ten, co žije ve mě

strychnin

Prosba na kolenou zašeptaná:
šílenství v srdci a jed v ústech.
 Rty svírám strachem,
když natahuji ruku,
abych se dotkl Tvého života.

Ten jed mi stéká do hrdla.
Zalykám se jeho hnusnou chutí
a na patře laskám hořkost strychninu.

Přitom chci jen cítit Tvůj dech tepat ve své hrudi.
Z vlastních očí chci prolévat Tvé slzy
a v okamžiku prozření pak promítnout
svou duši na Tvou dlaň...

Ty ale znechucena odcházíš a já...?
Já, otráven vlastní nemotornou něhou,
v koutě jak pes umírám.

konec?

Včera jsem to celé skončil... Bylo to snazší, než jsem čekal.

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi jo. Deset let v hajzlu.

Je pravda, že před tím, než jsem se rozhodl pro tuto alternativu, jsem krátce postál v předsíni, horolezecké lano v rukou. Ale terapeut má pravdu - pro tohle to fakt nemá cenu...

Dnes jsem se balil a stěhoval. Seděla v koutě a většinou nic neříkala. Pak zas říkala spoustu věcí, které jsem neposlouchal. Byl jsem někde jinde. Daleko. Ztrácel jsem se a rozplýval ve vzduchu. Nehmotně jsem plynul tunelem do pozítří... Tak vstala a odešla.

Večer mi hodně psala. Prý našla tenhle blog a evidentně ho vzala jako osobní urážku. Změnil jsem mu adresu.

Zeptala se mě, proč jsem se tak strašně změnil? Byl jsem chvíli zaražen a pak zvolil to největší klišé:

"My oba se změnili..."

Tak takhle to vypadá, když věci končí? Asi ano.

Celý můj život se vejde do jedenácti banánových krabic.

poušť

Podívej!

Zem zmarněná od obzoru k obzoru.
Slyšíš?
To vítr kňučí naše jména:
kvílí, klokotá a tříští se o kamení.

Obklopeni bezmezným tady a teď,
nezbývá nám, než žít věčný včerejšek;
vždyť včera jsme si odhalili všechna naše tajemství
a pak je znovu nechali zavát pískem...

Mlčíš?

Však pamatuj!

My ruku v ruce vrávorali,
bořili se suchými zrnky dun,
abychom se v podvečerním chladu
nechali spoutat světlem prvních hvězd.

A potom, po setmění, v zapomění,
jsme splynuli v nekonečném ukončení.

Jen nože větru krájely mrtvolu ticha.

despair

popel

Plamenem v popeli

rány se zacelí.

V chladném sněhu objetí

se neubrání dojetí

ani ten starý neřád,

co mezi řádky

spřádá řády světovlády.

Tak pros, ach pros,

jen šeptej zvolna

aby tvá ruka byla volná,

psát prstem slova v popeli,

co staré rány zacelí.