setba a žeň

Nebe nad tvou hlavou roste od šedivé k popelu,

od popela k prachu,

a od prachu k hlíně.

Křídla ptáků nesou sémě tvojí zloby,

líně kroužíce na tom divném nebi,

jen aby ztratily výšku,

padajíce do polí jak mrtvé kamení.

Snad jsou posly strachu.

Snad krom zloby nesou zkázu.

Snad smrt? Snad znovuzrození?

Jedno je jisté:

sémě co nesou přikryje prach a popel nebe

a za sedm jar a sedm zim

pak vzklíčí a vzkvete šarlatovým písmem:

to vprostřed noci vyšlehnou plameny hněvu mučených!

Pozdě pak bude rvát si vlasy.

Pozdě pak bude lkát hrůzyplným nářkem.

Pozdě bude prosit za odpuštění...

To v srdci ohně skryje se vražda.

Dlaněmi ti stiskne spánky

až budeš skučet bolestí.

Budeš křičet křikem tmy,

křikem stínů,

křikem jisker,

křikem plným slz...

Rozervaná těla, údy usekané v kloubech,

oči vyrvané z důlků,

smrt a krvavý šlem!

V tvé hrudi pak zbyde jen pláč.

Pláč co vymývá poslední drobty svědomí,

pláč bez počátku a bez konce,

pláč vraha a pláč oběti:

pláč kterým pláčí tyrani.

Budeš se svíjet a otřásat se vzlyky

když budeš nožem roztínat hrdla,

rvát z těl šaty

a nečistýma rukama drásat boky panen!

Cos zasel, to sklízíš!

SIC SEMPER TYRANNIS!