pod oblohou z ebenu

Předminulé léto ve mě něco zemřelo. Něco se ztratilo jako dosud žhavé slunce na temně zeleném obzoru. Mé oči se setkaly s horizontem a z posledních několika paprsků utkaly zářící závoj podzimního nebe. A tehdy jsem Tě ztratil - odešla jsi někam, kam za tebou pošta nemůže. Někam na konec světa. Sedíš v trávě. V malém vyšlapaném kolečku trávy uprostřed stráně. Na kotnících tě šimrají lístky ostřice a ty pomalu a systematicky trháš na kousky jitrocel. Tvůj pohled je prázdný - oči pozorují oblohu, ale nevnímají a tvé prsty dál bezmyšlenkovitě trhají ten tmavě zelený lístek, jako by na něm mohly vybít všechnu tu zlost, co se v nás obou hromadila. To pláčeš nad svým hněvem, má lásko?
Já, tak daleko a přitom tak blízko na Tebe čekám a přitom se propadám hloub a hloub do tartaru beznaděje. Poslední meta je ztratit k sobě jakoukoliv sebeúctu: opovrhovat sebou jako obtížným hmyzem. A přitom se zcela bez důvodu radovat z rozkošné čistoty osamění... Noc není jen obdobím mlh a hvězdné hudby sfér - je nejen něžným strážcem osamělých srdcí, ale také studnicí rozkoše, z níž je nám odpíráno pít. Lásko! Ztratil jsem tě a přitom tě nehledám....

V tranzu hledím do zrcadel. Jak pravil jeden moudrý muž, za zrcadly se rozprostírá černá říše Zoufalství. Zoufalství vleče svoji morbidně obézní přítomnost sšeřelým temnem svého království a vidí zrcadla viset ve vzduchu jako bezpočet oken do našeho světa. Cítíš při pohledu do zrcadla taky takové to podivné pálení? Jako by se na tebe díval nejen vlastní obličej...? To na tebe civí Zoufalství, sestra a zároveň bratr Touhy, toho druhého mezihvězdného hermafrodita, žijícího v nejtemnějších zákoutích hradu Lidského Srdce. To proto, má lásko, že Zoufalství a Touha kráčí často ruku v ruce...