Jsou tu osamělé hřbitovy,
hrobky plné němých kostí,
srdce co jde tunelem
tmou, tmou, tmou;
jak vraky lodí zevnitř umíráme,
jak zdušené srdce,
jak pomalý odchod od kůže k duši.
Jsou tu těla,
úpatí lepkavých, chladných náhrobků,
v kostech je smrt,
jak čistý zvuk,
jak štěkot bez psa,
zní v hlase jistých zvonů, jistých hrobů,
sráží se jak vlhkost, jak slzy, jak kapky deště.
Někdy vídám osamělé
rakve s napjatými plachtami
zatížené kotvami těl, ženami ve smrt oděnými,
pekaři, bílými jak andělé,
zádumčivými dívkami, co provdaly se za notáře,
rakve, co plují proti proudu vertikály řeky smrti,
té temně purpurové řeky,
jen vzhůru, s plachtami napuchlými zvukem smrti,
napuchlými tichým zvukem smrti.
Do hlaholu se vkrádá smrt
jak bota bez nohy, jak sako bez těla,
přichází a klepe na nás prstenem bez kamene, bez prstu,
přichází a křičí na nás bez úst, bez jazyka, bez krku.
A přesto její krok zní
a její šat zní, tichý jako strom.
Vím o ní málo, neznáme se dobře, často se nevídáme,
ale myslím, že její píseň má barvu mokrých fialek,
fialek, co tak dobře znají zem,
protože tvář smrti je zelená,
a pohled smrti je zelený,
s ostrou vlhkostí fialek
a s nejtemnější barvou vyčerpané zimy.
Ale smrt jde světem také převlečená za březovou metlu,
mete zem a hledá mrtvoly,
to smrt je v té metle,
je to jazyk smrti, co hledá mrtvá těla,
je to jehla smrti, co hledá svou nit.
Smrt je v kolébkách:
v těžkopádných matracích, v černých pokrývkách
žije v nich natažená, a náhle začne dout:
duje temným zvukem, který napíná povlečení
a pak postele plují k přístavu
kde čeká ona, oblečená jako admirál.
Pablo Neruda - Residencia de la Tierra (1933)
přeloženo z angličtiny za použití španělského originálu
No comments:
Post a Comment