kniha mých snů

Plameny odlesků Tvého nitra
se odrážejí v mých očích
a já se propadám za nimi.
Jsi má ztělesněná touha.

Prosím, ráno probuď mne svým polibkem.

Proč Tě nedokážu popsat?
Chci Tebou listovat
jako otevřenou knihou.
Chci pokrýt Tvé tělo verši.
Verši v klínovém písmu.

Proč jen Tě nedokážu popsat?

má šíji jak píseň luny

Rozťatý sen a ve snu žal.
Prázdný klín, prázdnoty tvar...
Chceš snad vyprosit si odpuštění?

Slabý povzdech: "Miluji Tě."
Co lze říct víc?
Ty blázne! Nic.

vidím tvůj obraz v temnotách

V hloubi noci ozvy střel,

vůkol rudočerná tma.
Dřív jsem možná k světlu spěl,
však stále tonu ve svých snách.

Prosit nemá nikdy smysl:
nenávist je nenávist.
Jak zášť halí trudnou mysl,
na zádech pálí biče svist.

Tvůj obraz světím svojí krví,
ač z něj prýští hořký chlad.
Tak duše v mukách stále trpí
a v srdci sytí strašný hlad.

povzdech

Palčivá chuť vzpomínek se mi zarývá do mozku jako jestřábí pařáty do zad kořisti. Prosím smrt, aby přišla, ale ona se směje, otálí a lelkuje v nějakém pajzlu, kde si vylívá mozek z bílé lebky. Mé prsty mají vlastní pameť. Zjistil jsem, že si dokážou vybavit každou křivku Tvého těla.