touha

Každý pór mého těla křičí touhou po Tobě,
mám pocit, že jsem toho tak po okraj plný,
že mi musí co nevidět puknout srdce a rozletět se na dva kusy.
Celý svět šeptá Tvé jméno
a já bych chtěl zlíbat zemi, které se dotkla Tvá noha.
Mít tak privilegium moci vedle Tebe usnout, či se vedle Tebe probudit!
Byl bych tím nejšťastnějším tvorem na Zemi...
A Ty přitom spíš jen ve vedlejší místnosti.
Leží mezi námi slabých pár decimetrů prostoru a jedna zeď.
A přitom bys stejně mohla ležet na opačném konci světa!
Výsledek by byl stejný...

slza

Tak strašně mě bolíš!
V té prosté větě se skrývá tolik hrozné pravdy.
Tak strašně mě bolíš!
Jsi jako nůž, kterým se otáčí v ráně.
Tak strašně mě bolíš!
Nesnesu jediný pohled na Tebe.
Tak strašně mě bolíš!
Chci zulíbat Tvůj úsměv.
Tak strašně mě bolíš!
Chci obejmout Tvůj život a prolít pro Tebe potoky slz.
Tak strašně mě bolíš!
Lásko! Tak strašně mě bolíš!
Tak sladce mě bolíš!

dřív, než bude pozdě

Planeme pohřebním světlem jako svíce, které někdo příliš prodloužil knot.
Naše půlnoční exposé se řítí tmou jako požár a hrozí sežehnout celý Svět.
Prosím Tě na kolenou, přiživ ten sladký plamen!
Neboť bude-li Svět zuhelnatělou mrtvolou, já chci shořet také.

Dřív, než bude pozdě.

What is it, you chose from life, old man?

Pruhy zázraků v blyštivé
temnotě sivých hvězd
zní jako hlahol zvonu.

My jsme jako drobné fazety života,
biologická informace námi proudí
jako nespoutaná řeka dat.

Zdá se nám o našem pádu
za světlem těch hvězd,
co objímají naše těla svou září
a spolu s námi se modlí

za zázraky Jara.

demi-anual

Kdo ví, co bude v září?

Teď máme duben,
čas se posunul
a zůstal tam,
kam jsme ho dali.

Ale kdo ví, co bude v září?

Teď stromy nasazují listy
a noci se krátí.
Teď sršíme štěstím
a dýcháme mládím.

Ale kdo ví, co bude v září?

Něco končí,
něco začíná,
plácnutí do vody
a rakve z olova.

A kdo ví, co bude v září?

linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...

večer

Bojím se Tě a zároveň po Tobě toužím.
Slavným výstupem velikého Amatéra se vždy začíná ta největší estráda všech dob, zvaná Láska. Proplouvá oparem složeným z lidí a míří neomylně k Tobě. Je jako elektronický ohař Raye Bradburyho, co vyčenichá každičkou nepravost. Plíží se ode mě k Tobě jako červená nit dějin.
Výbuchy ohně a ledu se ozývají svatou prázdnotou noci jako výstřely z pušky. Pronikám Tvou pavučinou, naveden jeho drahou letu a jako velký netopýr se Ti zaplétám do vlasů. Mé dlaně hledají Tvé dlaně a spolu se potápíme do oceánu zapomnění.

K zbláznění Tě miluji.
Když na Tebe pomyslím, přebíhá mi mráz po zádech. Když mi požehnáš svým polibkem, točí se mi hlava. Jsem skutečně šílený, že Tě miluji. Tvé pohledy jsou neproniknutelné jako věštba orákula a v mém srdci zasévají strach. Miluji Tě a mám z Tebe panickou hrůzu. Potí se mi dlaně jako malému klukovi. V břiše mi lítají motýli a v krku mám knedlík. Miluji Tě k zbláznění. Jsi jediná a jsi všechny ženy. Jsi můj archetypální sen.

Byl bych pro Tebe schopen vraždy.

čekání

Čekám na Tebe a Ty tu nejsi
a já vím, že nebudeš.
Včera jsem Tě viděl
a stejně mi chybíš.

ruce

Máš tak krásné ruce. Když se Tě potají držím pod kavárenským stolkem, připadá mi, že by stačil jediný neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček by mi prostě zůstal v ruce. Víš, Tvé ruce jsou jako motýlí křídla, ať to zní sebe víc kýčovitě... Ale žádné trefnější přirovnání zřejmě neexistuje. Jsou tak drobné, tak jemné, tak nádherné. Jsou jako nějaké filigránské dílo dávno mrtvého kovotepce. A přitom jsou tak teplé, tak měkké a poddajné. Tvé nehty jsou jako maličké perly, Tvé klouby jako jemné oblázky, Tvá kůže je jako samet. Tvé ruce jsou prostě tak krásné, že mě z toho až jímá hrůza. Proto Tě pustím, dřív, než si nás někdo všimne a dávám přitom pozor, abych neučinil ten osudný, neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček mi prostě nezůstal v ruce...