unrequited love may drive you crazy

Jako hřeby do kostí,
jsou jazyky Tvých radostí;
hezky řádek po řádku
na vaječnou skořápku
popíšu ti svými slovy
kdy, kde, proč a jak to bolí.

Probereme spolu zlehka,
že jsou lidská srdce křehká;
náš rozhovor snad odhalí
čím mou lásku spoutali
a povím ti pak, třebas krátce,
proč se chci houpat na oprátce.

večírek

V očích všech zní smutek, povadlé tváře a duše zlomené. Tak staří si připadají a přitom jim není ani třicet let. Sedí kolem stolu a vzpomínají na doby, kdy bývali mladí. Starci v mladých tělech. A v jejich očích jim zní jen smutek. Nepředstírají. Jsou už takoví. Vzpomínají na ztracené přátele a mluví o nich, jako by byli mrtví. Někteří z nich snad už jsou. Mrtví. Ztracení na dnech láhví a v šitu šlukovek. Bez pomoci, bez reflexe, řítí se vstříc vlastní zkáze. A to byli ještě před několika lety tak plní života!
A tihle zatím jen sedí kolem stolu, vzpomínají na staré přátele a v očích jim zní smutek. Ztracení milenci, z nichž každý chodí s někým jiným. Chodí. Šuká. Jaký je v tom rozdíl? U stolu vedle sebe sedí šarlatáni s anarchisty, malí obyčejní lidé i svobodné matky. Jeden hubeňoučký alkoholik s vlasy barvy pochcané slámy a s ním číšnice s obrovskou prdelí, kterou před několika týdny sbalil na jedné ze svých nočních pařeb. Klape jim to spolu, nebo se tak alespoň tváří. A stejně všichni sedí u jednoho stolu a v očích jim zní smutek. Opíjí se, i když ví, že by možná neměli. Hudba hluše zní tupou kulisou a všichni se smějí. Někteří upřímně, někteří strojeně. Proplétají navzájem své myšlenky a vzpomínají. Nejvíc ze všeho vzpomínají. Jako by už nebylo dnes, ani zítra, jako by bylo jen věčně přítomné včera.

narcis a psýché

Sirých paží obětí -
- sám sebe v rukou svíráš.
To nejsou slzy dojetí,
to jen z čela svůj pot stíráš.

Dnes propad jsi snad sám sobě,
peklu co má každý z nás,
v hrudi, v hlavě, v rakvi, v hrobě,
neutečeš - ztroskotáš.

a co na to švábi?

Jsme prach a v prach se obrátíme. Bůh nás nestvořil
a modlitby našich otců do prachu padají a svíjejí se,
než je kazatel zašlápne podpatkem své boty.

Plameny hněvu, prosby o odpuštění.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Generace vyvražděné v jediném okamžiku. Holokaustu na dosah,
dav v supermarketu brakuje slevněné tenisky,
které jim všem jenom zničí nohy.

Sekera zakousnutá do dětské hlavy.
Krev, křik. Křivá zrcadla pološílených očí.

Píseň zmaru plná dechu jara.
Doutnající domy a na chodnících světlé stíny označují místa,
kde ještě včera kdosi stál.

Alespoň že ti švábi to přežili. Díky Vám!