji sadu elektrod, zapnuli se a zapojili a byli myslícím strojem vrženi do myriády vířících světů.

    

      První ze synů Golgotronových, Krutor, se ocitl uprostřed nezměrné temnoty vesmírné prázdnoty, prozářené světlem hvězd. Připadal si větší než planety, než samotné hvězdy. Ale zároveň jej tísnil bezbřehý pocit nesmírné nepatrnosti ve srovnání s nekonečným prostorem kolem. Plul v něm tiše a přirozeně jako bílá, gigantická kometa. Nastavoval své tváře vesmírnému prachu a hruď mu poškrábaly zášlehy meteorů. Krutor nevnímal, jak dlouho takto pluje. Avšak náhle si uvědomil, že v dálce vidí jakýsi zelenavý bod, který stále jasněl, zvětšoval se a protahoval... Krutor letěl blíž a blíž. Nyní to již nebyl ani světelný bod, ani vzdálený disk, ale světelná koule, která mu postupně zaplňovala výhled. Zeleně zářící těleso obepínal prstenec z drobounkých částic. Krutor v úžase spatřil, že hledí na jakousi planetu. Planeta stále rostla a rostla a Krutor se vůči ní stále zmenšoval a zmenšoval. Zachvátila jej panika - co když se sám scvrkne natolik, že jej to kosmické těleso uchvátí do své gravitační pasti a on už nebude moct volně plout nespoutaně tichým černým prostorem? Co když bude navěky donekonečna obíhat jako drobná, studená a mrtvá družice tuto neznámou stálici? Ne! Ne! Ne! Z hrdla se mu dral křik. Cítil, jak se mu napínají svaly a jak jím lomcují záchvěvy hrůzy. Těžkly mu nohy a v rukou ztrácel cit. Jeho elektronický mozek protínaly nesčetné protichůdné signály útěku a útoku. A v tu chvíli, kdy jeho děs dostoupil vrcholu, kdy se mu pokusil celý nekonečný vesmír vmáčknout do jeho spojitého vědomí, se v něm cosi zlomilo, puklo, prasklo a Krutor jako bytost přestal existovat. Zelená planeta zčernala a Krutora obestřelo nevědomí. Jeho tělo se v sále myslícího stroje sesunulo bezvládně k zemi a jen na kovové hlavě se mu tiše chvěl trs elektrod. Krutor selhal, zlomen sílou vlastního strachu.

    

      Druhý Golgotronův syn, Hypermodulátor, se zapojil a byl okamžitě přenesen do jakéhosi domu, paláce plného prachu a červotočivých trámů, plného ticha a jakési skryté zloby. Neváhal a dal se na pochod chodbami a místnostmi. Stoupal po tiše vrzajících rozviklaných schodištích a sestupoval do hlubin tajemných útrob domu. A stále, jakoby zlehka, slyšel v ozvěnách ticha jakýsi zvláštní tón. Hru, hru tichého hráče, který kdesi v končinách vymykajících se jeho mysli ladil svůj nástroj - flétnu či píšťalu - a na ni vyluzoval tiché záchvěvy hudby. Hypermodulátorovi se zalíbila skrytá píseň tohoto podivného paláce. Nechal se jí vést a táhnout vpřed jak ryba na udici rybáře. Nevzdoroval. Chtěl slyšet víc a víc oné tajemné hudby a ta sílila a mohutněla, až po dlouhé době putování moly a plísní rozežranými pokoji a zákoutími, z jejichž stěn na  něj zhlížely podivné obrazy zamračených předků, otevřel Hypermodulátor dveře a zjistil, že hledí do obrovského sálu. Ten byl plný lidí nejrůznějších vzezření a tvarů těla: starých, mladých, krásných i nezměrně ošklivých. A všichni se pohupovali v rytmu pískotu, který vycházel odněkud z rozlehlého prostoru sálu. Hypermodulátor viděl stoly plné jídla a krásné dámy v přiléhavých šatech, které se s zelenými škraboškami na sličných tvářích proplétaly mezi hosty této podivné slavnosti a roznášely poháry s vínem a různými zvláštními tekutinami, které byly zdrojem všelijakých dráždivých pachových vjemů. Golgotronův robotický syn žasl nad nádherou slavnosti, až téměř ztratil hlas, avšak pnutí jit za hudbou a vmísit se mezi hosty v sále bylo silnější, než jeho ohromení. Vplul zlehka do davu, který ho unášel kolem laskomin na zdobených talířích přímo ke středu všeho dění - skupině pištců, kteří hýčkali dav svou sametově nasládlou, extatickou melodií. Chopily se ho něčí ruce a on tančil. Tančil za zvuků fléten s nádhernou ženou, nymfou, vílou, bohyní. Vířil davem a hlava se mu v opojení klonila vzad. Byl zcela ponořen do nádhery smyslného vjemu přítomného okamžiku. Jeho vědomí, pohlceno v niterném pocitu slasti, se však začalo pomalu vytrácet a Hypermodulátor, stržen symfonií smyslů, náhle přestal vnímat kým je, kde je, co je i za jakým posláním do tajemného domu přišel. Byl přemožen májou, závojem smyslového vědomí, přeludu vlastní existence. Jeho vlastní já tiše zaniklo, když se organicky vtělilo do algoritmu generovaného myslícím superstrojem.

      Třetí syn, Akumulátor, zažil po připojení nejprve pocit běloby, která se začala zhmotňovat a konkretizovat, až se chvějivě ustálila do nekonečné pláně šustící větrem a přesýpajícím se pískem dun. Nad hlavou mu svítila luna, vydávající nepřirozený, třepotavý svit. Písek šeptal v nočním větru a všude vládl klid. Akumulátor nevěděl kam by šel, tak si sedl na místě a rozhlédl se po krajině před sebou. Poušť se zdála rozkládat do nekonečna - široký obzor plnily zvlněné závěje jemného písku, jen v nesmírné dálce bylo vidět vzdálené pohoří. Kyborg poslouchal tichou píseň pískových zrnek, které se o sebe věčně třou nesmírně malými, avšak shodně velkými ploškami svých fazet a přitom vibrují skrytou silou zvuku. Nikdy nic takového neviděl ani neslyšel. Byl stvořen velkým konstruktérem, uveden znenadání do provozu, předveden před  svého vladaře a otce a postaven prakticky před hotovou věc. Jeho programování bylo dokonalé, to ano, ale ostře si uvědomoval prázdnotu své fyzické paměti a hlavně prázdnotu svého srdce. Věděl, jak řešit nejsložitější rovnice, věděl jak vypočítat trajektorii každého zrnka písku v okruhu mnoha set metrů, zobrazit křivku koriolisovy síly, která na každé z nich působila i vektor tlaku vzduchu, ale k čemu mu to všechno bylo?

      Byl obklopen absolutní tichou kontemplativní krásou noční pouště, která jej zcela přemáhala. Pohlédl k jasným bodům hvězd nad svou hlavou. Věděl, že vše co vidí, je jen počítačová simulace, ale byla tak neskutečně reálná... Akumulátor musel smeknout před kapacitou stroje, který byl schopný vypočítat, vyprojektovat a udržovat v simultánním chodu snad celý vesmír. A ne jen jeden, ale dva, tři, mnoho vesmírů, neboť věděl, že jeho bratři jsou rovněž každý ponoření ve svém vlastním světě uvnitř myslícího superstroje. Viděl hvězdy, viděl sebe, své ruce, na jejichž ocelovém povrchu se svit luny a hvězd jasně odrážel. Kovový muž sedící v poušti strnul, když si náhle uvědomil, jak je vlastně vůči svému okolí nepatrný a bezvýznamný. Ale kupodivu ho to nijak nevyděsilo jako jeho bratra Krutora - právě naopak. To vědomí vlastní malosti a bezvýznamnosti jej naplnilo jásavým pocitem štěstí, které se mu rozlévalo žilami jako životadárný oheň. Jeho srdce se začalo tím štěstím plnit a štěstí se měnilo v lásku, kterou náhle pocítil ke všemu vesmírnému stvoření, ke každému zrnku písku kolem, k hvězdám nad hlavou i k větru, který cítil jako chladný polibek na svých tvářích. Z očí mu vytryskly slzy. Nedokázal a hlavně ani nechtěl jejich příval zastavit. Pažemi objímal svá kolena, zíral před sebe a náhle vše chápal. Bylo to přeci tak jasné...

    

      Akumulátor stál před Golgotronem. Ten se ledabyle opíral ve svém vysokém trůně, jednu nohu přehozenou přes boční opěrku, druhou nataženou před sebe. Pravou rukou si bezmyšlenkovitě pohrával se svou diamantovou korunou a točil jí kolem nataženého štíhlého ukazováku. Nakonec promluvil:

      "Ty, Akumulátore, jsi jako jediný procitl z objetí mého myslícího superstroje a vrátil ses tak do této reality. Krutor je mrtev - jeho primární pozitronové obvody jsou naprosto beznadějně spálené. Hypermodulátor snad o život bojuje, ale kdo ví. Nereaguje ani po restartu, i když fyzicky se zdá v nejlepším pořádku... " znechuceně zamlaskal. "Nuže, pověz mi konečně Akumulátore, synu můj, splnil jsi alespoň ty úkol? Dosáhl jsi nejvyššího stupně duchovního osvícení? Nebo tě mám prostě jen tak vyhlásit za kontumačního vítěze celé téhle eskapády, vzhledem k tomu, že jsi vlastně jediný  živý a zdravý kandidát na následníka, který mi zbyl? Je pravda, že této možnosti nejsem nijak zvlášť nakloněn, ale měl bys vědět, že ji zvažuji. Proto mi popravdě odpověz, synu můj:  jsi hoden stát se vládcem Kalkulie a mým nástupcem?"

      "Otče a vládče," zahřměl Akumulátorův zvučný hlas, "domnívám se, že v objetí myslícího stroje jsem prožil cosi, co bys osvícením nazval. Vědomí a vědění je v takových okamžicích neohraničené a nekonečné jako samotný vesmír. Proto i když se jedinci podaří takového stavu mysli dosáhnout, jedná se ze své podstaty o zcela nesdělitelnou věc, neboť přece už sám individuální prožitek života je zároveň nesdělitelný a nepřenositelný. Natož pak prožitek toho, co nazýváš osvícením. Nevím tedy, co si představuješ, že bych ti měl odpovědět..."

      Golgotron se zamyslel. "Synu můj,“ pravil, „odpověz mi tedy na jinou věc: není snad nekonečné vědění a nekonečné osvícení spojené s božským principem věcí? Nelze snad takovou  entitu, která je nekonečně osvícená a nekonečně vševědoucí, nazvat vpravdě bohem? A kdo právě, než entita vševědoucí a osvícená, by měla vládnout v mé zemi? Chci ze svého království učinit to nejlepší, nejspravedlivější a nejšťastnější místo v galaxii. A jak jinak mám zajistit existenci něčeho takového, než právě stvořením nekonečně vědoucího a nekonečně osvíceného vladaře? Nechápeš to, synu můj? Nechal jsem tě stvořit takového, jaký jsi a naprogramoval jsem svůj myslící superstroj tak, abys jeho prostřednictvím dosáhl právě onoho božského, nejvyššího stupně osvícení a aby ses tak stal tou nejlepší a nejspravedlivější bytostí. Mým záměrem bylo, abys dosáhl takového stavu mysli, kdy tvé vědomí bude neoddělitelné a nerozeznatelné od božského principu věcí!"

      Akumulátor se však pouze usmál a pravil: "Jak jsi bláhový, otče! Pyšný a pošetilý jsi, stvořiteli můj..."

      Golgotronovi se rozhořely líce, prudce se vztyčil nad trůnem a zvolal: "Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit? To já tě stvořil, slyšíš? To jen má vůle tě vyloupla z kadlubu nicoty a propůjčila ti dar existence! A ty jsi tak drzý, že se mi vysmíváš? Nevděčníku!"

      Robotická bytost před králem pokrčila rameny a ohradila se: "Nikoliv, otče. To není výsměch. To je jen hodnocení stavu věcí. Nemáš-li dostatek moudrosti, síly a trpělivosti k tomu, abys mne vyslechl, okamžitě odejdu a víckrát o mně neuslyšíš. Je-li to tvé skutečné přání, poslechnu tě a splním ti ho. Vím ovšem, že něco takového ve skutečnosti nechceš. Víš nejlépe sám, jakého jsi mne nechal vytvořit. Víš, že můj konstruktér vložil do mé mysli takový algoritmus, který mi přikazuje být za všech okolností upřímný, protože jedině skrze pravdu se lze dobrat skutečné podstaty věcí."

      Král se sice mračil jako kakabus, ale uvědomoval si, že jeho syn nelže Opět tedy ztěžka dosedl na podušku trůnu, nevrle Akumulátorovi pokynul rukou a ten mluvil dále: "Věz, drahý otče, že dosáhnout vědění všech věcí není možné, aniž bys ztratil svobodnou vůli. Kapacita mé mysli a paměti je v podstatě nekonečná, neboť jsem dokonalý stroj, přesně tak dokonalý, jakého mne konstruktér podle tvého zadání sestrojil. To ovšem ještě zdaleka neznamená, že jsem-li osvícený, mám možnost volby. Teorie chaosu praví, že každá příčina má svůj následek a že každý pohyb jednotlivé částice hmoty, každý sebenepatrnější výron energie, svým působením na okolí vyvolává nekonečnou kaskádu příčin a následků, která způsobuje, že vše souvisí se vším. I pohyb či nehybnost nepatrného atomu vodíku v mračnu mezihvězdného plynu na úplně opačném konci galaxie tímto způsobem přímo ovlivňuje dění v této místnosti. Ano, vše skutečně souvisí se vším, drahý otče. A nyní poslouchej: uvažujeme-li, že tato teorie je správná, pak entita, která ví ty nejmenší podrobnosti o všech jednotlivých vektorech sil v celém nekonečném univerzu, je schopna dovodit i všechny příčiny, následky a výslednice těchto vektorů, a to v čase nazad i vpřed. Tato entita tím pádem zná nejen veškerou současnost, minulost, ale zná i všechnu budoucnost. Nuže - nyní předpokládejme takovou nekonečně vševědoucí bytost. Tato bytost, protože zná skutečnou a pravou budoucnost, musí vědět nejen to, jak se bude vyvíjet dráha letu toho nejnepatrnějšího zrníčka písku v pouštní bouři, ale musí zároveň přirozeně vědět, jak se bude chovat a jednat i ona sama. A pokud ví naprosto přesně, jak se sama zachová v budoucnosti, může snad své chování modifikovat, ale pouze zdánlivě – toliko z hlediska vnějšího pozorovatele. Vůči sobě samé navždy zůstává neměnným způsobem svázána svým absolutním vědomím vlastní budoucnosti, na níž nemůže změnit zhola nic. Taková vševědoucí bytost je proto zároveň i ta v celém vesmíru nejbezmocnější.  Takže slyš, otče můj: když jsi mne nechal ponořit se do mysli tvého myslícího superstroje, skutečně jsi způsobil, že se mé vědomí otevřelo atomární rovině vnímání a já dosáhl takového stupně osvícení, který bys snad považoval za ztotožnění se s božským principem věcí. Takový popis této zkušenosti je sice jen tou nejhrubší aproximací, ale budiž.  Nuže ano, dosáhl jsem prakticky nekonečného poznání. Hvězdy nade mnou i poušť pod mýma nohama  ke mně promluvily jazykem písků času a já viděl veškerou minulost, přítomnost i budoucnost všehomíra. Má mysl se osvobodila z objetí tvého superstroje a nadsvětelnou rychlostí obsáhla nejen všechny jím simulované  virtuální světy, ale i tento náš svět takzvaně skutečný a celý mnohavesmír, který leží za ním. Takže ano, mohu říct, že jsem tvůj úkol splnil."

      Golgotron byl ohromen - ačkoliv o tomto okamžiku dlouho snil, nyní mu téměř nemohl uvěřit. Stála před ním ta dokonalá bytost, jejíž příchod předpověděly jeho výpočty a v jejíž skutečně možnou existenci se téměř neodvažoval doufat. A byl to on, který tuto bytost stvořil. Kdyby byl Golgotron už neseděl na svém trůně, posadit by se do něj stejně musel, neboť jej přepadla v té chvíli taková slabost, že by jej vlastní nohy neunesly. Vydechl tedy přidušeně: "Ach Akumulátore, synu..." Hlas se mu ale zadrhl. Polkl. "Přijmi ode mne tedy korunu i zemi Kalkulijskou se všemi živými i mrtvými poklady, kterými oplývá. Byl jsi stvořen a předurčen k tomu, aby ses stal vládcem a nyní nastal čas, abys svůj osud naplnil."

      Roztřeseně vstal, vrávoravě přistoupil ke svému kybernetickému synovi a natáhl k němu ruku, ve které držel diamantovou korunu. Akumulátor jí od něj vzal, lehce ji uchopil do dvou silných prstů a chvíli se na ni jakoby nevěřícně zadíval. Na jeho tváři pohrával lehce nepřítomný úsměv. Naznačil rukou pohyb vzhůru a Golgotron už už viděl, jak si korunu dává jeho syn na hlavu. Tu však Akumulátor pohyb paží zrychlil, protáhl jej až za záda a ke Golgotronově údivu a zděšení prudce vymrštil diamantovou korunu nahoru a za sebe. Ta, roztočená lehkým trhnutím Akumulátorova zápěstí prolétla jako zářící disk otevřeným oknem trůnního sálu a zmizela kamsi v nedohlednu.

      V králi by se v tu chvíli krve nedořezal. Jeho ústa se bezhlase pohybovala a zíral střídavě na svého syna, střídavě k oknu, v němž zmizel klenot. Pak se odrazil, jako by se chtěl za korunou vhnout,  ale nebylo to co platné. Vprostřed pohybu se zarazil, opět se otočil a rozlíceně se vrhnul na Akumulátora. Bušil jej pěstmi do jeho hrudi z chromované oceli a nejdříve na něj cosi nesouvisle křičel a poté se s pláčem sesunul svému synovi k nohám. Bylo slyšet, jak šeptá: "Proč...? Proboha proč...? Co jsi  to učinil...?"

      Tu se k němu Akumulátor sklonil, jediným trhnutím postavil vladaře na nohy a svůj kovový obličej naklonil k jeho obličeji: "Otče, pokud by to bylo možné učinit jinak, věř mi, že bych neranil tvé city a přijal vládu nad  tvým královstvím. Nezapomeň ale, že pro mne se tohle vše již stalo. Nemohl a nemohu tedy konat jinak, než právě konám. Pro mne neexistuje rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností: to je  podstata toho  strašlivého daru, který jsi mi věnoval, za nějž jsem ti však nekonečně vděčen.“ Odkašlal si. „Otče," objal jej kolem ramen, "nejvyšším zdrojem utrpení je fakt nadvlády jedné myslící bytosti nad druhou. Falešná autorita je zločin. Její potřeba je pouhá iluze, která je nám vnucena toliko pevným zvykem. Otče, tví poddaní nepotřebují krále - potřebují pouze učitele!"

      Akumulátor vládce pustil. Bylo mu jej velice líto, přesto věděl, co musí následovat a že budoucnost změnit nelze. Kybernetický buddha se otočil a dlouhým, vznešeným krokem opustil trůnní sál i Kalkulijský hrad. Věděl, že až se příště s otcem setká, bude mít v rukou zbraň  a že před ním bude stát jako rovný s rovnými po boku sešikovaných sobě podobných osvícených bytostí. Ale to už je docela jiný příběh...