večírek

V očích všech zní smutek, povadlé tváře a duše zlomené. Tak staří si připadají a přitom jim není ani třicet let. Sedí kolem stolu a vzpomínají na doby, kdy bývali mladí. Starci v mladých tělech. A v jejich očích jim zní jen smutek. Nepředstírají. Jsou už takoví. Vzpomínají na ztracené přátele a mluví o nich, jako by byli mrtví. Někteří z nich snad už jsou. Mrtví. Ztracení na dnech láhví a v šitu šlukovek. Bez pomoci, bez reflexe, řítí se vstříc vlastní zkáze. A to byli ještě před několika lety tak plní života!
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.