první noční můra, kterou si pamatuju

Kdy se mi tato noční můra zdála si nejsem přesně jistý. Byly mi tři roky? Dva? Čtyři? Kdo ví, nejspíš ne víc. Pamatuji se, že když jsem se z ní probudil, byl jsem ve své dětské postýlce. Takové té s vysokými bočnicemi po všech čtyřech stranách, aby dítě nevypadlo.

Potácel jsem se temným tunelem, na jehož konci slabě zářila jiskra světla. Strop se náhle začal svažovat a já se tak musel spustit na kolena a plazit se po všech čtyřech. Jít za světlem byla má jediná možnost záchrany. Za mnou zněla kovovým echem tma jako sametová pokrývka. Neprostupná, neprodyšná, vedoucí až někam do žlutých chodeb pod povrchem světa, v nichž se osaměle prohání beztvaré, slepé noční můry. Tvorové bez tváří a bez očí, s nestvůrnými ústy vprostřed hrudníku, plnými včelích žihadel a se železným jazykem. Tvorové, kteří jsou vždy jednu zatáčku chodby za Vámi. Stále blízko, ale stále neviditelní - skrytí za žlutými zdmi s nekonečnou spletí odporně páchnoucích žlutých trubek.
Plazím se krok sum krok. Koleno, levá ruka, pravá ruka. Malíkovou hranu si rozškrábnu o nějaký výčnělek ostrého kovu. Zastavím se a strčím poraněnou ruku mezi rty a zkoumavě přejedu po ráně jazykem. Železitá chuť vlastní krve mne laškovně šimrá na patře a chuťových pohárcích. Znovu na všechny čtyři a dál. Ústí tunelu se blíží. Už rozeznávám ulici venku. Po chodníku jdou chlapec s dívkou a drží se za ruce. Něčemu se bezstarostně smějí. Po kočičích hlavách vozovky přihrká stará červená škodovka a zaparkuje u chodníku. Vystoupí z ní muž středního věku, natáhne se zpět do nitra vozu a vytáhne nějaký balík. Do tváře mu není vidět, ale všimnu si, že má veliké ruce. Jako dvě lopaty. Přistoupí k ústí tunelu, vší silou do něj šoupne balík a pošle jej tak mým směrem. Nevím proč, ale skrčený tiše klečím na místě a čekám, až za ním zabouchnou dvířka škodovky, která vzápětí po krátkém zakašlání nastartuje a odpíchne se od chodníku. Teprve pak pokračuji směrem k ústí tunelu, ke světlu, k temnému čtverci balíku, který mi nyní leží v cestě.
Nemohu jej nijak oblézt, neboť je najednou zničeho nic jaksi příliš velký. Není jiného vyhnutí - abych se dostal ven, musím se dotknout toho žlutavého voskovaného papíru, který tvoří jeho obal a pokusit se jej nějak odstrčit stranou, nebo jej snad dokonce budu muset vystrkat až k ústí tunelu a tam jej před sebou vyhodit ven. Na omak je balík měkký, lepkavý a jaksi podivně teplý. V příšeří tunelu se podívám na ruku, jíž jsem se jej dotknul. Je rudá čerstvou krví. To jsem se snad prve tak moc pořezal? Najednou si uvědomím, že i pod koleny cítím vlhkost. Ta krev vytéká z toho balíku! Začnu křičet a to už se balík sám od sebe rozpadá a já se dívám na zničené, zmučené torzo lidského těla bez hlavy a bez končetin. Ječím, řvu, seč mi plíce stačí. Přede mnou krvavá hrůza, za mnou temný tunel plný nočních můr. A světlo? Světlo je na dohled, ale nikoliv na dosah.

PF '09

vymýtání

Zakryj si tvář a pospěš do dvanáctého domu.

V chrámu půlnočního světla,
té zšeřelé ulici věčné nicoty,
dej vykvést hlasu svého nitra,
a potom, s dechem pavoučím,
se postav lidské sběři.

Potři si víčka popelem a zpívej.
Zpívej hymny našemu Pánu,
který v bolestech kříčí "Satanas!"

Zaboř zmučené prsty do chladivé lázně krve!
Slyš plakat ozvěnu ticha
a se skomírajícím plamenem svíce
pak zhasni sám!

hromada hoven

Doteky zla na zátylku
mně nenechají ani chvilku
spát, či bdít, či snít, či žít.

Souží mě když v jitra stínu,
chutnám hořké plody spleenu,
zlo vidím, slyším, cítím, jím.

Labyrint zla, stěny ze skla,
skřípot bot a v prachu pot,
v prstech mrazu mravenčení,
skelný pohled, hnusu chvění.

Ráno, za dne, večer, v noci,
nikdo není ku pomoci,
jak kámen klesám hloub a hloub
a ve zlu hrozím utonout.

Grafomaniakální psycho aneb Svetr, sirka, pálenka…

Vysvětlivka: Do dnešního dne minimální zlepšení psychického stavu. Ovšem protože v takových chvílích člověk dělá nejrůznější věci, aby se zabavil, našel jsem na svém počítači něco, co jsem napsal kdysi, zhruba v době, kdy mi odeznívalo poslední psycho. Inspirativní...

Svetr, sirka, pálenka…
Rozhodl jsem se vyhodit svůj svetr do smetí. Byl už celkem špinavý. Mám ten pocit, že dokonce zapáchal. Nač však hned volit velká slova, že? Řekněme, že prostě pamatoval lepší časy. Ale jak jsem tak stál u popelnic, připraven zanechat ten kus oděvu bezdomovcům, začalo mi jich být trochu líto. Ne bezdomovců, těch ne, těch je mi líto už dávno. Myslím líto těch let, která se mnou můj věrný svetr zažil.
Byl cítit olejem z friťáku, který jsem jím vyčistil odpoledne, já ale místo toho ucítil svěží vůni rozkvetlé louky, po které jsem kdysi rázoval se svými přáteli. Ve vzduchu se vznášelo aroma volně rostoucího oregána. My se dřeli s batohy do kopce, funěli a já proklínal idiota, který designoval krajinu kolem mne. Přede mnou se hýbala postava mě více než povědomá. Postava figurující ve všech mých erotických fantaziích toho týdne.
Ano, i tohle byl můj svetr. Mé hipízácké já, které jsem držel v náručí. Smích a korálky. Oujé, sentimentalita je fajn věc. Zamáčkl jsem slzu dojetí, ale musel jsem to udělat. Vyňal jsem ze záňadří baňatou láhev... Protože jsem nechtěl pustit svetr, opřel jsem si ji o prsa a volnou rukou ji odzátkoval. Zvedl jsem ji k ústům. Pořádně jsem si vychutnával nebývale přesnou koordinaci své ruky. Tu slast přiblblého valčíku masa. Přitiskl jsem hrdlo lahve na svá dychtící ústa. Došlo k další extenzi a pronaci několika svazků mých svalových vláken. Láhev se vztyčila nad mou tváří jako fénix zrozený z popela. A přesně jako fénix i ona byla plná vroucího ohně, který mi sežehl vnitřnosti. Serval jsem tu bájnou nestvůru ze své hlavy a toporně se nadechl. Položil jsem svetr na šedivé víko onoho plastikového hranolu, kterému se z nedostatku jiných, přesnějších výrazů, stále říká popelnice. Potom jsem s dlouhodobě cvičeným zamyšleným výrazem vylil zbytek fénixova ohně na svůj ušmudlaný svetýrek, odhodil láhev do kouta a poodstoupil.
Je vždy praktické vědět, kde máte zrovna sirky. Já je nosím vždy v pravé dolní kapse mých navy blue cargo kalhot (Kenvelo, 1200,- Kč). Pokud se nalézáte v divočině a pronásleduje vás smečka vlků, můžete je potom zastrašit hořící větví. Když jste naopak na širém moři a blížíte se na svém vratkém člunu k neznámé pevnině, je dobré mít jistotu, že když už pojmenujete tuhle hroudu Ohňová země, bude to mít alespoň pořádný důvod.
A existuje rovněž důvod, proč jsem zrovna tady, a proč potřebuji sirky. U nás v domě zcela náhle vypnuli topení… Usmějete se a možná se i optáte: „Proč Vám, mistře, vadí vypnuté topení?“ A já vám odpovím: "Možná je mi semotamo zima, no tak co?“ Ale vy v hloubi svých malých zčernalých srdcí víte, že to není to, co mě na chladném doteku radiátoru pálí ze všeho nejvíc. Ne. Je to ona ošklivá diskrepance v čase a prostoru, která mi dělá starosti. Řekněme, že mi vadí jisté esoterické vlny, které okolo sebe vyzařuje ta trhlina v samotné materii vesmíru, která, jak cítím, se kolem mne neustále rozšiřuje. Nakonec z ní bude, obávám se, rozšklebená hnisavá rána, zející jícen nekonečna, který mně bude chtít pohltit.
Tohle sídlištní pseudoměsto se totiž jmenuje Žárov. A mě nenasere nic tak jako nepřesně pojmenované věci. Možná jsem to zdědil po předcích, protože se říká, že němčina je téměř puntičkářský jazyk a v mých žilách koluje více než ein viertel echtes Deutches Blut. Já osobně si ale myslím, že je to tím, že už jsem zkrátka takový. A právě proto jsem se rozhodl k tomu jedinému správnému činu. Teď se všichni zahřejeme, drazí sousedé. Ano i vy, paní Pohanková. A propos, paní Pohanková, myslím, že vy mě už svým věčným bušením smetákem do stěny dlouho srát nebudete.
Vytahuji z krabičky sirku. Opřu ji zlehka o škrtátko jediným precizním pohybem své paže. Realita kolem mne je napnutá k prasknutí. I sirka je vzrušením bez sebe. Toto je okamžik, pro který rostla v lese, pro který byl ten její strom rozřezán, rozmělněn a omočen v pravé Peruánské síře. Ano, toto je okamžik, pro který každá správná sirka žije. Ví, že už brzy zahraje svou dokonalou etudu o jednom herci. Rozbíhá se po běžecké dráze svého osudu. Její drama je krátké, leč vroucí. Sirka proletěla vzduchem, krátce zablikala a dopadla na můj černý kentusácký svetýreček. Chvíli nic a pak najednou prásk a on vzplane jako fagule.
Netrvá dlouho a s ním i celá popelnice, celá místnost, celý dům. Radostně běžím ven. „POMOC HOŘÍ!!!“ Křičím zplna hrdla. Lidé se valí ven na ulici, někteří volají mobilem hasiče.
Já se rochním v teplém světle požáru a nastavuji své tělo blahodárnému teplu. Ano, hýbat světem je pokaždé srdeční záležitost. Naplňuje to člověka zvláštním, sladkobolným pocitem viny a roztouženosti. Je to podobné pocitu ženicha, který ulehá s pannou. I když tahle dáma zvaná Svět už rozhodně není panna. Pravdou ale je, že každý pokus zapsat se do historie je jedinečný, neopakovatelný a proto ze své samotné podstaty panenský.
Zdá se, že každý touží po oněch příslovečných pěti minutách slávy. Ano, i já. A co je ten důvod, proč lidé touží po slávě? Je to jediná cesta k nesmrtelnosti. Dokud si nás lidé pamatují, jsme stále naživu, no ne? To je přeci esence naší existence – vstupovat do mysli ostatních a zde pobývat. Pobýváme zde přeci pouze a jedině tehdy, když nás někdo vnímá. Jakmile by nás celé lidstvo začalo ignorovat a masově uvěřilo v naši neexistenci, okamžitě bychom zmizeli, stejně jako zástupy našich předků, které spolykalo zapomnění. Mnoho naivních lidí se domnívá, že pokud zanechají v tomto slzavém údolí potomka, záleží na tom. Myslí si, že pokud mají děti, žijí v nich dále, a i když jejich těla zeslábnou, zastaví se, rozpadnou, že potom skutečně nezemřou, že jejich část žije dál. To je ale jen iluze. Každý ví, že jediný život věčný má Ježíš Kristus, Cézar, Atila, Král Artuš (a ten se k získání nesmrtelnosti ani nemusel narodit) a Pepa Rádecký z Horního Dvořiště, který každý rok slaví své slavné předzrozeniny a upřímně věří, že je stvořitelem všehomíra. (A on jím taky je a největší tragédií katolické církve je, že ho ještě nestihla posadit po pravici Bóží.)
Ano. Sláva je esencí věčného bytí. Neříká se snad Bohu Ten, který dlí ve slávě? Ano. A proto jsem Autorem Velkého Londýnského Požáru i Slavného Požáru sídliště Žárov. Proto s odleskem plamenů ve skle svých brýlí tupě vraždím důchodce i matky s dětmi, které proti mně s jekotem vybíhají z plamenů. Spoušť mé značkové ostřelovací pušky Dragonov je chladná i v rostoucím vedru burácejících plamenů. Je tak hladinká a černá. Je odlitá z roztavených zubů poslední bledé Mátohy Obrovské, vyhubené sibiřskými lovci v roce 1892. Je mou paží, mými ústy i mým jazykem. Píšu jí rudě žhoucí verše do bílých hrdel křičících mužů.
Myslím na ona nespočetná akvária, jejichž obyvatelstvo se dávno uvařilo ve svých mokrých domovech. Na psy a kočky, kteří se smaží v uzamčených bytech. Na špatné komediální herce, zaznamenané na nekonečných kilometrech videopásků, kteří právě konečně letí ke hvězdám.
Mrazivým vzduchem se nese čpící pach spáleniny. Popel usedá do korun zasněžených stromů a dělá z nich černé vdovy uprostřed smutných polí.
Vzpomínám si na příběh lišky a černého kmene Indiánů Cree. Liška běžela polem. Zanechávala za sebou jasnou stopu. Běžela zrcadlem čistého vzduchu. Nad obzorem se vznášel lehký opar. Něco jako ledová fata morgána. Krajka z ledu utkaná na obrovském stavu jinovatky. Liška se otočila k západu a chvíli běžela podél zamrzlé řeky. Ve vzduchu cítila brusinky pod sněhem a vlhké zdání jara. Proběhla lesem a vyběhla do polí. Uprostřed lánu stál starý strom. Jabloň. Pokroucené větve obalené sněhem. A o kmen bylo opřeno zrcadlo. Liška se velmi podivila. Dosud znala pouze své odrazy na vodní hladině. Ty vždy ležely na zemi a když jste po nich vyjeli tlapkou, rozpadly se. Tohle bylo něco nového. Liška si sedla, zírala na zrcadlo a umrzla. To je konec toho příběhu.
Poučení je prosté: Nikdy nedej na to, co vidíš. Proto můj svetr, můj požár, jméno mého sídliště i moje já si jsou svým způsobem rovnocenné. Rovnocenné v prožitku smrti, který jsem uštědřil tolika živým bytostem.
Musel jsem své staré já zničit, aby mohlo povstat mé já nové.
Musel jsem uvést v soulad všechny nesrovnalosti ve jménech věcí. I já přijmu svou pravou podobu. Budu jako Baal, Astaroth a Azaziel - budu vládnout věnci času a vesmíru.

A to je konec tohohle příběhu. Můžeš se stát svým vlastním vládcem a Bohem, když nedáš na to co vidíš.

End 19.3.2003

Kosmický vítr

Dnes jsem se po dlouhé době znova potácel na pokraji propasti šílenství. Z nějakého nejasného důvodu jsem zas zažíval stavy změněného vnímání. Svět měl divné barvy a všechno jsem viděl jakoby skrze nějaký tunel (ačkoliv periferní vnímání bylo nejspíš zachováno). Zvuky byly tiché, hlasy lidí zněly jako šustot muších křídel a i červi v hlíně pod mýma nohama křičeli hlasitěji než celé město kolem mě. Moji mysl ovládal sled podivných černých myšlenek zhouby, šedivé touhy a hnusu. Za mýma očima explodovaly nože, nůžky, jehly a pokroucený plech. V ústech hořko a na čele pot. V hrudi jsem cítil oheň.
Flashback to nebyl, na to byl stav moc dlouhý. Deprese taky ne, na to mi to myslelo moc jasně. I když jsem zažíval pocity, kterým pracovně říkám "impending doom", stále jsem si byl nejasně vědom, že nejspíš ten nůž ležící na kuchyňské lince neuchopím a nevrazím si ho do břicha, jako mne k tomu pudilo vnitřní pnutí rozhárané mysli. Jednu chvíli jsem už už cítil, že co nevidět začnu všude vidět krev - že dostanu tu nejpříšernější vizuální halucinaci, kterou jsem zažíval při stavech blízkých šílenství, které mi před lety přivodila kombinace dlouhodobého požívání koktejlu psychedelických drog.
Zvláštním způsobem jsem věděl, že stačí jen málo a mohu kdykoliv navázat tam, kde jsem před lety couvl. Vrhnout se do náruče šílenství. Vysmát se konvenčnímu vnímání reality a odplout tam, kam za mnou žádná jiná mysl nemůže. Mé tělo by se dost možná změnilo na obyčejnou blekotající hmotu bez mozku, bez duše, o kterou by se snad staral někdo z rodiny. Sral bych, žrádlo by do mně cpali hadičkou a prdel by mi pucovaly zdravotní sestry. Waking coma. Nebo bych spadl pod tramvaj či projíždějící auto dřív, než by mně doktoři dostali. Kdo ví.
Cítil jsem žíravé doteky Pekla na vnitřní stěně lebky. A to bez drog či alkoholu, bez vědomé snahy stav vyvolat, bez spánkové deprivace (i když v poslední době spím celkem špatně), bez bezprostředního spouštěče traumatické zkušenosti. Osobně si myslím, že to je dlouhodobý stres, který si vybírá svou daň. Pravda je, že tohle prostě zrovinka není můj rok... Budou-li se opakovat a stupňovat stavy, které jsem prožil dnes - pak možná opět prožiju změnu osobnosti, jako už jednou v minulosti. Nemohu říct, že jsem nebyl se současnou verzí toho člověka, kterého lidé znají pod mým jménem, spokojenější, než s verzí první. Ale co by tomu říkal ten starý, ten mrtvý, ten co obýval tohle tělo před tím, než to definitivně posral s LSD a pustil sem mně, to vážně netuším. Třeba i mě čeká stejný osud a taky budu nahrazen - kdo ví.
Poslední dobou mívám divné chvilky. Stavy fyzické strnulosti, kdy mou mysl ovládne myšlenka smrti, zmaru, černého smutku, ale ty zatím nikdy netrvaly celý den tak jako dnes... A poprvé od svých experimentů se Sněním jsem cítil to volání kosmických hlubin, do nichž bych mohl své vědomí ponořit a už nikdy nenajít tělo, do kterého bych se vrátil. A dnes jsem se toho volání nebál, ale byl odevzdaný.

Jdu spát. Mé tělo křičí po temném spánku zapomění...