fading light

Pomalu mizím a splývám s okolím...

Jsem jak vyčerpaný sen nebo promeškaná zima,

když v prstech mrtvých dívek hledám jemnocit.

Plynu časem od chvíle k okamžiku

a někdy bolím a někdy se zas raduji...

ale většinu času jsem jednoduše mrtvý.

A pak pomalu mízím a splývám s okolím

a s kapkami deště se vytrácím jakoby po větru.

nenávist II

Tisíckrát zemřít a umírat. Umírat bolestivou smrtí, která nemá konce a třeští agónií řetězů - ponořená do hlubiny, která bezedně civí uprostřed mořského dna. Tam zakopali tvé ostatky, ty trojská meduzo, ochraptělá zrůdo, co po nocích kradeš nemluvňata! Tam tě skryli, zakleli a zamčeli na tisíce západů. Hoříš sinalým plamenem nejchladnějšího tartaru, zrůdo, v tvém dechu hnilobné kameny našly svoji řeku! Hnuse, který neměl nikdy být! Tam zemři a shnij a udav se vlastní záštiplnou zlobou....

krutost

Máš v sobě břity nožů.

Když ti naříznu kůži,

bude vidět obnažený stroj.

Kov. Lesk krve. Čepele.
 

Krutost zahalená v nesobeckém hávu.

Paví pera a nožky pavouků:

vždyť to v očích máš pavučiny!

A tolik se bojíš smrti,

že nechodíš ani spát:

jen tak poleháváš

a bráníš se dotekům jehel,

co ti zevnitř derou kůži.

Tvé srdce už nebije:

ztuhlo v mrtvolném tichu před bouří.

Tak pojď a nadechni se prachu:.

v zubech smrt, snídáš lahev vodky.

...a přece ti v žilách koluje teplá, rudá krev.

déšť

Vůkol vlaje vlhký křik vody.
V kalužinách zbyly už jen
mokré prsty znásilněných
                          milenek 
a chlad co zalézá pod nehty.

Půjč mi svůj dech a své dlaně:
chci je nést deštěm
skryté pod kabát;
chci s nimi žehnat
prázdnotě kapek a okapů
a pak je odnést kamsi do polí.

Mezitím plosky chodidel
pleskají o chodník: vidíš?
To jsou jen běžci v dešti.
S čísly na zádech i na hrudi
jak prašivé psy nás letmo míjejí.

Nevnímají:
jsme jim cizí nebo lhostejní,
ale spíš nevidí nic
než ten promoklý provaz,
co natáhli jak cílovou pásku.

A až i ten poslední proběhne,
ten provaz pro nás ukradnu...

Když pak budeš chtít, 
můžu i tebe zahrabat,
tím provazem svázanou,
ve stínu mrtvých sedmikrás...

zvláštní den

Někdy plavu vstříc světlu,
sám a sám,
padám do propastí záře
a umírám bolestí nádhery;
vesmír se tlačí na spánky
a uniká očima
coby nekonečné oblouky duh.

Písky beznaděje
se přesýpají skrz mé prsty,
a protíkají mým tělem
jako míza
jako krev
jako láska
jako fenomenologie lidského početí.

Lehám s Lilith,
objímám anděla lásky,
prostitutku Boha
a laskám ji svým jazykem.

Propast se zvětšuje,
já padám a smršťuji se
na vědomý bod,
střed eistence,
atomární vědomí.

Postavy v kápích
se sklánějí na hranici vidění
a zvedají ze země
zkrvavené tretky.

někdy ale

Bolest; a smrt, která váhá.

Bolest; a slabé paže.

Bolest; a opovržení.

Někdy chci vidět světlo.

Někdy chci vidět konec.

Někdy ale chci spálit své srdce.

Ale bolest; a smrt, která váhá.

Ale bolest; a slabé paže.

Ale bolest; a opovržení.

malé pasti

Každý den chci zemřít o něco víc než ten předchozí. Jediná věc mne uklidňuje, a to je fakt, že v čase se s každou sekundou smrti přibližuji a vím, že není úniku. Proboha, proč nepřijde? Bojí se snad? Vždyť je tak krásná. Je nádherná a tak chladná: ano, chci ji líbat na umrlá ústa a přivinout se k jejímu povadlému poprsí. Chci, aby mne sevřela do svého kostlivého náručí a už mne nikdy neopustila. Okamžiky, kdy na ni zapomínám jsou krátké, ale já jsem věrný milenec...

magie bronzu

Kovová chuť v ústech
a dloužící se stíny.
Vlhkost hlíny
a tvé nahé, nahé nohy
a nahé paže
na kůře oskeruše.
Cigareta dohořívá
a dým ti halí tvář:
pronikáš jím celá,
uvolněná a přirozená
jak křivka hřbetu koně.
Mravenčení v prstech
a sepjaté dlaně,
kovová chuť v ústech
a letmý polibek.