Saturday, 12 April 2008

demi-anual

Kdo ví, co bude v září?

Teď máme duben,
čas se posunul
a zůstal tam,
kam jsme ho dali.

Ale kdo ví, co bude v září?

Teď stromy nasazují listy
a noci se krátí.
Teď sršíme štěstím
a dýcháme mládím.

Ale kdo ví, co bude v září?

Něco končí,
něco začíná,
plácnutí do vody
a rakve z olova.

A kdo ví, co bude v září?

Tuesday, 8 April 2008

linie

Po práci mě vždycky bolí nohy. Nemám moc silná lýtka a tak nevydržím dlouho stát. Víte, není to nic jednoduchého stát dvanáct hodin denně, opakovat pořád ten samý pohyb a sledovat, jak se směna vleče, čekat až bude čas na svačinu, na oběd, na svačinu... Jsme celou tu dobu uzemnění a nesmíme chodit moc často pryč. Když chodím moc často na záchod, předák se na mě divně dívá a já vím, že si říká, že by s touhle courou nejradši vyrazil dveře. Ale já se nedám. Jsem z naší směny nejlepší. Ještě lepší než Anička a to je, páni, třída! Ruce se jí občas kmitají tak rychle, že si říkám, že se jí prostě musí jednou zamotat prsty tak, že už je nerozplete.
Včera umřela Vlaďka. V práci. Prostě řekla, že jí není dobře a musí na záchod. A pak dlouho nešla a já viděla jak za ní nakonec předák poslal Lenku z kontroly a jak Lenka vyběhla a ze dveří a rozplakala se. Předák mluvil do vysílačky. Linku nevypnul. Vlaďka pořád kašlala. Říkala, že je to astma a že jí na to nic nezabírá. Ale na umření nevypadala, to zas určitě ne. Po pravdě řečeno jsem jí záviděla, jak je hubená a jak má hladký obličej. V tomhle věku nemít vrásky je učiněný zázrak. Když jsem se podívala ráno do zrcadla, vždycky jsem si říkala, že mít ksicht jako Vlaďka, tak do práce nemusím. Našla bych si nějakýho bohatýho a hodnýho... A měla bych po starostech. Jednou jsem se zkusila namalovat, ale nemohla jsem snést, jak na mě všichni potom čuměli, jako by viděli bůh ví co. No a co?
Kdo mě zná, ten ví, že sice ani to pivo nepiju, protože mi z něho bylo vždycky špatně. Stejně mám ale obličej pořád tak napuchlý, že stejně vypadám jako nějaká alkoholička. Víte, jsem alergická na prach a v práci ho máme, že by jsme ho mohli rozdávat. Tak ať si jdou všichni ty čumilové třebas do prdele!
Ach jo, tak na kolik si mám natáhnout ten budík? Na 3:40? Ne, dáme to dnes na 3:50, ať si pospím. Tak dobrou...

Sunday, 6 April 2008

večer

Bojím se Tě a zároveň po Tobě toužím.
Slavným výstupem velikého Amatéra se vždy začíná ta největší estráda všech dob, zvaná Láska. Proplouvá oparem složeným z lidí a míří neomylně k Tobě. Je jako elektronický ohař Raye Bradburyho, co vyčenichá každičkou nepravost. Plíží se ode mě k Tobě jako červená nit dějin.
Výbuchy ohně a ledu se ozývají svatou prázdnotou noci jako výstřely z pušky. Pronikám Tvou pavučinou, naveden jeho drahou letu a jako velký netopýr se Ti zaplétám do vlasů. Mé dlaně hledají Tvé dlaně a spolu se potápíme do oceánu zapomnění.

K zbláznění Tě miluji.
Když na Tebe pomyslím, přebíhá mi mráz po zádech. Když mi požehnáš svým polibkem, točí se mi hlava. Jsem skutečně šílený, že Tě miluji. Tvé pohledy jsou neproniknutelné jako věštba orákula a v mém srdci zasévají strach. Miluji Tě a mám z Tebe panickou hrůzu. Potí se mi dlaně jako malému klukovi. V břiše mi lítají motýli a v krku mám knedlík. Miluji Tě k zbláznění. Jsi jediná a jsi všechny ženy. Jsi můj archetypální sen.

Byl bych pro Tebe schopen vraždy.

Saturday, 5 April 2008

čekání

Čekám na Tebe a Ty tu nejsi
a já vím, že nebudeš.
Včera jsem Tě viděl
a stejně mi chybíš.

ruce

Máš tak krásné ruce. Když se Tě potají držím pod kavárenským stolkem, připadá mi, že by stačil jediný neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček by mi prostě zůstal v ruce. Víš, Tvé ruce jsou jako motýlí křídla, ať to zní sebe víc kýčovitě... Ale žádné trefnější přirovnání zřejmě neexistuje. Jsou tak drobné, tak jemné, tak nádherné. Jsou jako nějaké filigránské dílo dávno mrtvého kovotepce. A přitom jsou tak teplé, tak měkké a poddajné. Tvé nehty jsou jako maličké perly, Tvé klouby jako jemné oblázky, Tvá kůže je jako samet. Tvé ruce jsou prostě tak krásné, že mě z toho až jímá hrůza. Proto Tě pustím, dřív, než si nás někdo všimne a dávám přitom pozor, abych neučinil ten osudný, neopatrný pohyb a ten Tvůj malý, křehký paleček mi prostě nezůstal v ruce...

Sunday, 23 March 2008

ploty

Tak dlouho jsme nebyli spolu, proč, to netuším. Jenom vím, že je ironie osudu, jak plochá se mi zdají najednou všechna slova, která se mi derou z konečků prstů. Přitom jsem jako nahý. Nahý a možná nemocný. Nevím. Platí snad to samé, co platí pro šváby i pro lidi? Přežiju atomový výbuch, otřepu krovky a poletím dál? Nevím.
Jediné, co vím je, že jsme už tak dlouho nebyli spolu. Chtěl bych Tě umět popsat. Do všech detailů. I když vím, že to nikdy nedokážu. Škoda. Vím, že ta slova, co mi prýští z konečků prstů jsou tak ošklivě plochá. Přitom ty samé konečky prstů Tě znají. Znají Tě líp, než jsou ochotny přiznat. Neznají všechno, to rozhodně ne! Smysl některých věcí jim doposud uniká. Ale slova, která z nich prýští jsou tak úžasně plochá. Nemají ani hloubku, ani váhu, ani chuť, ani vůni, ani dech života, tak jako Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu? Nevím.
Já si hrál na zahradě, když jsi odešla zadními dveřmi. Skákal jsem z kaluže do kaluže jako pětiletý kluk a díval se vzhůru na paprsky světla, jak pronikají listy lip jako kladiva skrz měkkou tkáň lebky. A Ty jsi zatím otevřela dveře na verandu a chvíli se na mě dívala, jak tam tak stojím se zakloněnou hlavou. A pak jsi je zas zavřela, sešla do přízemí a odešla zadními dveřmi. Jen tak, bez rozloučení, zatímco já si hrál na zahradě a skákal z kaluže do kaluže jako malý kluk. I ta vosa, co mi tehdy bzučela kolem ucha ke mně byla shovívavější, nežli Ty. Tak proč jsme už tak dlouho nebyli spolu?
Tvé tmavé vlasy se nezachytily v zrcadle, před kterými jsi si je každé ráno česala. Tvůj dech nezůstal v přikrývkách a Tvé šaty jsou jako prázdné kukly. Visí v otevřené skříni a snad čekají, že se zase vrátíš a vezmeš je sebou tam, kam jsi odešla. Já ale dobře vím, že se už nevrátíš. Možná proto, že jsme tak dlouho byli vedle sebe a už tak dlouho jsme nebyli spolu.

Friday, 14 March 2008

gold

He was seeping the mellow gold of the night.
His lips were just so red, you couldn't believe your eyes!

And the longer he stared in the darkness,
the closer She seemed to him.
It was by some incredible accident of light
that enabled him to see Her curves against
all the odds of the Night.

Her hands flew like two doves
through the shade and landed upon his forehead.
Carresing. Stroking...
And he, like a dog, obeyed every order they gave him.

And Her lips, seeping the mellow gold of the Night,
were just so red! You couldn't believe your eyes!

Thursday, 13 March 2008

osud

Jdeme spolu tichým pláčem,
pláčem plným bodláčí,
to protože, milá holka,
jenom léčit nestačí.

Přikládat lístky jitrocele
na hrudníky skřivánků,
co za jarních červánků,
přiletí nám do postele...

Musíme se spolu čelem
postavit teď celým tělem
všem těm darům,
co mě i Tobě,
navzdory vší naší zlobě,
posílají oblaka.

Monday, 10 March 2008

Bábel

Pádem do hlubin žluté touhy
je katastrofa dokonána.
Předchází jí však mnohdy
takové šílenství těla i ducha,
že z toho jednomu srdce usedá.
Pokud máme hledat rozptýlení
v náručí nevěstek, lze nás snad
označit za zvrhlé zpustlíky?
Chceme žít a ne zmírat zkrušeni
tíží nějakého břemene konvencí.

Dotknout se oblaků jen na jediný
okamžik a slíbat z jejich rtů vůni nebe.

Wednesday, 13 February 2008

vyhlazení

Dotek jantarové jehly na srdečním svalu mne zbavuje pohybu stejně jako soudnosti. Neodvažuji se pohnout v obavě před jeho chladným bodnutím. Můj otevřený hrudník dýchá tisíci smrady. Rána zející jako propast prázdných úst. Stačilo by jen mírně se naklonit kupředu a vše by bylo dobré.

Vyhlazení je ultima ratio rationis. Jde snad vyhladit vzpomínku? Vyrvat její kořeny z prstě života a odhodit ji jako plevel na tlející kompost zapomnění? To jistě možné je, avšak ačkoliv se snažím sebevíc, stále mi v mysli zůstává její otisk - negativ - šlápota v blátě mého mozku.

Snesl bych snad její pohled? Její dotek? Její hlas?

Její smích zní tupou ozvěnou v mé hlavě, jako bych jej slyšel včera. A ještě dutěji a výrazněji slyším hukot ticha, které mezi nás padlo jako tíživá peřina tehdy, kdy jsme se viděli naposled. Klečel jsem tehdy u jejích nohou. Zní to pateticky, ale v tom gestu nebylo ani zbla patosu. Já klečel a ona stála za mnou a společně jsme zírali vstříc temnícímu nebi, které jakoby naznačovalo náš budoucí osud.

Pokud ji už nechci nikdy v životě spatřit, pokud si nedokážu představit, že bych činil určité věci jen proto, že mi ji stále připomínají, znamená to snad, že ji stále miluji? Nebo že ji nenávidím...? Na to asi nikdy nenaleznu odpověď, protože ani jedno z toho necítím. Jsem si vědom jen onoho vyhlazení, prázdnoty, negativu, obtisku šlápoty do měkkého bláta mého mozku.

Thursday, 10 January 2008

societas leonida

Je skutečně naším osudem stát se vždy tím, co sami nenávidíme? Stát se součástí maloburžoazní noční můry, oženit se s vlastními matkami, které nutně začneme nejdřív podvádět a posléze nenávidět? Stát se malými kolečky v dobře šlapajícím soukolí společnosti, které nás nakonec odvrhne jako nepotřebné a nechá nás chcípnout v kaluži vlastních sraček? Sociálně spravedlivá společnost není možná. Vždycky má jeden čokoládu a druhý chcípe hlady.

Monday, 17 December 2007

slaměný vdovec a připálená pizza

Tak o víkendu bylo rušno. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že jsem byl sám doma bez ženy a neměl moc co dělat. Vím, že bych se asi měl učit, ale nějak se mi do toho nechtělo. Znáte to. Řešení bylo na snadě. Vytáhnout ze šuplíku dlouho odkládanou fajku a dát si do nosu drobet skéra. Jenže přesně to jsem nechtěl. Aby jste rozuměli, hulím místy docela dost a dělá mi to trošku černý díry do hlavy (znalci jistě potvrdí devastující vliv marihuany na tuto oblast mozku ;) ) No pointa je, že jsem se zařek, že do konce zkouškovýho období se svinstva netknu. Ale chyba lávky. Jen co jsem se opět začal koncentrovat na učení, ozvalo se známě o-ou icq. Na lince byl starý přítel, kterého jsem dlouho neviděl. Slovo dalo slovo a přesvědčil mně, ať se s ním jdu kouknout na volejbalistky na Vodovu, že prý jim při smečích hezky poskakujou prdelky. No a je vám doufám celkem jasný, že tomu se nedalo odolat. I když já na pasivní sport moc nejsem, sebral jsem nedopitou lahev šampusu, kterou jsem si nechal od včerejšího večera (no co? vono to kupodivu tak rychle nezvětrá, jak by jste mysleli) a vyrazil jsem. Lahev padla ještě než jsme dorazili na stadion. No a nevím, jestli to bylo tím šáněm nebo těma holčinama dole, ale vážně se mi na zápase moc líbilo. Vyhráli jsme tři-nula na sety.
Kdybych byl zodpovědný, jistě bych uznal, že večer byl už tak dost fajn a zamířil na kutě, ovšem jaksi jsem chytil slinu a protože kámoš valil za tou svojí na jakousi véču, odpojil jsem se od něj a zamířil za kumpány, kteří seděli ve známém pajzlu na Masném růžku. No a představte si, že ti dobytci sebou to zatracený skéro měli! A odolal jsem já blbec? Nikoli! Zřejmě mají problém přátelé, co tvrdí, že mám drobet problém s drogama, ale co už. No vzhledem k tomu, že na šáňo přibylo na zápase ještě nějaké to pivko a že ani na růžku jsem se nežinýroval, byl jsem do hodiny celkem aušus. A aby toho nebylo málo, sice jsem se zvedl, zaplatil a pod průhledným argumentem, že mám fakt dost jsem vypad, nicméně dom jsem nezamířil. To bych přeci nebyl já. Ano, vymetl jsem ještě nedaleký večírek, kde jsem si přidal nějakýho toho vřóka a zepár sklének vínka. Ještě že mě kámoš hodil károu dom (on je zodpovědný a nepije). Jinak fakt nevim, jak bych trefil.
No ovšem zlatý hřeb celého večera mě teprv čekal. Jak jsem vešel do dveří, popadl mě klasický opilecký hlad a usmyslel jsem si, že mražená pizza bude ideálním řešením tohoto zapeklitého kulinářského problému. Nuže ohulil jsem troubu co to dalo a šup s pizzou na gril. A co čert nechtěl! Pustil jsem Family Guye a v tu ránu jsem byl v limbu.
Vzbudil jsem se o zhruba dvě hodiny později. Pizza byla již skutečně propečená. Kurva něco tak černýho jsem v životě neviděl. Ještě deset minut a musela začít hořet, za to vám ručím. No v tom stavu jsem fakt neměl na to, abych se toho zbavoval nějak radikálněji. Vynesl jsem ji tedy i s plechem na balkon, vypl troubu a zhroutil se do postele.

Už větráme třetí den a furt je to tu cítit. Žena se ošklivě kouká, ale radši neříká nic.
A morální ponaučení?
Nikdy - zdůrazňuji - NIKDY se nekoukejte ožralí na Family Guye když máte v troubě pizzu. A nenechávejte ženu jezdit bez vás na hory.

Thursday, 13 December 2007

piko

Nuže včera jsem se byl v rámci studentské praxe podívat k soudu. Máme totiž odevzdat "reference" (rozuměj: zápisky) z "hlavního líčení". Doposavad jsem při návštěvách našeho krásného Justičního paláce moc štěstí neměl. Buďto jsem se nachomýtl k jinému typu líčení (třeba k předběžnému projednávání obžaloby), nebo věc stála za prd. Tedy nic ve zlém, nechci být nařčen z toho, že si nevážím naší justice, nebo že jsem senzacechtivá krysa, ale když se jedná o nějaký zákaz řízení, soudce i státní zástupce to mají celé jak se říká "v piči" a vy ani nestíháte zapisovat paragrafy, protože to ze sebe všechno sypou jako z kulometu, jen aby to měli hodně rychle za sebou a mohli jít konečně na oběd, nestojí to zkrátka za ten ztracený čas.
To včera to bylo o dost zajímavější. Šlo totiž o DROGY. A to mně, po pravdě řečeno, docela zaujalo. Ne že bych byl nějaký úleťák typu JXD, co propaguje kdeco, nebo že bych byl nějaký konzervativní ňouma, co chce všem fetošům zatnout tipec. Jde prostě o čistě "profesionální" zájem. Býval jsem konec konců svého času taky dost "všech feťáků velitel" (teda co se týká psychedelik), takže můj zájem o tuhle oblast je spíše sentimentálního rázu.
Ale k věci. Na lavici obžalovaný usedl jistý Jan S., toho času bez práce. Jednalo se už o jednou odročené líčení, takže o výslech obžalovaného (nyní už odsouzeného) jsem přišel. Nicméně z průběhu jednání jsem vyrozuměl dost na to, abych si domyslel, co se stalo.
Zkrátka: pan Jan S. je známá firma. Už několikrát seděl za vaření pika, naposled mu před pár lety rozebrali varnu v Želešicích a šel si za to sednout na tři járy do Kuřima. Piko zřetelně smaží intenzivně a podle mého laického odhadu už alespoň deset let. Kořeň je dost rozloženej, vysmaženej tak, že nemůže ani pořádně artikulovat, vzhled tak na padesát, biologický věk mu tipuju kolem třiceti. Prostě klasická smažka, která je dost chytrá a zkušená na to, aby si dokázala sestrojit vlastní funkční laborku. Z kaměňa ho pustili minulý léto. Co je s podivem, že už v lednu mu filcky napíchly telefon a pak ho půl roku odposlouchávali. Na základě odposlechů k němu pak vlítli (tedy do kéru, kde bydlel se svou družkou a jejím dítětem a do jeho vlastního bejváku na Údolní) a zadrželi u něho necelý gram pika (čistého peří, žádný řezaný sračky), nějaký pixle téčka, nejrůznější chemikálie a části apecu na vaření. Vzhledem k tomu, že byl zrovna doma, rovnou mu dali klepeta a vzali ho sebou.
U soudu jsem byl přítomen výslechu tří svědků - dvou dam a jednoho gentlemana, kteří s obžalovaným mluvili telefonicky a dávali si s ním tajemné srazy. Je pravda, že všichni to vzali statečně a stáli si na svém, že "jahody z úplně jinýho pole", "voda v plechovkách", "to" či "věci" znamenaly zcela nevinné záležitosti jako košík jahod na marmeládu, ledový čaj, plínky nebo vyprané prádlo. V první fázi jsem si říkal, že s Janem S. je ámen a že všichni vypečení svědkové můžou co nevidět čekat obsílku pro křivé svědectví. Všichni od podíváni lhali, jak když tiskne. Že měl ale Jan S. šikovného právníka (nejspíš se na to nevykašlal, i když musel být ex offo - kde by smažka v rozkladu vzala na právníka, i když kdo ví...), měli to ohromně secvičené a soudce ani jednoho nenachytal. Sice storky viditelně vybájené, ale rozporů málo a v podstatných věcech si neprotiřečili:
"Pan Jan S. je hodný člověk a prima chlap. Myslela jsem, že už seká latinu. Pučoval mi love, když jsem byla v krizi a já zas jemu, když potřeboval. Vozil mi jahody. Pral pro nás prádlo. O drogách jsme se spolu nikdá nebavili. Já smažím jen občas/trošku/příležitostně/naposled v létě na oslavě. Kde beru matroš? No přece od Jugošů ve Slovanu..."
Jak říkám, celé to bylo úplně ohromné až na ten závěr. Musím se přiznat, že po řeči státního zástupce se mi navalilo. Tenhle mladej, sotva osmadvacetiletej mamrd, co mu teklo mlíko po bradě předvedl neuvěřitelnou ukázku toho, co angličtina označuje jako "self-righteousness". Pan státní zástupce si zřetelně vozí prdel v bavoráku a o realitě ulice toho ví asi tolik, jako náš pan prezident o dopadech globálního oteplování. Ovšem svůj džob nezvládl asi tak dokonale, jak si myslel, protože jeho koncepci mu obhájce totálně smetl ze stolu, když poukázal na díry v dokazování z jeho strany a zvlášť na to, že pokud Jana S. sebrali z hodiny na hodinu, nemohl mít čas zametat důkazy. Takže i když u něj našli chemikálie, misky a jiný věci, neměl toho u sebe dost na to, aby z toho poskládal celou aparaturu.
A výsledek? Soudce to vyřešil vskutku Šalamounsky, když Janu S. napařil tři járy natvrdo. A víte za co? Tipněte si. Ne - ne za to, že evidentně prodával smaho (protože z těch odposlechů by to fakt poznalo i malý děcko). Ne - ani ne za to, že vařil. Ale za to, že prý směňoval části apecu a chemikálie za smah! Hustý ne? Prý napomáhal zločinu. No a na závěr pikanterie - necelý gram pika je podle judikatury množství větší, než malé. Ha!
No lidi, já myslel, že se poseru. Typ sice prodával, ale podle toho, co vyšlo najevo u soudu (teda když odposlechy vyhodnotíme podle toho, o co skutečně šlo), to nebyly zrovna kila. Řádově mohlo jít o pár gramů měsíčně pro pár starejch přátel. Kdo z nás nezná na každým prstě deset dýlošů gandžy, co to takhle dělá, he? Přiznejte se. No a teď si představte, že to není skéro, ale že jste závisláci na smahu, každá kačka je pro vás dobrá, jste na dně, rozložený, berete minimálně gram denně, možná i víc a je vám jasný, že nemáte moc šancí. Prostě to POTŘEBUJETE! Protože když si to nedáte, tak vo sobě nevíte. A tak hrozně vás to BOLÍ! A nemyslíte na nic jinýho. A pak řekněte ne, když se vám vyskytne tahle vyhlídka:
"Okej, vemu si tady od Peciho pět dobrejch gé, vím jak na to, tak to říznu na deset a mám na tejden vystaráno. Páč jinak budu muset jít krást autorádia a do toho se mi nechce. Nechcu do kameňa, to mám za sebou. Tohle je přece ready - tihle lidi, co jim prodám, sou spolehlivý. Nejsou to kokoti, co by vykládali pičoviny do telefonu a znám se s nima už přes deset let z dob, kdy jsem byl ještě mladej a věci byly v pohodě. Všici jsme přece dospělí, ne? Dyk je nám už každýmu aspoň pětatřicet, kurva. A kde vemu na těch pět? Sakra, dyk sem si u Janči na půdě skoval před lety než mě zašili červenej fosfor. No tak to vyměním, ne? To Peci veme - stejnak by si to musel někde koupit. Dyk jinak budu muset jít krást autorádia, nebo vybílit trafiku, nebo budu muset vzít tu fušku, co mi furt cpe Kamil, ale do toho se mi nechce. Já ještě nikdy nikoho nezabil, víte...?"
No prostě BEZVA! Měl jsem skvělej pocit, že sparavedlnosti bylo učiněno za dost a s hřejivým pocitem, že jeden z těch zlých hochů je z našich ulic pryč jsem odkvačil k domovu. Tři roky v kameňu. Nic na práci. Jediná zábava je smaho, co dovnitř pašujou bachaři. Taková terapie jistě Jana S. změní v úplně nového člověka. Páni, ještě že tu justici máme. Aha, tak takhle se řeší problémy!

soud

Toto je věk Vodnáře. Tma porazila světlo. Z otevřených ran na těle lidstva se valí hnis jako řeky Babylonu. V ulicích se smilní a ve školách excelují hlupáci. Do nebe volají hříchy tohoto zvráceného pokolení. A Bůh sedí u své obligátní misky ovesných vloček s mlékem a tupě zírá na Sezamovou ulici. Nastal čas potupných hoven!

Dnes jsem viděl člověka, kterému z tváře svítila nenávist. Byl zlomený a já ho litoval, i když k tomu vlastně nebyl důvod. Do té situace se přece dostal sám...

Monday, 10 December 2007

dítě

Co si počít, jsem věděl málokdy. Všechno to vlastně začalo už hodně dávno. Přiznejme si to, nebyl jsem nikdy zrovna hoch, který snadno zapadne do kolektivu. To může sice znít trochu namyšleně, ale konec konců takhle to už na Blozích chodí, že se jejich autoři topí v sebeukájecích sračkách. Ale k věci. Mám pocit, že ostatní děcka se mě tak trochu bály. No ono možná bylo i proč, protože zhruba v pěti letech jsem přišel na to, že když budu hodně ječet a řvát, ostatní se leknou a utečou. Tak se ze mě stala agresivní násilnická, ale zároveň trochu podlá a vypočítavá malá sviňka.
Pamatuju si to jako by to bylo včera. Házel jsem po lidech talíře, koulel očima, pěnu u huby. Honil jsem ostatní děti s klackem nad hlavou a řval, že je zabiju. Utíkali. Asi tomu věřili. A přitom jsem se v duchu smál a říkal si, že nikdo není přece takový idiot, aby mi to celé sežral. Ale oni mi to sežrali. A když jsem na tom byl opravdu nejhůř, když jsem nejvíc ječel, nejvíc koulel očima a nejvíc prskal, cítil jsem, že je mám v hrsti. Cítil jsem, že jsem to já, kdo ovládá jejich životy. Byli moje loutky a moje živé hračky. Byl jsem malý tyran a velký terorista.