nenávist III

A znovu promlouvá nenávist. Je šedá jako kámen a je chladná jako led. Její dotek pálí vlasy a tříští kosti. Její pohled je propastí plnou prachu a rozdrceného skla. Nelze jinak, než začít brousit nůž a přejíždět po čepeli bříškem prstu. Vezmi tu čepel, ten nůž a přilož jej ke kůži. Zatlač na něj a rychle zatáhni.  Vidíš tu rudou linku, co teď zdobí tvou tvář? Zajeď nožem hloub. Několik málo řezů - teď zatáhni, opatrně... Stahuješ si kůži z obličeje jako rudou, vlhkou plachtu, beztvarou masku. Díry očí visí zplihle jako shnilá jablka, jako slaná voda, jako pelyněk. Mačkáš ji a odhazuješ pryč jako něco nechtěného. Válí se v koutě - maso pohozené na jatkách. Odpad. Teď vezmi sůl a vetři si ji do ran. Přidej kovové špony, popel, žluč... A stejně necítíš bolest a stejně jsi stále prázdný. Zvedneš zkrvavenou karikaturu hlavy. Nenávist uhýbá pohledem a smutně kráčí pryč. Odchází do prázdnoty a koženou masku tvého obličeje si nese coby trofej... 

jeden večer a jedna noc

Chci být vzduchem a chci být trávou a hladit svým pohledem tvoji tvář. A přitom ti oči tak moc toužím vyškrábat. Jsem vlastně mrtvý a přitom tak strašně živý. A nenávidím a přitom miluji. Z mých prstů prýští krev, co jsem trny zpod nehtů vydrápal. Třísní papír a třísní zemi a vytváří obrazce, co tříští prostor do malých koutů bolesti. Zároveň jsem rozervaný i scelený. A nevidím konec a na počátek jsem asi radši zapoměl. Bezděčná nevděčnost, krutá gesta, zbytečnost - zraňujeme oba.

spáváš v trávě často?

V objetí větru se choulíš k zemi,
ocelovým nebem sladce zkonejšená;
přikrytá stébly trávy,
perutěmi ptáků,
písněmi stromů
a prachem cest...

Tvá duše se rozprostírá nad obzorem.
Pluje skrz mraky,
kroutí krk a chce ostříhat Slunci vlasy;
zapřená lokty o hvězdy,
vzpíná se na špičkách,
napjatá k prasknutí jak telegrafní drát;
její nehty se třpytí mrazivým dechem kosmu
a černobílé komety jí něžně hladí tvář..

Když Tě pak budím,
loudavě se k Tobě vrací 
- je prosycená vůní nebe;
do prsou Ti vklouzne
se spikleneckým úsměvem.

-"Prosím, otevři pusu, vyplázni jazyk a řekni 'ááá'..."
-"A pročpak?"
-"Protože jsi spolkla Slunce a chci ti vidět do očí."

Ty se usměješ, rty sevřené jak kámen;
pak s neznámou dálkou spojíš krok
a ukrytá v plameni tančíš jak snop jisker,
když Slunce pevně tiskneš v náručí...

pro Štěpánku

runaway

Před sebou samým ještě nikdy nikdo neutekl. Bojíme se svých vlastních stínů jako ohně a nevnímáme sílu, která nám proudí v žilách... Ale něco přeci jen dokážeme - snít o tom, jaké by to bylo utéct a nikdy se neohlížet zpět. Já o tom sním od malička. Vždycky, když bylo doma nejhůř, tak jsem si představoval, že si zabalím pár nejnutnějších věcí a prostě odejdu. Půjdu stále vpřed a vpřed a nebudu toho nikdy litovat. Teď to konečně dělám. Utíkám. Na útěku samém o sobě není vůbec nic špatného. Je to jako ponořit se do oceánu života, zpřetrhat bludné řetězy, co nás svazují a plavat, plavat, plavat pryč. Co na tom,že se nejspíš utopím? Co na tom, že se dřív nebo později v té dálce oběsím? Co na tom, že zahazuji všechno, co jsem kdy v životě měl? Poprvé a asi i naposledy v životě se cítím svobodný...

Jen ta zlomená ruka dnes nějak bolí. Víte, pokoušel jsem se to zas celé skončit a znova to poněkud nevyšlo. Tentorát o něco hůř, než jindy. A teď mám v sobě kus implantovaného železa a jsem tu sám se svými myšlenkami... Včera mi někdo, od koho bych to nikdy nečekal, řekl, že takové věci se dělají daleko od lidí a pořádně. Ta slova se mi zaryla do duše jako rozpálený pohrabáč a ta hanba a zoufalství, co jsem v té chvíli cítíl, se nedá slovy vyjádřit. Chtěl jsem hned ráno nasednout do auta a jet to tedy udělat daleko a pořádně... Ale času je asi zatím dost. Však ta rozcuchaná, malomocná stařena, která mě hladí po vlasech, šeptá mi do uší sladce jedovatá slova a na krk mi nasazuje oprátku, však ta zase přijde. Otevře si svým černým spárem dveře, odvede si mne a do rukou mi zase vtiskne provaz. Není třeba se bát. Však ona přijde. Ona zase přijde...

oči plné deště

Sivý soumrak ztichlý stínem smrti;

do deštivého dne Bůh svou sílu dal.

Mokrá mlha padá do kapradí

a v srdci živí žalu žár.

Mladé oči, osud v chmurném hávu

krůpěje krve, co s krutou krásou skrápí zem,

čepele vody sečou rudou trávu

 a z šatů noci odkrojily šarlatový lem.

Tehdy v dešti, za večera,

nevinného vrazi nožem ubodali

a ty mladé oči dali vranám vyklovat.

Jeho duši pak co běsní vlci roztrhali,

marně sytíce svůj nenasytný hlad.

černý oheň

V očích máš plameny

a tvář ozářená ohněm
propadá se do tmy;
přivíráš oči a pomalu usínáš,

poddáváš se snu

a odplouváš do podsvětí.

Tam pod zemí leží kosti z olova 

a lebka plná hnisu 

a rány co mokvají 

a otevřená hruď

a nahá střeva,

a srdce co tluče 

do rytmu menuetu.

Pokračuj vpřed.

Už vidíš ta ústa, co prosí beze slov?
Ostnatý drát zdobící  tvář hříšníka

a krev, co se mu sráží na skráních,

pomalu, jak nachová pryskyřice...?

Vedle něj jen vyšeptalá, neupitá voda,

co chutná jak roztavený kámen

a leptá patro jako vitriol.

Nikdy nedojde pokoje:
je smířený s osudem,

ale přesto dychtí po zvratu.
A cítí strašnou nenávist 

a cítí divnou lásku
a je uvnitř prázdný.

Tak prázdný,
až jeho nitro brní 

jako přesezená duše.

V očích má krev a pod jazykem trny.
Však hle - přesto tleská životu

a ty vidíš, jak hořce pokouší se smát.