bestia triumphans aneb něco pro zasmání

Šepot deště splývá s Tvým dechem, synu,
když otec všech hříchů světa
Ti na čelo obtiskne svou pečeť.
Pak zaživa vyvrhne Tvé vnitřnosti
a bude s Tebou tančit valčík smrti.

Dance macabre.

Pištec zešílel a loutnista si podřezal žíly.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš udělat někoho součástí svého života.
Zachytit nit jeho mysli a vzpomínek a proplést ji s tou svou.
Ve vzájemné síti sociálních vazeb umisťuješ pasti a vrše s úmyslem
dotyčného lapit. A přitom si neuvědomuješ, nebo si nechceš uvědomit,
že čím víc se snažíš, tím víc Ti Tvůj cíl uniká.
Nakonec neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

Je zvláštní, jak zoufale se někdy snažíš někoho vytěsnit ze svého života.
Vykořenit poslední vzpomínku na něj, smazat jeho existenci, přetnout nit,
která Tě k němu kdysi poutala. Ale ta nit je z pavoučího vlákna, je lepkavá,
tvárná a pevnější než lana z ocele. A když se Tvůj nůž ztupí,
když jsi své nehty rozedřel do živého masa a Tvé svaly se chvějí vyčerpáním,
pak neodvratně stojíš - s prázdnýma rukama a skloněnou hlavou -
a z očí se Ti řinou slzy.

malé radosti

Křik krkavců kráčí středem nebe.
Písmem perutí přetínají prázdnotu
a drápy drásají drsný drn,
co černým květem znečistil pažit hrobu.

Déšť se skryl v prázdné zřítelnici lebky a jeho šum, znásoben jejími stěnami se odrazil tisícerou ozvěnou jako příliv oceánu mokrých hlasů. Pootočil hlavu. Přehlédl zástup náhrobních kamenů, přikrčil se a jediným cvaknutím rozžal zapalovač, který vzápětí přiložil k lačným ústům a nasál vřelý plamen skrze tabákový smotek cigarety. Sklidil zapalovač zpět do kapsy kalhot a ležérně se opírajíc o lopatu, dlouze vyfoukl kouř. Nemyslel venkoncem na nic. Jeho vědomí halil stejný závoj deště, jaký se pomalu snášel na čerstvě vykopanou jámu před jeho chodidly. Ta nestvůrná ústa otevřeného hrobu, která se jej zdála už už pohltit, jako by k němu ve skutečnosti šeptala uklidňující slova, jimž jen on sám mohl rozumět. V pažích cítil příjemnou únavu, jakou cítí jen fyzicky pracující člověk, který právě lopatou vepsal do kypré černé prsti svůj pomíjivý podpis. S každým dalším potáhnutím, nikotinového dýmu se mu pomalu vracela síla, jeho postoj se zpevňoval, hlava se zdvíhala a plíce mocně nasávaly ten životadárný jed a předávaly jej dál. Krev jej nesla k jeho srdci, mozku a dalším orgánům, aby tam vykonal své vlastní podivuhodné dílo.
Hrobník si odplivl a dovolil si na chvíli se zasnít. Myslel na večer, kdy v márnici omyje mrtvé tělo a převlékne ho do čistého bílého rubáše z hrubé látky, neposkvrněného jako padlý sníh. Představil si pohřební obřad a v chřípí mu mimoděk vytanula vůně kadidla a on zamlaskal jako děcko, které ucítí závan teplé ovesné kaše s medem. Zachrchlal, znova odplivl a bezmyšlenkovitě típl nedopalek nahým palcem o ztvrdlý mozol dlaně. Pak jej pečlivě uschoval k ostatním mrtvým oharkům, které pomalu plnily kovovou piksličku v jeho kapse. Otřel lopatu o trávník, s heknutím se narovnal, hodil nástroj na rameno a pomalým krokem se loudal šedou záclonou drobného deště ke svému domku.

"Peklo si každý nosíme sám v sobě," pronesl tiše kněz k davu věřících v červotočivých lavicích, které se zdály skoro ztrácet v zšeřelém přítmí kostela. V nastalém tichu bylo slyšet, jak vytrvalý déšť bubnuje na střechu a zdi chrámu. Někdo tlumeně zakašlal. Kněz se nadechl a pokračoval: "...ale náš Pán je hojivý balzám, který zacelí každou ránu. Každý, i ten největší hříšník jím bude spravedlivě souzen. A bude-li toho hodným, může i on usednout po jeho pravici v Ráji."
Hrobník si v poslední lavici povzdechl a upřel pohled směrem k oltářišti. Před knězem stála obklopena světelnými body svic otevřená prostá rakev, sbitá z borových fošen. V ní, ne nepodobná spící madoně, ležela dívka, hlavu podloženou zřaseným polštářem. Něžné ruce jí cudně složili přes sotva rašící prsa. Její tvář byla nehybná jako odraz měsíce na hladině hluboké jezerní tůně a bledá, stejně jako vosk tlustých svic, které jí svítily na tohle poslední velké soiré. Hrobník byl při tom pohledu přemožen klidným majestátem smrti. V duši měl pokornou prosbu, aby ten okamžik nikdy neskončil, aby přetrval věčnost, natažen mezi mihotavými plameny svíček jako zářivá, zlatožlutá nit. Pastor hluchým hlasem doprovázel pleskot kapek na vysoká okna kostela:
"...byla dobrou dcerou a vždy ctila své rodiče. Budiž jí požehnáno. Čistá ve své lásce, neposkvrněná neřestmi života. Její smích, její hlas, její prazvláštní dětská moudrost bude navždy zachována v našich myslích a našich srdcích. Buď sbohem, ale nezoufej, neboť ještě dnešního dne vstoupíš do nového života v našem Pánu, Ježíši Kristu. Amen."
"Amen," zašumělo ozvěnou chrámovou lodí, doprovázené tichým vzlykáním odněkud z předních řad. Hrobař byl dokonale šťastný.

zima tisíce jiter aneb krajina mých dní

Nechci nikoho vidět, nechci nikoho slyšet. Lidská společnost mě děsí a odpuzuje zároveň. Lidé, kteří byli ještě včera mými přáteli jsou mi dnes cizí. Bez dívky, s níž žiji v našem malém bytě, je mi většinou lépe než s ní. Občas jí zavolám do práce, což je mi milejší, než když je se mnou doma. Většinou na ní sotva promluvím. Když spolu sedíme u stolu a snídáme, ona něco řekne, nějakou naprostou banalitu. Já se na ni v tu chvíli utrhnu, načež mne zavalí vlna smutku a bezdůvodného strachu, beze slova vstanu a odejdu do vedlejšího pokoje. Tam se posadím na postel, nehýbu se a zírám upřeně do zdi, dokud se neuklidním. Dělám to hlavně proto, že se zoufale snažím, aby můj pohled nepadl na nic červené barvy. Červená je má oblíbená. Že se jí v takových chvílích štítím a bojím, je věc, která mne upřímně zaráží.

Těsně po probuzení, nebo když ráno vyjdu z domu na prázdnou ulici, mívám záchvaty děsu. Přepadá mě bez varování. Na čele mi vystoupí pot, v ústech cítím sucho, srdce mi buší a kolena mi začínají podklesávat. Pak vždy zatnu zuby a snažím se plně soustředit na fyzickou realitu kolem. Většinou to zabere a brzy jsem zas v normálu.

Když si jdeme s přítelkyní lehnout, ona brzy usne. Já se dívám do tmy za svými víčky a v hlavě se mi odehrávají rozhovory s lidmi, se kterými jsem dlouho nemluvil. Představuju si, jak jim vykládám o tom, co dělám a jak se mám a jak mi oni zas vykládají, co všechno prožili. Většinou ale mluvím já - asi jsem špatný posluchač. Pak si uvědomím, že takhle neusnu a cíleně dám průchod hypnagogickým vizím. Celé tělo mi ztěžkne a před očima se mi začnou odvíjet surrealistické obrazy psané vodou na stříbrném písku měsíčních pouští. Hlasy lidí, se kterými jsem dlouho nemluvil ale začnou štěbetat jeden přes druhého, jako by se chtěly navzájem překřičet. Sem tam získá některý z nich navrch, ale to, co říká, nedává smysl. Připomíná mi to den, kdy jsem vedl svého schizofrenního bratrance do blázince, z úst se mu sypal slovní guláš a vytřeštěnýma očima mě prosil o pomoc. Totální afázie. Postupně zjistím, že spánek stejně nepřichází. Otevřu oči a podívám se na hodinky - už tu ležím padesát minut, dívka po mém boku tiše oddechuje a já ne a ne usnout. Vstanu, jdu do koupelny, vymočím se a v kuchyni si připravím Granko. Vypiju ho, jdu si lehnout a zkouším to celé znovu. Nic. Opět tedy vstanu, v obýváku zapnu počítač, dám si zvuk do sluchátek a pustím nějaký seriál. Čas sviští kolem. Když zjistím, že jsou tři nebo čtyři ráno, vypnu bezduché americké sračky, lehnu si do postele a konečně vyčerpaný usínám.

Zdají se mi noční můry plné násilí. Staré dobré násilí. Občas někomu chybí půlka obličeje. Někdy je můj prostřední syn zlovolně otráven. Někdy se nad nehmotnou krajinou vznáší podivné přelívající se bytosti a já se ukrývám za průhlednými skalami. Někdy ale spolu s nahou modrou ženou lovím ohnivé hady v moři hořících polámaných pušek. Když nám pak na zlatavém písku pod tmavě modrou oblohou posetou tísíci hvězdami bosá chodidla olizuje plamenný příboj, když oba bez pohnutí a beze slov hlídáme své udice, jsem plný hořkosladkého štěstí.